Vzbúrený človek

23.03.2024

Považujte to za druhý díl, kdy prvním je Mýtus o Sisyfovi. Pokochejte se, kam Camus za necelou dekádu pokročil a buďte lítostiví, že nám jedna ponurá autonehoda upřela třetí dějství, kde by třebas došel ještě dál.

poslouchal jsme audio, upline jsme se do revoltujiciho nedokazal vcitit. Hodne pocitova a popisna kniha, asi jsme ji cetl moc brzy

11.03.2024

„Revolta rozhodně není totožná s požadavkem totální svobody. Právě naopak, revolta je její obžalobou. Odmítá právě ničím neomezené právo výše postaveného porušit zapovězenou hranici. Revoltující nejen nepožaduje všeobecnou nezávislost, nýbrž usiluje o uznání toho, že svoboda má své meze všude, kde se nachází nějaká lidská bytost, přičemž tuto mez netvoří nic jiného než právo oné bytosti na revoltu. Právě odtud čerpá revolta svou neoblomnost. Čím více je si revolta vědoma, že požaduje spravedlivou mez, tím je nesmlouvavější. Revoltující nepochybně požaduje jistou svobodu pro sebe sama, ale jestliže je důsledný, v žádném případě ne právo zničit bytí a svobodu druhého. Nikoho neponižuje. Svobodu, kterou žádá, žádá pro všechny: všem zapovídá tu, kterou odmítá.“

Prokousávat se stovkami stran zabývajícími se (ne)vyhnutelnosti násilí při boji o změnu společenského paradigmatu, no, to nezní jako velké literární osvěžení. Jenže ono bylo! Neříkám, že mě bavilo vše na sto procent, neříkám, že jsem všechno pobral. Ale! Ale byla to pro mě velká intelektuální radost, smět se nechat panem Camusem provádět „historií evropské pýchy“, tedy obdobím posledních 250 let, ve kterých člověk ve jménu rovnosti a spravedlnosti revoltoval proti utlačující moci.
Člověk si v tom boji vede odvážně a rozhodně: odvrhne jak nadvládnu absolutismu světského i církevního, tak nadvládu buržoazie a kapitálu. Jenže tím problémy neskončí, ony tím ty problémy vlastně začínají. A to s klíčovou otázkou: je možné najít základní normu chování nezávisle na absolutních hodnotách posvátného?

Monsieur Camus začne s revoltou metafyzickou a popisuje postupnou emancipaci člověka. Od odepření poslušnosti Bohu přes snahu se Bohem stát až po odmítavý ateismus. Nebo trochu jinudy: od „i kdybys existoval“ přes „nezasloužíš si existovat“ až k „neexistuješ“. Uvádí na stránky obvyklé podezřelé: markýz Sade, Ludwig Feuerbach, Nietzsche... Pro některé výtečníky má překvapivé pochopení (Saint-Just, Marx) a některé hrdiny zase shazuje z piedestalu (prokletý básník Rimbaud, Marat).
Ale vrchol jeho bystrých pozorování je analýza Ivana Karamazova jako představitele vzpoury proti Bohu. Ta se zdá tak oprávněná a ušlechtilá! Ivan cítí solidaritu s trpícími (ona známá nepřípustnost dětských slz) a i pokud by mohl být spasen, nemohl by to od Boha přijmout. Když ne všichni, tak ani já ne. Je v tom to pro revoltující typické „Všechno nebo nic“. Zní to dobře, akorát že víme, jak to skončí: Ivan zabije otce a s ním symbolicky Otce (no dobře, nezabije, pouze dopustí jeho vraždu, to se mi vždy zdálo být skoro totéž) a pak přijde (může nepřijít?) duchovní pustina a šílenství...

V druhé části knihy se popisuje, jak je v praxi problematické vystavět lidskou obec na troskách obce boží. Není to radostné čtení. Zdá se jako jistá nevyhnutelnost, že nové uspořádání velmi rychle zapadne do vyjetých kolejí zažitých zvyků. A tak se bývalí otroci rychle stávají podobnými dřívějších pánů. Vždyť vlastně všechny revoluce skončily posílením státní moci! Také zůstává podobný slovník i rituály (v zásadě náboženské) a odmítnutá výslovná transcendence je nahrazena implicitní – místo Boha je to führer, místo papežské kurie Nejvyšší sovět. Obyčejný člověk běhá na stranický výbor tam, kde se dříve plazil před oltářem. A tak dále. „Náboženství bez transcendence se ve skutečnosti jmenuje politika.“ Každý revolucionář skončí jako utlačovatel, nebo jako zrádce a odpadlík, když nedrží krok s logikou násilností.
Já jsem se tady docela ztrácel, zvláště při značně zevrubném popisu nástupu revoluce v Rusku. Ale nevadilo mi to. Stejně jako u esejů George Orwella nebo Tony Judta jsem si čtení užil i tam, kde jsem se neorientoval v reáliích. Ostatně: mým dvěma veleoblíbeným esejistům se Camus vyrovnal hloubkou myšlení, zápalem i blyštivostí slovních obratů. Plný počet hvězd by nedostal jen za celkovou srozumitelnost.

Když to s revoltujícím člověkem dopadá takhle bědně, doporučuje Camus zanechat pokusů a smířit se se světem jaký je? Ne, nedoporučuje. A i kdyby doporučoval, revoltující člověk by si nedal říct. Nespravedlnost světa ho nutí reagovat, navíc ví, že návrat do „zlatých dob“ minulosti znamená bídu lidí umlčovat, ne zmírňovat. Rozpor revoltujícího je ale v tom, že odmítá stávající svět, i když ví, že se změnou svět nejspíš vrhne do další totality. Nemůže jinak.

„Kdyby však byl člověk schopen sám vnést do světa jednotu, kdyby v něm dokázal pouhým příkazem nastolit upřímnost, nevinnost a spravedlnost, byl by sám Bůh. A také, kdyby to dokázal, nebyly by nadále pro revoltu žádné důvody. Jestliže revolta je, pak proto, že lež, nespravedlnost a násilí jsou součástí údělu revoltujícího. Nemůže tedy rozhodně trvat na tom, že nebude v žádném případě zabíjet a lhát, aniž se tím vzdá své revolty a přijme jednou provždy vraždu a zlo. Nemůže však ani přijmout to, že bude vraždit a lhát, neboť opačný pohyb, který by ospravedlnil vraždu a násilí, by zároveň zničil důvody jeho vzpoury. Revoltující tedy nemůže najít klid. Zná dobro, a koná proti své vůli zlo.“

03.12.2021

Za mě tedy velké zklamání. Mnoho velkých myšlenek, ale vyjádřených spíše básnicky než exaktně. Je to ukázka současné ideologie, bez dostatečných podkladů a logiky. Má to zvuk, ale je to prázdné.

27.12.2020

,, Mlčet znamená vytvářet zdání, že si člověk nic nemyslí a nic nechce, a někdy to i znamená, že opravdu nic nechce. Zoufalství stejně jako absurdní uvažování myslí a chce v obecném smyslu všechno a v konkrétním ohledu nic...

Přiléhavým výrazem tohoto postoje je mlčení. Ale v okamžiku, kdy člověk promluví, třebaže říká ne, něco chce a usuzuje. Etymologicky znamená revolta otočku...
,,Revoltující člověk kráčel pod pánovým bičem"
Teď se otočil a čelí mu. Staví přijatelné proti nepřijatelnému...

Ne každá hodnota vyvolává revoltu, ale každá revolta se mlčky dovolává nějaké hodnoty. Hodnoty? Z revolty se sice zmateně, ale přecé jen klube možnost cosi si uvědomit: člověk náhle neomylně pocítí, že v sobě má něco, s čím se dokáže byť jen dočasně ztotožnit...

Až dosud člověk toto ztotožnéní doopravdy nevnímal. Všechen útlak, který předcházel vypuknutí vzpoury, otrok trpně snášel. Často se dokonce bez protestu podřídil odpudivějším příkazům, než jen ten, jemuž se postaví na odpor. Zachovával trpělivost, snad je v hloubi duše i odmítal, ale mlčením si spíš hleděl okamžitého prospěchu, než aby si byl plně vědom svého práva...

Jakmile trpělivost ztratí a začne být netrpělivý, rodí se naopak cosi, ci může pistupně zasáhnout všechno, čemu se dříve podřizoval...

Toto vzepětí má téměř vždy zpětnou působnost. V témže okamžiku, kdy otrok odmítne ponižující pánův příkaz, odmítne s ním i otroctví jako takové. Aktem revolty vybočí mimo meze vytčené pouhým odmítnutím...

Překročí dokonce j hranici, kterou stanovil svému protivníkoví, a žádá, aby se s ním jednalo jako s rovnocenným partnerem. To, co původně představovalo minimum, které si člověk nedá brát, zahrnuje teď člověka v jeho úplnosti ve smyslu ztotožnění a splynutí s ním...

Tu část sebe sama, pro niž se dožadoval úcty, postaví člověk nejvýš a nadřadí ji všemu, dokonce i životu. Začne ji považovat za nejvyšší dobro. Otrok původně zabydlený v kompromisech se vrhá po hlavě („kdvž už je to tak...“) do ultimát typu Všechno, nebo Nic. S revoltou přichází na svět vědomí...

Je ale zřejmě, že toto vědomí obsahuje ještě nepříliš jasné „všechno“ a zároveň „nic“, které už ohlašuje možnost obětovat lidský život ve jménu onoho všeho...

Revoltující člověk chce být všechno, ztotožnit se zcela s tím dobrem, jehož existenci si náhle uvědomil a jehož uznání a úcty ve své osobě chce dosíhnout - nebo nic, to znamená podlehnout definitivně síle, která ho ovládá...
V krajním případě přijme i smrt, tu poslední z porážek, jestliže se mu nemá dostat jedinečného sebepotvrzení, jemuž dá jméno například moje svoboda.

Raději zemřít vstoje nežli žít na kolenou... "

~~~

Analýza revolty vede přinejmenším k tušení, že existuje jedna lidská přirozenost, jak se domnívali Řekové, a v rozporu se závěry současného myšlení...

Proč vůbec revoltovat, není-li nic samo o sobě trvalého, co by stálo za to uchovat...?
Otrok se bouří ve jmém všech lidských bytostí, když dospěje k názoru, že určitý přikaz v něm popírá něco, co nepatří pouze jemu, nýbrž společnému prostoru, sdílenému samozřejmým společenstvím všech, včetně toho, kdo jej ponižuje a utlačuje...

Na okraj této úvahy uveďme dvě poznámky. Nejprve si povšimněme, že revolta není svou podstatou sobecká. Může samozřejmě vycházet ze sobeckých motivací. Ale revolta bude směřovat stejně proti lži jako proti útlaku...

Mimo to, byť i vycházel z těchto motivací, revoltující člověk v hloubi svého zaujetí nic nešetří, neboť vkládá do hry úplně všechno...
Vyžaduje ovšem pro sebe úctu, ale jen potud, pokud se ztotožňuje s určitým přirozeně daným společenstvím...

Za druhé poznamenejme, že revolta nevzniká výhradně a nutně u člověka utlačovaného, nýbrž i při pohledu na útlak, jehož obětí je někdo jiný...
V tom případě tedy jde o ztotožnění s druhým. A je třeba upřesnit, že to není ztotožnění řádu psychologického, trik, s jehož pomocí by se člověk vcítil do kůže toho, komu ubližují...

Může se naopak stát, že sami bez odporu sneseme, aby nám ublížili, ale nevydržíme se na totéž dívat u druhých...

Člověk se ztotožňuje s druhým v rovině osudu a staví se na něčí stranu. Jednotlivec sám o sobě tedy nepředstavuje onu hodnotu, kterou hodlá hájit. Ta se skláda přinejmenším ze všech ostatních lidí...

V revoltě člověk překonává sám sebe v druhém a z tohoto pohledu má lidská solidarita povahu metafyzickou..

~~~

Duch revolty je ve společnosti, možný jenom v těch seskupeních, kde teoretická rovnost zastírá velké konkrétní nerovnosti. Problém revolty má tedy smysl pouze uvnitř naší západoevropské civilizace. Mohli by chom být tedy v jistém pokušení tvrdit, že přímo souvisí s rozvojem individualismu, kdyby nás ovšem předchozí poznámky před tímto závěrem nevarovaly...

Ze Schelerova postřehu vyplývá s naprostou zřejmosti pouze tolik, že na pozadí teorie politické svobody, sílí uvnitř našich společností v lidském vědomí sám pojem lidství a v důsledku praxe téže svobody pak příslušná nespokojenost...

Skutečná svoboda nevzrostla úměrně vědomí svobody, které si člověk osvojil...

Z tohoto zjištění lze potom vyvodit pouze toto:

Revolta je záležitostí informovaného člověka, který si je vědom svých práv. Ale nic nás neopravňuje k tvrzení, že jde výhradně o práva jednotlivce. Naopak, už zmíněná solidarita se zdá naznačovat, že jde spíš o stále se rozšiřující vědomí sebe sama, jež si lidský rod osvojuje v průběhu své cesty...


,, Člověk revoltující je člověk situovaný před nebo za oblast posvátného a domáhající se úpěnlivě lidského řádu, kde by všechny odpovědi byly lidské,
to jest formulované rozumem... "

27.12.2020

,, Kdo je revoltující člověk? Člověk, který říká ne. Ale třebaže odmítá, nevzdává se: je to také člověk, který hned svým prvním gestem říká ano. Otrok, jenž celý život dostával rozkazy, náhle usoudí, že ten další už je nepřijatelný. Co vlastně v sobě ukrývá toto ,,ne"?

Znamená například,, už toho bylo dost"
, ,,odsud až posud", ,,zacházite příliš daleko" a ješte ,,existuje určitá hranice, kterou nesmíte překročit...
Revoltující člověk kráčel pod pánovým bičem, teď se otočil a čelí mu...

Člověk revoltující je člověk situovaný před nebo za oblast posvátného a domáhající se úpěnlivě lidského řádu, kde by všechny odpovědi byly lidské,
to jest formulované rozumem... "

17.06.2020

Nedokazal jsem docist, muj mozek zacal revoltovat. Na zacatku knihy Camus revoltu vysvetli, popise, to me bavi a tesi. Postupne vsak prechazi jiz jen k filozofickym onaniim a hledani revolty v myslenkach jinych filozofu a literarnich dilech celkove, to me nebavi a netesi. Nekdo by mohl rict: "A co jsi jako cekal..." a mel by pravdu, co jsem jako cekal.

12.06.2020

"Člověk je jediné stvoření, které odmítá být tím, čím je. Jde o to, zjistit, zdá má toto odmítnutí nutně za následek pouze zničení druhých i sebe sama, zdá každá revolta musí nevyhnutelně skončit ospravedlňováním všeobecného vraždění, nebo zda naopak, aniž usiluje o nedosažitelnou nevinnost, dokáže objevit princip přijatelné míry provinění." (s. 20)

Doklad Camusova brilantního způsobu myšlení, teoretický a filozofický pendant jeho románů, včetně Cizince a dnes - předpokládám - znovu vyhledávaného Moru. Historický vývoj od antiky, podrobněji však od konce 18. století po padesátky (a je škoda, že neexistuje pokračování), od revolty proti různým podobám Boha přes nihilismus ("od negace ideálu k jeho sekularizaci") po terorismus individuální i státem tolerovaný či organizovaný; operuje se s pojmy smrt, vina, účel, zlo, rozum, dějiny, ideál, ctnost, kult, mýtus, morálka, náboženství, svoboda, násilí nebo vražda, totalita, revolta či revoluce a pojednává o proměnách těchto pojmů mezi sebou a o vztahu člověka k nim; bližší pozornosti se dostává jménům jako Sade, Saint-Just, Milton, Nietzsche, Lautréamont, Rimbaud, Breton, Bělinskij, Bakunin, Něčajev, jsou probíráni jakobínští vůdci, romantičtí dandyové, surrealisté, děkabristé z roku 1905 a jejich následovníci, samozřejmě Lenin a Hitler; jsou podrobněji představována a citována díla jako Dostojevského Běsi, Rousseauova Společenská smlouva, Hegelova Fenomenologie, Marxův Komunistický manifest (a další), Leninův Stát a revoluce a mnohá další. Maximálně pozoruhodná je stať Revolta a umění, se zvláštní pozorností věnovanou románu... Těžká četba - ale stála za to. Asi by se k ní měl člověk vracet každých deset let, aby si znovu a znovu definoval, kdo je a co mu za co stojí.

"Rozpor spočívá v tomto: člověk odmítá svět takový, jaký je, ale zároveň mu nechce uniknout. Lidé ve skutečnosti lpí na světě a ve své obrovské většině ho netouží opustit. Ani zdaleka nestojí vždycky o to, na něj zapomenout, a naopak trpí tím, že ho nemají dost, podivní občané světa, emigranti ve své vlasti. ... pohled, ktetyzby je aspoň na rovině poznání konečně smířil s nimi samými, může vyvstat, pokud vůbec, pouze v onom prchavém okamžiku, jímž je smrt: tam se vše dokonává. Aby člověk jednou jedinkrát na světě byl, musí navždy přestat být." (s. 302)

Camus s Člověkem revoltujícím nademnou vyhrál.
Nedočetla jsem ho, težký čtení, nezvládla jsem to. Chvilkama jsem měla pocit, že vůbec nevím o čem čtu, nějak splývalo všechno dohromady :-(
Byla jsem zvyklá na jiné věci od Camuse...no tohle není Cizinec ani Pád.

Prohrála jsem...takže nebudu ani hodnotit...škoda.

21.06.2019

Velice rozsáhlé pojednání o rebelii,tyranii a systémech,revoltě.Kniha kvůli které se Camus rozhádal s J.P.Sartrem.

17.10.2018

ČLOVĚK (Camusovsky) REVOLTUJÍCÍ.

At laskavý uživatel přihlédne k některým řádkům s jistou noblesní nadsázkou.Jde tu o kontrast čistě záměrný.A puritáni at si trhnou lopatkou.(V podstatě obě strany proti něčemu vzdorují)

Historie je kolektivní hovno předků lidský rasy,obrovská a stále vyšší hromada sraček.V tuhle chvíli stojíme na jejím vršku,ale za chviličku nás zavalí lejna generací,který přijdou po nás. S.K.

Velevážené otroctvo se po celou dobu své existence stavělo vůči své přirozenosti vzdoru znovu a stále právě revoltou.Dnes můžeme zažívat opět zcela novou například technologickou a jistě přijdou nové způsoby ke kterým bude docházet.Pokolení si nadále staví geniální hráze jak k něčemu neustále cíleně nesouhlasit.I řeka má koneckonců dva břehy.Celá pokolení utlačovaných zápasila proti bezpráví osobním protestem - tak takhle teda ne ! Vypravěč Camus nás provádí od prvotních strastí vzdorování přes Spartakuse,Romantismu,Nihilismu či Marxismu i jiných ismů či revolucí a filozofujících směrů.

Aby bylo vysvětleno do důsledků,někdy nastává forma opakování některých souvislostí a rozhodně není typicky plážovou četbou:) Obsah má co nabídnout pro cílené čtenáře které toto téma jistě zajímá.Rozpory s předsudky.Proti utlačovateli bohu nebo samotné realitě.Podobně jako umělec přetváří skutečnost a zároven ji miluje pro prchavou dokonalost se kterou se tak odmýtá vnitřně smířit.
Otrok se oprostí z otroctví.Zvítězí.Ztratí ideály.Získává postup.Stává se opět otrokem.Sám se sebou.Svojí nabytou mocí.

Vnitřní revolta.Vnitřní nesvár a nespokojenost.Myšlení to je změna k revoluční harmonii.S pravou podstatou svobodného uvědomění a existenčně nenásilnou formou.
Albert Camus (téměř) pro každého.