Vzbúrený človek přehled

11.03.2024

„Revolta rozhodně není totožná s požadavkem totální svobody. Právě naopak, revolta je její obžalobou. Odmítá právě ničím neomezené právo výše postaveného porušit zapovězenou hranici. Revoltující nejen nepožaduje všeobecnou nezávislost, nýbrž usiluje o uznání toho, že svoboda má své meze všude, kde se nachází nějaká lidská bytost, přičemž tuto mez netvoří nic jiného než právo oné bytosti na revoltu. Právě odtud čerpá revolta svou neoblomnost. Čím více je si revolta vědoma, že požaduje spravedlivou mez, tím je nesmlouvavější. Revoltující nepochybně požaduje jistou svobodu pro sebe sama, ale jestliže je důsledný, v žádném případě ne právo zničit bytí a svobodu druhého. Nikoho neponižuje. Svobodu, kterou žádá, žádá pro všechny: všem zapovídá tu, kterou odmítá.“

Prokousávat se stovkami stran zabývajícími se (ne)vyhnutelnosti násilí při boji o změnu společenského paradigmatu, no, to nezní jako velké literární osvěžení. Jenže ono bylo! Neříkám, že mě bavilo vše na sto procent, neříkám, že jsem všechno pobral. Ale! Ale byla to pro mě velká intelektuální radost, smět se nechat panem Camusem provádět „historií evropské pýchy“, tedy obdobím posledních 250 let, ve kterých člověk ve jménu rovnosti a spravedlnosti revoltoval proti utlačující moci.
Člověk si v tom boji vede odvážně a rozhodně: odvrhne jak nadvládnu absolutismu světského i církevního, tak nadvládu buržoazie a kapitálu. Jenže tím problémy neskončí, ony tím ty problémy vlastně začínají. A to s klíčovou otázkou: je možné najít základní normu chování nezávisle na absolutních hodnotách posvátného?

Monsieur Camus začne s revoltou metafyzickou a popisuje postupnou emancipaci člověka. Od odepření poslušnosti Bohu přes snahu se Bohem stát až po odmítavý ateismus. Nebo trochu jinudy: od „i kdybys existoval“ přes „nezasloužíš si existovat“ až k „neexistuješ“. Uvádí na stránky obvyklé podezřelé: markýz Sade, Ludwig Feuerbach, Nietzsche... Pro některé výtečníky má překvapivé pochopení (Saint-Just, Marx) a některé hrdiny zase shazuje z piedestalu (prokletý básník Rimbaud, Marat).
Ale vrchol jeho bystrých pozorování je analýza Ivana Karamazova jako představitele vzpoury proti Bohu. Ta se zdá tak oprávněná a ušlechtilá! Ivan cítí solidaritu s trpícími (ona známá nepřípustnost dětských slz) a i pokud by mohl být spasen, nemohl by to od Boha přijmout. Když ne všichni, tak ani já ne. Je v tom to pro revoltující typické „Všechno nebo nic“. Zní to dobře, akorát že víme, jak to skončí: Ivan zabije otce a s ním symbolicky Otce (no dobře, nezabije, pouze dopustí jeho vraždu, to se mi vždy zdálo být skoro totéž) a pak přijde (může nepřijít?) duchovní pustina a šílenství...

V druhé části knihy se popisuje, jak je v praxi problematické vystavět lidskou obec na troskách obce boží. Není to radostné čtení. Zdá se jako jistá nevyhnutelnost, že nové uspořádání velmi rychle zapadne do vyjetých kolejí zažitých zvyků. A tak se bývalí otroci rychle stávají podobnými dřívějších pánů. Vždyť vlastně všechny revoluce skončily posílením státní moci! Také zůstává podobný slovník i rituály (v zásadě náboženské) a odmítnutá výslovná transcendence je nahrazena implicitní – místo Boha je to führer, místo papežské kurie Nejvyšší sovět. Obyčejný člověk běhá na stranický výbor tam, kde se dříve plazil před oltářem. A tak dále. „Náboženství bez transcendence se ve skutečnosti jmenuje politika.“ Každý revolucionář skončí jako utlačovatel, nebo jako zrádce a odpadlík, když nedrží krok s logikou násilností.
Já jsem se tady docela ztrácel, zvláště při značně zevrubném popisu nástupu revoluce v Rusku. Ale nevadilo mi to. Stejně jako u esejů George Orwella nebo Tony Judta jsem si čtení užil i tam, kde jsem se neorientoval v reáliích. Ostatně: mým dvěma veleoblíbeným esejistům se Camus vyrovnal hloubkou myšlení, zápalem i blyštivostí slovních obratů. Plný počet hvězd by nedostal jen za celkovou srozumitelnost.

Když to s revoltujícím člověkem dopadá takhle bědně, doporučuje Camus zanechat pokusů a smířit se se světem jaký je? Ne, nedoporučuje. A i kdyby doporučoval, revoltující člověk by si nedal říct. Nespravedlnost světa ho nutí reagovat, navíc ví, že návrat do „zlatých dob“ minulosti znamená bídu lidí umlčovat, ne zmírňovat. Rozpor revoltujícího je ale v tom, že odmítá stávající svět, i když ví, že se změnou svět nejspíš vrhne do další totality. Nemůže jinak.

„Kdyby však byl člověk schopen sám vnést do světa jednotu, kdyby v něm dokázal pouhým příkazem nastolit upřímnost, nevinnost a spravedlnost, byl by sám Bůh. A také, kdyby to dokázal, nebyly by nadále pro revoltu žádné důvody. Jestliže revolta je, pak proto, že lež, nespravedlnost a násilí jsou součástí údělu revoltujícího. Nemůže tedy rozhodně trvat na tom, že nebude v žádném případě zabíjet a lhát, aniž se tím vzdá své revolty a přijme jednou provždy vraždu a zlo. Nemůže však ani přijmout to, že bude vraždit a lhát, neboť opačný pohyb, který by ospravedlnil vraždu a násilí, by zároveň zničil důvody jeho vzpoury. Revoltující tedy nemůže najít klid. Zná dobro, a koná proti své vůli zlo.“