Vzpomínky, co neuletí

03.08.2017

Myslím, že už jsem knihu kdysi četla, ale stále se mi líbí

09.07.2017

Z první povídky jsem byla trochu rozpačitá, ale s každou novou povídkou se stupňovalo mé nadšení. Prvních několik povídek na sebe navazovalo naprosto geniálním způsobem. Každá následující povídka byla s tou předchozí provázána nějakou osobou. Neuvěřitelně moc mě bavilo objevovat spojitosti mezi jednotlivými, občas zdánlivě nesouvisejícími příběhy.

15.09.2016

Hana Andronikova je pro mě jeden z nejvýraznějších zjevů nové české literatury. Hltám každý její text, jsem fascinovaná tím, co mnozí odsuzují. V povídkách jde na dřeň, zachycuje rodinné vztahy i osobní boj každé z postav bez příkras, sentimentu a tak, že jí vše věříte. Povídkové soubory nevyhledávám, mám problém se tak rychle sžít s postavou a pak ji náhle opustit. Ale Vzpomínky, co neuletí jsou skvělým propletencem určité skupiny lidí a já rozhodně doporučuji knihu číst.

14.06.2016

Už dlouho jsem nečetla knížku, ze které by se mi usadil takový smutek na duši...

04.04.2016

Většina povídek rozvíjí složité rodinné vztahy. Autenticita sice není tak silná jako například u Petry Soukupové, ale naléhavě vypovídá o snaze vymanit se ze svazujících rodinných pout. Asi nejméně mě zaujala povídka o krajtě Obětí lásky, zatímco nejlepší povídka je rozhodně Rovnice o jedné neznámé.

17.03.2016

Rozhodně příjemnější setkání s tvorbou autorky, než pro mě nečitelný proud v „Nebe nemá dno“. Sice se i zde projevuje těkavý styl psaní a noření se do lyriky, ale minimálně v zachycení určitých emocí se jedná o hodnotné texty. Nicméně jsem nebyl schopen sledovat propojení některých povídek, mám zřejmě raději jiný druh prózy, ve kterém se při čtení lépe orientuji, ve kterém nejsou vybraná „fakta“ zamlžena oparem impresí. Proto mi nejlépe sedla kratší dílka v poslední třetině sbírky. Hana Andronikova psala originálně, po svém, asi dokonce charakteristicky, rozpoznatelně. Chápu, proč je ceněna, ale já s její stavbou vět, odstavců a stránek rezonuji jen částečně a místy.

12.10.2015

Soubor povídek nadané české spisovatelky. Moc se mi líbily ty první, které původně vyšly samostatně pod názvem Srdce na udici. Příběhy i postavy se vzájemně prolínají, o vypravěči jedné povídky se příště dozvíme zase od někoho jiného, jindy zase vypráví postava, která se v předchozí povídce třeba jen mihla, apod. Zbylé povídky byly rozmanitější co do děje i postav, ale zaujaly mě o něco méně.