Vzpomínky, co neuletí
Hana Andronikova
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/220685/bmid_vzpominky-co-neuleti-oFW-220685.jpg
4
116
116
Vzpomínky, co neuletí představují první souborné vydání autorčiných povídek a drobných próz. Už v těchto textech Andronikova předznamenala témata, jimiž se zabývala v posledním románu Nebe nemá dno: zhoubná nemoc, těžký úraz a problematický návrat do běžného života, odchod blízkého člověka, překonávání složitých životních okamžiků. Ač mnohé texty nekončí happy endem, vůle žít působí jako magnet, k němuž hrdinové směřují…... celý text
Přidat komentář
Krásné povídky psané bohatým jazykem, které vás přimějí zamyslet se nad propojením některých postav.
Kniha obsahuje autorčiny povídky, které se objevily ve sbírce Srdce na udici, v antologiích a časopisech. Jsem ráda, že díky této knize jsou, předpokládám, všechny její publikované povídky na jednom místě. Přesto bych se bez posledních pěti próz obešla.
Příběhy ze Srdce na udici se mi velmi líbily, skvěle se v nich projevil autorčin smysl pro detail a její pozorovací schopnosti. Navíc propojení postav příbuzenskými vztahy z toho udělalo samostatný celek v celku. Zbylé povídky mi tak připadaly nadbytečné a ve výsledku mi i zkazily celkový dojem z knihy. Víc by mě třeba zajímal příběh Alexandra, pana V. a Míťovy matky z Rovnice o jedné neznámé.
Nicméně opět se zde ukazuje, jak nadaná autorka to byla, jak skvěle dokázala pracovat s jazykem i postavami a jak dobrou pozorovatelkou byla. Klobouk dolů a čest její památce!
Krásná věc, kreslil jsem si rodinné vztahy na papír a je to téměř detektivní práce :D
Moje první knížka od Hany Andronikové... jaksi nechápu, že jsem ji neobjevila dřív, ty povídky jsou úžasné... v některých jsem objevila pravdy, které jsem opravdu nutně potřebovala slyšet (hlavně v té o psycholožce Milušce)...A je mi moc líto, že HA už není mezi námi....
Originální povídky originální autorky. Různé způsoby i úhly vyprávění. Škoda, že její další knihy si už nepřečteme.
Povídkové zamyšlení nad složitostmi a palčivostmi vztahů - nejsilněji z toho vychází všelijak pochroumané vztahy rodinné - rodičů a dětí - z cyklu Srdce na udici.
Mám jen výhradu k řazení povídek - což možná ani není rozhodnutí samotné autorky. Pro mě naprostým vrcholem knihy a pointou všeho byla Slova nevyslovená. Zde měla kniha skončit a byl by to totální zásah na solar. Další jednotlivé povídky - bez ohledu na jejich kvalitu - už mi ten silný účinek jen rozmělnila, rozostřila - odvedla pozornost jinam.
A druhá drobná výhrada k Odeonu: naprosto nechápu tu obálku s afričankou nesoucí nějaké ryby. Sice jsem dohledala, že asi (???) šlo o snahu doplnit zlínskou autorku zlínským výtvarníkem, ale zaplaťpánbů, že v jiných případech vydavatelství berou ohled nejen na místa narození, ale i na obsah knihy.
Jednotlivé příběhy jsou psány uvážlivě a naplno. Moc mě bavila jejich vzájemná propojenost. Moc povedené.
Hořkosladké povídky o životě, nadějích, touhách, zklamání... o obyčejných i neobyčejných lidských osudech. Povídky z původního souboru Srdce na udici se vzájemně prolínají a je zajímavé hledat spojitosti mezi jednotlivými postavami. Některé ostatní povídky mě moc nebavily. Ta nejlepší je podle mého názoru hned na začátku - Totál rektál, nevěděla jsem jestli brečet, nebo se smát, ale každopádně jsem Vilémovi moc fandila, snad našel štěstí.
Určitě se k nim vrátím. Příběhy jsou přímočaré a nemilosrdné, ale člověk z nich přitom nemá pocit zmaru...
Ctiva kniha povidek. Nektere se mi velmi libily, napr. o psycholozce Jindrisce, jinak u nekterych jsem nepochopila smysl nebo se mi zdaly zbytecne. Vetsinou jsem si ale dobre pocetla.
Vzpomínky, co neuletí je výstižný název pro knihu povídek Hany Adronikovy. Naše minulost tvoří naši současnost a podílí se i na naší budoucnosti. Tak či onak. Ať chceme nebo nechceme. Hrdinové povídek jsou vystaveni těžkým životním situacím a autorka před námi odkrývá jejich osobnosti až do samého morku kostí. Ať už se o nich dovídáme od nich samotných nebo od někoho jiného. Nejde jen o povrchní popis hlavní postavy, ale o podrobnou psychologickou sondu do života jedince, ve které kvalita nitěrné výpovědi dostala přednost před její kvantitou. Zastavení se a pohled do nitra duše člověka v dnešním uspěchaném světě, kterému mnohdy vládne konzumní společnost a honba za penězi a ziskem, není málo.
Knihy Hany Andronikovy mám moc ráda, podle mého to byla jedna z nejlepších českých autorek té mladší generace, je velká škoda, že už se od ní žádné další knihy nedočkáme... Kdysi jsem četla prvních pár povídek, které vyšly po názvem Srdce na udici a natolik mi utkvěly v paměti a moc se mi líbily, že když vyšla tahle kniha, tak jsem neváhala, koupila a znovu komplet přečetla .... Prvních pár povídek je naprosto geniálně poskládaných tak, že jednotlivé postavy potkáváme i v dalších povídkách, ovšem z jiného úhlu pohledu a poznáváme je prostřednictvím vztahů k dalším osobám, je to vlastně takový propletenec, postavy se nám představí samy a pak očima někoho jiného.... bravurně zvládnutý psychologický vhled do pocitů lidí v různých životních situacích, každý má svoje důvody pro svoje chování a jednání, které pochopíme až s další povídkou... moc chytlavý způsob, jak přitáhnout čtenářovu pozornost! .... Ty povídky a texty nad rámec Srdce na udici, které jsou zahrnuty do tohoto souboru, podle mě taky nejsou špatné a rozhodně stojí za přečtení... jediná "Kobra" mi připadala jako děsný úlet :-)
Wau,.... Těžko se hledají slova. Knihu povídek jsem "zhltla" za večer. Doporučuji přečíst.
Povídky mi nikterak nevadí. Jsem zastáncem názoru, že kvalitní autor by si měl poradit s každým literárním útvarem. Hana Androniková mě o svých kvalitách přesvědčila, a toto je teprve první kniha, kterou jsem od ní přečetla. Velmi se mi líbil celý povídkový cyklus ze sbírky Srdce na udici. Povídky byly skvěle propojeny a i tematicky mi dobře sedly. Líbí se mi neobyčejné vyprávění o obyčejných životech nás smrtelníků. Z dalších mě ještě zaujaly svým nápadem Chci tvé blaho jen!, Rituál nebo Oběti lásky, i když ten konec byl vážně morbidní. Každopádně se teď můžu těšit na autorčiny samotné romány. A že to určitě bude stát za to!
Jedna z mých oblíbených spisovatelek, bohužel už se od ní nedočkáme žádné další úžasné knížky. Soubor povídek je psán stejným stylem jako Nebe nemá dno, či Zvuk slunečních hodin. S každou povídkou se ocitnete v jiném světě a jejich děj vás natolik pohltí, že byste rádi věděli, jak to bude pokračovat.
Povídka bohužel nepatří mezi mé oblíbené literární útvary, nicméně kdybych knihu hodnotila jen v rámci povídkových souborů, hodnocení by bylo vyšší. Jednotlivé příběhy jsou čtivé a vcelku jednoduše napsané, jejich myšlenka je hlubší, vyprávějí především o vztazích, některé odlehčenější, jiné vážnější, o životě, nemoci, ztrátě.
Myslím, že nemám co říct. Zkrátka nemám slov. Povídky, které jsem četla, se mi neskutečně dostaly pod kůži. Každá je jiná, přesto všechny mají úžasný příběh. Některé k zamyšlení, některé smutné, některé s otevřeným koncem. Doporučuji přečíst.
Část díla
Café Nero
2005
Chci tvé blaho jen!
2009
Když stromy pláčou
Keltský kříž aneb Hříchy staré Váchové
Lehkost železného muže
Autorovy další knížky
| 2001 | Zvuk slunečních hodin |
| 2010 | Nebe nemá dno |
| 2014 | Vzpomínky, co neuletí |
| 2002 | Srdce na udici |
Dobře čtivé.Krásný obal a ještě lepší obsah.Zajímavé povídky ze života a z vnímavého čtenáře se stane detektiv,aby si dal dohromady jejich propletenost.Jak jsem tuhle paní spisovatelku mohl míjet