Williama Shakespeara Julius Caesar

Brutus je jednou z mojich obľúbených historických postáv. Neprávom a ani sam veľmi neviem prečo je často vnímaný negatívne a to aj ked ho väčšina dobových historikov ospevuje.
Shakespearov Július Caesar je v skutočnosti hrou najmä o Brutovi a jedným z mála populárnych vyobrazení jeho postavy v pozitívnom duchu. A dobre tak.
Krásne výroky a krásne prejavy, Brutus je tu presnejší a lepší ako v nedávnom seriály Rím.
,, Not that i loved Caesar less but that i loved Rome more.. "Ano ako by som si prial aby to boli historicky doložené výroky.
Mimochodom málo postáv v dejinách je naopak tak nechutných ako Antonius..

09.02.2024

Mohl by mi někdo vysvětlit, proč se tahle hra jmenuje Julius Caesar, a ne Marcus Brutus?
Příběh začíná tím, že se spiklenci rozhodnou pro politickou vraždu, neboť senát se chytá prohlásit Caesara králem, a končí bitvou u Filipp. Vypráví především o Brutově lásce k Římu (která překoná i jeho upřímnou lásku k Caesarovi), dál o Brutově empatii vůči mladému sluhovi, respektu k manželce Porcii, a samozřejmě o jeho statečnosti, svědomitosti a rozhodnosti nejen v prohrané bitvě.
A když už se Shakespeare rozhodne pojmout Bruta jako hrdinu (na rozdíl třeba od Danta!, srov. ostatní komentáře), udělá to, samozřejmě, mistrně: Brutova politická řeč po zavraždění Caesara je asi nejlepší projev, který jsem kdy četla/slyšela. (A mimochodem taky nejvíc demagogický, manipulativnější než projev Antoniův, protože svojí sofistiky si nejspíš není vědom ani řečník, tj. Brutus, sám.)

Dobře, ale PROČ je tu Brutus kladným hrdinou?
Shakespeare byl asi těžko republikánem a jeho argumentace ničím nepřipomíná renesanční monarchomachismus, tj. směr politické filosofie tvrdící, že špatného vladaře je možno svrhnout, chová-li se jako tyran. Caesar totiž nedostane možnost chovat se vůbec nijak, je zavražděn ještě před korunovací, vadí už samotný koncept samovládce.
Cassius na začátku hry vysvětluje svoje důvody ke spiknutí tím, že Caesar není pravým bohem: vždyť prodělal zimnici a jednou se málem utopil v Tibeře. To opět není argument, který by použil Shakespearův křesťanský současník (vždyť Kristus trpí bolestí a před ukřižováním pláče v Getsemanech, aniž by to nějak umenšovalo jeho božství). Zato je to argumentace, kterou opravdu používali sami Římané: Caesar, jenž prošel apoteózou už za života, pro ně byl "udělaný bůh", lidský výtvor.
Hra nabízí právě ten úhel pohledu, který by asi zaujal nábožensky konformní římský republikán 1. století, ne alžbětinský křesťan, jímž je autor. (Byť, samozřejmě, obsahuje spoustu anachronismů, nejspíš úmyslných, jako je Brutus v županu. :D)

Takže Shakespearův Julius Caesar je, myslím, jakousi literární obdobou renesančních obrazů, které objevují historickou perspektivu; pročež římské vojáky, třeba u Kristova hrobu, začínají vykreslovat opravdu jako Římany, nikoli s tvářemi a v oděvech svých současníků. Velkolepé vykročení ze středověku. A možná i důvod, proč se Shakespearovo pojetí Bruta podstatně liší od Dantova (?).
A ano, pořád zůstává otázka, proč si dramatik z římského myšlení vybral zrovna republikánský, a ne císařský narativ (protože hrdinou "Julia Caesara" stále mohl být, ehm, Julius Caesar). Nicméně já osobně jsem ráda, že to udělal. Překrásný divadelní pomník Caesarovi postavil - právě v polemice se Shakespearem - George Bernard Shaw ("Caesar a Kleopatra"). Tudíž příznivci Caesara, jako třeba moje maličkost, nepřijdou zkrátka, a zároveň díky Shakespearovi máme i druhý, méně obvyklý pohled na věc, tedy Bruta-dobráka, kterého by člověk objal a poplácal po zádech. A druhé pohledy jsou vždycky potřeba. :)

09.01.2024

Julius Caesar nepatří k nejoceňovanějším Shakespearovým hrám. Je to vcelku pochopitelné, myslím. Na první pohled se opravdu zdá, že tady něco chybí. Hloubka Hamleta, mrazivá atmosféra Macbetha, beznadějná osudovost Leara nebo veronských milenců. Nenarazíme ani na precizní monology Richarda III. A humorná scéna byla v celé hře jen jedna, hned na začátku (ale to nereklamuji, vůbec ne, Shakespeare je v mých očí tím lepší, čím méně chce být vtipný).
Přesto má hra co nabídnout, rozhodně. Protože je sice historická, ale přitom není. Ani ne tak proto, že si mistr William historická fakta pozměňuje ve prospěch toho, co nám chce vyprávět, na to už jsme si o něj zvykli. Je to víc proto, že jeho hlavní téma je výsostně aktuální: manipulace prostřednictvím řeči. Nejprve Cassius přivede pomocí vhodné kombinace argumentů a lichotek na stranu spiklenců Bruta. Později (a zde jsem vnímal hru jako nejvíc působivou) dokážou nejprve Brutus a po něm Antonius pomocí veřejných promluv ovládnout lid a tím změnit politické směřování Říma. A platí, že největší dopad mají ty nejvíc cynické lži, no prostě populismus jak ho dobře známe i dnes, jakkoli bychom ho raději neznali vůbec.

Ke kladům hry patří i to, že nám divákům nepředkládá přehledný konflikt zla a dobra. Nejsou zde sprostí vrazi dobrého krále, ale ani hrdinní ochránci republikánských ideálů bránicí milovanou otčinu před nástupem diktátora. Své motivace sice muži s dýkami popisuje vzletně a šlechetně, ale je snadné vidět, jak si lžou do kapsy - zde je opět na scéně manipulace jako hlavní téma. Tentokrát ta, kterou se tribunové snaží obalamutit sami sebe.
Personálně jsou v centru hry Brutus a Antonius (atentát se odehraje relativně krátce po začátku, takže je to nakonec takový Caesar bez Caesara :-), ale i zde nemáme jako diváci jasno, komu vlastně "fandit". Brutus je sice zrádce, ale jeho důvody vypadají částečně ušlechtile, je to mladý muž se zdravým jádrem, jen trochu (trochu hodně) ztracený sám v sobě (podle pana Hilského je to předobraz a předchůdce Hamleta, ale já tam podobnost moc neviděl). Antonius je sympatický svojí věrností mrtvému příteli, ale jeho lži lidem jsou cynicky nehorázné, v cynismu a účelovosti manipulace Bruta hravě trumfne!

Jak to u Shakespeara bývá, nenechá nás v klidu ani potom, když spadne opona. Nechá nás přemýšlet o odpovědnosti za věci veřejné. O síle loajality k obci, k manželce, k příteli a o jejich vzájemném vyvažování.
A zejména záměrně nechává otevřenou otázku, za jakých okolností je násilný akt ospravedlněný. Klasické morální teorie sice říkají (shodne se na tom Kant s Katechismem katolické církve, třeba), že cíl neospravedlňuje prostředky a skutek zůstává špatný, i když sleduje dobrý cíl. Sv. Tomáš Akvinský tvrdí, že skutek je dobrý, když je dobrý v každém aspektu a je špatný, když je cokoli v něm špatného. A vražda navíc patří do kategorie intrinsece mala, tedy skutků, které jsou "vždy a nutně špatné". No jo, jenže také všichni víme, že z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem, že? V mých očích se Caesarovi vrazi neospravedlnili, ale na obecnější rovině, v jiné historické situaci... No, jak už jsem říkal před chvilkou, Shakespearova dramata nás v klidu nenechávají, mluví přes ta staletí přímo do našich současných dilemat.

16.04.2023

Dočetla jsem, ale vůbec mi to nechutnalo... Bylo to takové ukecané.

16.03.2022

Jedna z mojich najobľúbenejších shakespearovských hier. Shakespeare tu, poučený zo svojej osemdielnej série o anglickej histórii, posúva svoju filozofiu dejín na vyššiu úroveň a podáva ju celú v maximálne zhustenej forme. Nielen kairos (vhodný čas) a fronesis (praktická múdrosť) panovníka rozhoduje o osude národa a chode dejín. Už nielen "koruna" ako inštitúcia, ktorá sa vynorila z národa ako Venuša z mora. Už nielen dejiny ako abstraktné kyvadlo pretínajúce harmóniu. Republika sem vniesla aj societu a jej nároky. To, čo bolo predtým akoby tušené, tu zrazu získava vlastnú tvár a samo to aktívne ovplyvňuje chod dejín. Alois Bejblík to vo svojej štúdie trefne popísal ako neustále zrkadlenie.

Panovník, ktorý predtým z odstupu od ľudí riešil veľké dejiny, teraz musí ovplyvňovať ľudí, získavať verejnú mienku na svoju stranu. Zároveň ho však táto verejnosť sama ovplyvňuje a ovplyvňuje a je ovplyvňovaná aj inými ľuďmi. A tak tu každý z rečníkov nastavuje zrkadlá dejom a pokrivene ich odráža do davu a ten ich zasa pokryvene odráža naspäť atď. atp. Spoločnosť je tu ako zložitý optický prístroj, ktorý neustále odráža lom svetla a mení jeho dráhu. A práve preto je výsledný lúč a jeho podoba len veľmi ťažko odhadnuteľný. Sem potom vstupuje práve tá praktická múdrosť, ktorá musí cítiť tep doby, vystihnúť ten vhodný čas a vtrhnúť do celého procesu v tom momente, keď lúč vystreľuje z opačného konca, aby získal tú tvár, ktorú si želá. Brutus, akokoľvek múdry a cnostný, tento mechanizmus nepochopil a dovolil Antoniovi na záver rečniť nad Caesarovým hrobom.

Súčasne v jadre celej hry stojí stále tá istá zapeklitá otázka: Je morálne zavraždiť tyrana v prospech národa? Shakespearova odpoveď nie je tak úplne jednoznačná. Pri Júliovi Cézarovi sledujeme dve strany konfliktu, ktoré sú minimálne rovnako schopné a cnostné. Tak ktorá z nich má právo na svojej strane? Je zrejmé, že "kráľovražda" je podľa Shakespeara brutálnym zásahom do chodu sveta - aj preto "občianska vojna v nebi vypukla" a "pod Kapitolom sa vynoril lev". Na druhej strane však stojí "verejnosť" a národ ohrozovaný uzurpátorom. Opäť sa tu tak odhaľuje klasická tragická dilema, kde proti sebe stoja "večné" nároky a nároky komunity. Pre Danteho bola táto otázka ľahko riešiteľná, avšak pre Angličana Shakespeara, síce oddaného kráľovnej, ale zato z nábožensky, geograficky i politicky izolovanej komunity, v ktorej sa práve zrodilo aktívne politično a parlament získaval silu, ide o tvrdší oriešok. Odpoveď tu aj preto je tragická. Brutus mal i nemal na výber. Musel sa vzoprieť uzurpátorovi, avšak tep doby bol už niekde inde. A hoci si to uvedomoval nemohol konať ináč, pretože ho k tomu viedli cnosti a ideály. Shakespearova rehabilitácia Bruta, jeho krásna, cnostná smrť, tu tak slúži aj ako pripomienka toho, ako sa rodili moderné európske dejiny.

08.12.2020

Mrzí mě to, avšak Julius Caesar nebude dílem, které se mi dostane pod kůži. Zajisté svou roli hraje má nevzdělanost římských dějin, což je vpravdě nejspíš hanba, kterou s sebou budu muset nést. Možná věčně. Tudíž je pro mě Julius Caesar "pouhým" divadelním zpracováním důležité látky, které se sice dobře čte (možná na ni dobře dívá), avšak hlubší dojmy nezanechá. Snad vyjma Bruta, na němž si dal Shakespeare obzvlášť záležet - je totiž ve výrazném kontrastu k odsouzeníhodnému zlořádu, jak ho pojal Dante. Zatímco u Itala je ztělesněním nejhorších hříšníků, v podání anglického dramatika jde o vlastence s hlubokým citem vůči Římu i celému svému okolí.