Z Istanbulu až na konec světa
Petr Kučera , Jitka Malečková
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397213/bmid_z-istanbulu-az-na-konec-sveta-DMY-397213.jpeg
4
3
3
Kniha sleduje cesty vzdělaných Osmanů, kteří se vydávali dvěma směry – na Západ, do Evropy, a na Východ, do arabských provincií říše. Cestopisné zprávy z tohoto období jsou mimořádně zajímavé vzhledem ke zvláštnímu postavení osmanské říše a Turků na pomezí dvou civilizačních okruhů. Turecko sice bylo v souvislosti s procesem modernizace i s imperiálními ambicemi západních mocností na Evropě závislé materiálně i ideově a představitelé tureckých elit byli Západem ovlivňováni, zároveň ovšem zaujímali dominantní postavení ve vztahu k zaostalejším jihovýchodním oblastem říše. Kniha ukazuje obraz Evropy a východních provincií osmanské říše v tureckých cestopisech a zkoumá, jakým způsobem setkávání s novým prostředím autory ovlivňovalo v jejich chápání vlastní identity, a to v období, které bylo pro utváření moderní turecké společnosti a jejího vztahu k Evropě klíčové.... celý text
Přidat komentář
Jaké tři věci vás jako první napadnou, když se řekne osmanská říše? Harémy? Sultáni? Velbloudi? A co asi napadlo její obyvatele, když se řekla Evropa? Nebo naopak Arábie? Osmanská říše stála s Istanbulem, svým epicentrem, pevně (a pak už o něco méně pevně) rozkročena mezi Východem a Západem, nebyla ani ryba ani rak a zároveň bylo ryborakem a stejně tak se cítili i její obyvatelé. Na přelomu 19. a 20. století se vrstva intelektuálů, jež vzhlížela průmyslovému a kulturnímu pokroku západní Evropy vypravovala na objevné cesty a svým krajanům o nich referovala, případně psala anglicky pro západní společnost a naopak se snažila ukázat, jak vnímá Evropu cizinec.
Dva naši přední turkologové zpracovali osmnáct dobových cestopisů a knihu rozdělili do tří velkých kapitol - první je věnovaná popisům cest mužů na Západ, druhá dílům žen cestujícím tímtéž směrem a poslední oběma skupinám putujícím na Východ, do arabských zemí. Gendrové rozdělení je na místě, obě skupiny cestovaly z rozdílných důvodů a o své zkušenosti referovaly rozdílně - a je to čtení nadmíru zajímavé, poučné, místy vysloveně zábavné a zároveň přístupné.
Knize není v zásadě co vytýkat - pokud vás toto téma zajímá, najdete v ní všechno, co byste od podobné práce mohli požadovat.
Kniha o identitě, jak ji vnímaly osmanské vzdělané vrstvy na přelomu minulého století. O členění knihy už tady komentář je, nebudu se opakovat a zmíním několik myšlenek, které se dají vztáhnout na současnost (a že se za víc než sto let v některých ohledech takřka nic nezměnilo).
Cestovatelé na Západ byli bez výhrad okouzlení technikou, čistotou, pořádkem, ale více či méně vnímali izolovanost a chlad Evropanů ve srovnání s východní otevřeností a pohostinností. Někteří věřili, že se západní technika a východní mravy dají spojit, jiní si tím tak jistí nebyli, vliv technizovaného okolí prostě nejde vymazat - a nebyly si zdaleka jisté (většinou šlo o ženy), že je to přiměřená cena. Zmiňuje se i skutečnost, že pokrok přišel moc rychle, dřív než si na něj lidé mohli zvyknout. Může to ukazovat, jak se cítí dnešní imigranti z méně rozvinutých zemí, a těžko jim vyčítat, že si ten pocit cizoty a odtrženosti od lidí neuměli představit předem nebo ho nechtějí smést ze stolu jako nízkou cenu za ekonomický vzestup a svobodu.
Když jsem u svobody, spisovatelky si stěžují, jak dokola vysvětlují, že harém je zkrátka ženská část domu, nic skandálního, a přitom trefně poznamenávají, že americké a britské ženské kluby jsou západní obdoba harému (jenom Istanbulanky se v nich baví o knihách a Američanky o účesech). Západní čtenáři východních textů často žádali (a žádají) kontroverze, prvoplánovou exotiku, prostě aby to mělo šťávu. Těžko pak čekat, že by někdo chtěl poslouchat popisy nudné reality, zvlášť když už si udělal názor na divoký život, který tam daleko přece všichni vedou.
Velmi zajímavá a podnětná kniha, tím spíš, že dnešní Turecko se znovu rozhoduje mezi příklonem k Východu nebo k Západu.