Z Istanbulu až na konec světa přehled

18.11.2019

Kniha o identitě, jak ji vnímaly osmanské vzdělané vrstvy na přelomu minulého století. O členění knihy už tady komentář je, nebudu se opakovat a zmíním několik myšlenek, které se dají vztáhnout na současnost (a že se za víc než sto let v některých ohledech takřka nic nezměnilo).
Cestovatelé na Západ byli bez výhrad okouzlení technikou, čistotou, pořádkem, ale více či méně vnímali izolovanost a chlad Evropanů ve srovnání s východní otevřeností a pohostinností. Někteří věřili, že se západní technika a východní mravy dají spojit, jiní si tím tak jistí nebyli, vliv technizovaného okolí prostě nejde vymazat - a nebyly si zdaleka jisté (většinou šlo o ženy), že je to přiměřená cena. Zmiňuje se i skutečnost, že pokrok přišel moc rychle, dřív než si na něj lidé mohli zvyknout. Může to ukazovat, jak se cítí dnešní imigranti z méně rozvinutých zemí, a těžko jim vyčítat, že si ten pocit cizoty a odtrženosti od lidí neuměli představit předem nebo ho nechtějí smést ze stolu jako nízkou cenu za ekonomický vzestup a svobodu.
Když jsem u svobody, spisovatelky si stěžují, jak dokola vysvětlují, že harém je zkrátka ženská část domu, nic skandálního, a přitom trefně poznamenávají, že americké a britské ženské kluby jsou západní obdoba harému (jenom Istanbulanky se v nich baví o knihách a Američanky o účesech). Západní čtenáři východních textů často žádali (a žádají) kontroverze, prvoplánovou exotiku, prostě aby to mělo šťávu. Těžko pak čekat, že by někdo chtěl poslouchat popisy nudné reality, zvlášť když už si udělal názor na divoký život, který tam daleko přece všichni vedou.
Velmi zajímavá a podnětná kniha, tím spíš, že dnešní Turecko se znovu rozhoduje mezi příklonem k Východu nebo k Západu.