Zabil jsem tyrana
Ivana Karásková
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/419870/bmid_zabil-jsem-tyrana-p3g-419870.jpg
4
9
9
Obyvatelé hanácké Bedihoště znali Antonína Pospíšila jako slušného, přičinlivého člověka, který miloval svou manželku. Ke své smůle však vyženil těžce problematického tchána, s nímž se ženou sdíleli domek. Desítky let tyranovi ustupovali. Změnilo se to 16. března 2016. „Moje Hana se mi mezi vzlyky svěřila, že ji táta doma napadl. Hledal noviny, vyběhl do prvního patra, ječel jako šílenec. Svou dceru narval k radiátoru, koleno jí vrazil do břicha a oběma rukama ji začal rdousit. V poslední chvíli chytla nějakou sílu a zavolala ?tati?. On se pak trochu vzpamatoval a tlak povolil.“ Tyto řádky napsal dnes už sedmdesátiletý Antonín Pospíšil novinářce Ivaně Karáskové z břeclavské věznice, kde si odpykává třináctiletý trest za vraždu. V řadě dalších listů detailně vylíčil, jakému psychickému teroru byli doma vystaveni. Poté, co tchán zaútočil na svou dceru i fyzicky, se už senior neovládl. Zvolil ovšem nejhorší z možných řešení. „V mozku mi něco prasklo a já natáhl pistoli. Střelil jsem Ludvíka do spánku. V amoku, který mě pohltil, jsem nabil, přistoupil k němu z druhé strany a znovu střelil.“ Zápisky odsouzeného autorka doplnila o dokumenty ze soudu, výpovědi blízkých či názory odborníků. Tragický příběh obyčejné venkovské rodiny v obecnější rovině odhaluje příznačnou neschopnost postavit se domácímu násilí. Zároveň boří zažitou představu o tom, kdo je schopen zabít.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Pro mě obzvláště zajímavé čtení, protože rodinu Pospíšilovu i Neheru jsem znal. Žil jsem totiž přes 30 let také v Bedihošti, byť na opačné straně vesnice než oni. Neheru jsem viděl párkrát v životě, ale tak zle, jak se na mě díval on, jen tak nezapomenu. Podle této knihy důvodem nevraživých pohledů bylo asi to, že jsem ve škole vynikal stejně jako jeho vnuk Lukáš, s nímž jsem chodil osm let do stejné třídy. Čin pana Pospíšila celkem chápu, bylo to logické vyústění dlouhodobého teroru jeho tchána. Nicméně v případě odstěhování od Nehery, a Pospíšilovi tuto možnost určitě měli (viz kniha), by se problém z velké části vyřešil. Pan Nehera by si dobře rozmyslel obtěžovat i cizí lidi, k čemuž by v případě bydlení Pospíšilů v obecní bytovce určitě došlo. Když už Pospíšilovi zůstali v domě s nenormálním tchánem a pan Pospíšil ho pak zastřelil, měly soudy vynést menší trest než 13 let. Vždyť v knize jsou uvedeny i jiné případy vraždy či zabití blízkých lidí, avšak s mírnějšími tresty pro pachatele těchto činů.
Hodně zajímavý příběh a ještě zajímavější novinářské zpracování. Muž, který zoufalým a ne úplně nejlepším způsobem nakonec vyřeší své problémy a potom chce od nás všech ostatních, abychom to nejen pochopili, ale i legitimizovali. A hněvá se, že to tak nějak nejde a ono to skutečně tak nějak nejde. Pochopit se to dá snadno, ale možností, jak zastavit všechno to, co se kolem něj dělo, bylo přece jen o dost víc, než jen ta, kterou si vybral.
Autorovy další knížky
| 2022 |  O češtině s Karlem Olivou |
| 2019 |  Zabil jsem tyrana |
| 2004 | Černobílé příběhy |
| 2024 | Tajemná řeč genů |
| 2018 | Staří a nezkrotní - Rozhovory s osobnostmi |
Despota ví, na koho si může houknout a s chutí tak činí. Možná chtěl pan Nehera vyprovokovat zetě k chlapskému jednání. Bouchnout do stolu a říct tchánovi do očí, co si o něm myslí, může být pro méně průbojného jedince těžké, ale existuje i cesta pasivity – neplnění všech zadaných úkolů. Proč všechno snášet, aby byl doma klid, když ten klid je cítit jen mimo domov? Překvapující je zvolený způsob řešení situace v rodině, ke kterému se pan Pospíšil nakonec odhodlal, a to zejména s ohledem na jeho víru. Snad tento příběh přiměje ty, kteří mají podobný problém, zavčasu se zamyslet a hledat schůdné východisko.