Zahrada
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/516431/bmid_zahrada-6460f9334b34f.png
4
1998
1998
Jak žít, když člověk dostane do vínku danajský dar? Dlouho neobývaná stará vila se zanedbanou zahradou. A jedna velká životní prohra navrch. Pětatřicetiletý Jaroslav Havlát se vrací do domu svého dětství ve chvíli vážného životního zlomu. Po zpackané „církevní kariéře“ hodlá začít nový život, poprvé konečně sám za sebe. Snad také s trochou naděje, ale především s nákladem vyhoření, samoty, s pocitem odcizení vůči všem a všemu. Jedinou laskavou náručí se mu stává zanedbaná zahrada a práce v ní. V odloučení mezi stromy, keři a květinami se pokouší znovu najít sám sebe a dát životu ještě nějaký smysl. Postupně se seznamuje se sousedy a stále víc začíná svému zvláštnímu odcizení přicházet na kloub. A s tím se dostavují i tísnivé konflikty, protože poznání sebe sama je děsivější, než dřív mohl snad jen tušit. Kudy vede hranice mezi odmítnutím a přijetím nepřijatelného? Najde se aspoň někdo, kdo mu porozumí a podá ruku? Existuje z této temné noci cesta ven?... celý text
Přidat komentář
Vůbec jsem si o knize nic nečetla. Podle názvu a stylu psaní jsem jen předpokládala, že autorka se bude zaobírat tématem zahrady a její metafory na lidskou duši, či jiné podobné metafoře. Bylo pro mě sice zajímavé číst psychologický rozbor člověka a jeho motivů. Nedokážu si však představit, že uvědomnění si hlavního hrdiny je natolik šokující pro jeho osobu. Trošku mi tam chybělo, že se jednalo o událost jako blesk z čistého nebe. V tomto případě byly reakce okolí asi oprávněné, ale moc zajímavá sonda do situace, jak se někdo cítí a čemu je vystaven ze strany společnosti. V mé práci v advokacii čelíme takovým neoprávněným zásahům lživým trestním stíháním často a máme dokonce i soudy o mnohamilionové škody. Čekala jsem tedy horší konec a snad mi to i bylo líto, že to vlastně dopadlo "dobře". Po knize Vrána hodnotím jako trochu horší počin, ale kdo ví, jestli to není spíš mužským a takhle specifickým tématem.
Přestože se knížka četla dobře a jedná se o mojí oblíbenou autorku, tohle téma není nic pro mě.
Paní spisovatelka má knihu jako vždy bravurně zpracovanou.
Pohled do hlavy kněze je velmi poutavý, ale málokdo by o něj stál.
Lidé okolo dříve soudí než vidí jedince jako člověka s chybami. Můžeš se dívat a přesto nevidíš.
Nic, nic, nic…nejkratší cesta k Bohu.
Od knihy jsem ze začátku nevěděla co čekat, protože anotaci jsem snad ani nečetla. Ale jelikož knihy od Dvořákové hltám, tak jsem ji hned objednala.
Dvořáková opět dokázala perfektně vykreslit téma, která je v dnešní společnosti tabu. Nebudete vědět, jestli máte sympatizovat s Jarkem a nebo být spíš hodně znechucení. Ovšem rozhodnutí sousedky Anny naprosto chápu... Hrdinové knih od Dvořákové ve mně vyvolávají protichůdné pocity - na jednu stranu jste s nimi a na druhou s nimi pohrdáte.
Dvořáková krásně rozdmýchává prosté lidské strachy. A tady šla ještě dál. Do problému, se kterým jsem nevěděla, že mám takový problém číst, až když mě některé pasáže nutily skoro zvracet.
S jejími postavami tradičně držím krok už od první stránky.
Třeba jako tady Jaroslav. Nešťastný člověk, plný prázdnoty z neštěstí, před kterou se mu nejde schovat. Pocit, že se nemůže v životní etapě vrátit zpátky ale ani není, kde pokračovat. Takový ten děsivý moment, který je ještě víc na prd, když je člověk sám.
Pak ale přišel bod, kdy jsem zkrátka měla problém vidět osobu, kterou se mám snažit pochopit. Která nemá právo být, čím je a naplnit si život. A i když si sám problém
uvědomoval a bojoval proti tomu, sympatie logicky nepřicházely.
Před žádnou konfrontací jsem neměla nikdy stáhlý žaludek jako tady. Vlastně od určitého bodu jsem četla v křeči a bála se každou molekulou co přijde dál.
Já nechci moc prozrazovat a vám doporučuju nic si nezjišťovat. Musím tomu dát pět hvězdiček, i když jsem se cítila fyzicky špatně.
Já chci od knížek emoci a odvahu, ne s prvoplánovým šokováním, ale se životní realitou.
Paní Dvořáková minulý rok na besedě ve Zlíně naťukla, co si prožila a potvrdila mi, že takoví autoři mi zkrátka dají svými knížkami nejvíc.
Co nezažili jen sluníčkové momenty a nebojí se v knížkách jít za hranici.
Za ten konec dávám o hvězdičku míň, ale o tom až později.
P. Dvořáková je asi má nejoblíbenější současná autorka, její tvorbu už pár let sleduji, sleduji její vývoj a každou novinku si rád přečtu. Nejinak tomu bylo i u Zahrady. Již na začátku? tohoto roku jsem se na její besedě dozvěděl, že píše další knihu, od toho dne jsem těšil na to, kdy kniha vyjde. Musím říct, že je to další skvělý počin této české autorky. Žasnu nad tím, jak si dokáže vybrat palčivé téma a takto ho na pár stranách zpracovat.
Autorčinou předností je především její styl, úsporné a hutné věty, které nutí čtenáře zjistit, jak se příběh bude odehrávat dál; tento koncept platí jak pro Zahradu, tak i pro předešlé knihy.
Odvahu vybrat si toto téma by neměl každý, stejně tak schopnost ho takovým způsobem zpracovat. Při čtení jsem přemýšlel, jaké motivy knihou prostupují. Zjistil jsem, že hlavní motiv jednoduše koresponduje s názvem. Bylo velmi vzrušující s touto myšlenkou sledovat vývoj příběhu.
V zahradě jsem viděl motiv, který měl mnoho podob: stejně jako zahrada, která se s rokem mění a nikdy nevíme, jak přesně naše práce na ní dopadne, tak stejně i příběh hlavního "hrdiny" byl takto problematický. Dále jsem v motivu zahrady viděl jakou úlevu, odpočinek od "všední problematiky bytí", od strastí hlavní postavy (vlastně jakýsi únik) a v neposlední řadě i možné vyústění celého příběhu, které se v závěru potvrdilo.
K tomu věrně přisluhovala i obálka knihy, ve kterou bychom mohli interpretovat jako spojení symbolu trnové koruny, ale také symbol neobhospodařené zahrady (duše) ztraceného člověka hledajícího vykoupení. Velká poklona nakladatelství Host i samotné autorce!
Přesto si dle mého názoru kniha pět hvězdiček nezaslouží z několika důvodů: v porovnání s její dosavadní tvorbou je Zahrada dobrým počinem, ne však skvělým; a především, že konec příběhu mě jako čtenáře neuspokojil. Čekal jsem mnohem emotivnější a silnější zakončení.
Oproti knize Vrány nešla autorka až na dřeň, přesto je to velmi silný příběh. Není to úplně černé nebo bílé, čtenář může s hlavním hrdinou sympatizovat a stát na jeho straně, zároveň může mít pochybnosti a ve vzduchu se bude vznášet takové to "Ale přece..." je to především příběh o hledání cesty z velmi těžké až bezvýchodné životní situace.
Zahrada je knihou o krutých ranách osudu, o stigmatizaci a vykořenění. Tenká knížka skýtá silné téma, a toto psychologické drama se pro leckoho bude možná číst poměrně těžko. Má v sobě celou řadu problematických scén, jež vyžadují přeci jen trochu silnější žaludek. Autorka se nebojí se vší citlivostí otevírat téma, jež je nejen tabuizováno, ale rozhodně není v tuzemské literatuře běžné. Nestaví na kontroverzi, ale ani se jí příliš nebojí a jakkoli by se mohlo zdát, že je vše pojato poněkud jednostranně a že by mohlo jít o jakési vyřizování si účtů s církví, náznaky naděje v jinak dosti deprimujícím finále jsou důkazem, že tomu tak není.
Všechna negace a spílání plynou z Jaroslavovy situace a dává tak smysl, že takto uvažuje. Chování a reakce ostatních lidí pak působí možná až příliš realisticky. Psychologický, dramatický a nesmírně silný zážitek. Tak by se dala popsat Zahrada, jež lže doporučit každému, kdo se nebojí jisté pochmurnosti a tématu, které má odvahu málokdo otevřít a popsat tolik uvěřitelně a dobře, jak se to podařilo zde. Tenká kniha na malém prostoru velkými slovy obratně popisuje vše, co je třeba…
(SPOILER)
Co se knihy týče - skvělé čtení, zajímavý a velice silný námět ze života. Ze začátku jsem se trochu nudila, ale poté zvrat a nestíhala jsem zírat. Vřele doporučuji.
Co se námětu týče - netroufám si hodnotit a soudit, jelikož zvěrstva typu zneužívání dětí se děly a bohužel dějí stále. Je mi z toho neskutečně špatně a smutno. Přesto autorce patří veliké dík, že toto téma vytáhla.
Opět skvělá knížka od mé oblíbené autorky. Zpočátku jsem vůbec nečekala, jakou bude mít kniha pointu a o co v ní půjde. Nechci prozrazovat více, abych i ostatní čtenáře nepřipravila o moment překvapení. Hlavního hrdiny mi bylo upřímně líto, i když se vůbec nedivím ani reakci sousedky, asi bych se jako matka nezachovala jinak... Bylo to skvělé počtení, i když opět hodně pochmurné.
Prostě Petra Dvořáková :). Strohý text, v němž je obsaženo vše. Přistihla jsem se, že jsem v jednom okamžiku hýkla hrůzou, jak jsem byla do tohoto psychologicky laděného příběhu vtažena.
Velmi čtivý text s překvapivou pointou a jistou dávkou naděje. Pohled z druhé strany na člověka, který mi byl svým způsobem sympatický. Obdivuji autorčin um vylíčit zahradu jako místo klidu, bezpečí, útočiště pro člověka, který vlastně ztratil vše.
Nejsilnější je linka víry. Po Vránách, které dupkaly po povrchu, je Zahrada silná svým závěrem. Je o čem přemýšlet.
(SPOILER) Ze začátku mě kniha moc nevtáhla do děje, ale postupně jsem se v cítila do hlavní postavy jaké je těžké zjištění o jeho sexuální orientaci a záporný postoj jeho okolí, aniž by něco proběhlo. Nedivím se že přijde okamžik, kdy nešťastného člověka napadají myšlenky jako jsou v této knize skvěle vylíčené.
Připravte se na to, že je tu opět několik silných, velmi smutných, provokativních momentů, o kterých asi nedokáže číst každý. Autorka nám je ale nepředkládá v tak surové formě, jak jsme u ní zvyklí. Nebo alespoň mě to tak připadalo… Dotýká se vztahů, církve, sexuality, lidské pošetilosti, povrchnosti a samoty. Tentokrát mi přišlo, že mohl být příběh víc rozvedený, byl pro mě takový neukončený. Vím, že toho autorka ze sebe umí dostat víc, každá její kniha se mě nějakým způsobem dotkla, tato ve mně nijak zvlášť nerezonovala, přestože v sobě nese hodně myšlenek. První polovina knihy se celkem táhla, až pak nastal zlom a nemohla jsem přestat číst.
Kniha se četla svižně, obdivuju autorku za její odvahu zpracovávat takové téma a rozhodně se těším na další její knihy. Pokud se nebojíte, jděte do ní :) stojí za pozornost.
Zajímavý úhel pohledu na kontroverzní téma. Za mě místy knížka ztrácela tempo. Opět tleskám paní Dvořákové a těším se na další knihu.
"...Že lovec ve mně ušetřil to zvíře. Byl tím jediným, kdo je mohl ušetřit, a on to doopravdy udělal. ..." Str. 183
Poprvé mám nutkání napsat své dojmy už po několika stranách textu. Vypravěčem je sice muž, ale nemůžu se zbavit dojmu, že je to ženské vnímání situace. Žena by byla v totožné situaci mnohem uvěřitelnější. Líbí se mi cit pro detaily a plynulost myšlenek. Takhle bych uvažovala já. No právě...
Po přečtení mám dojem jiný. Mužského vypravěče jsem přijala.
Moc by mě zajímalo, zda by Petra taky dokázala napsat knížku optimistickou a radostnou (a to píšu bez jakýchkoliv postranních úmyslů)
(SPOILER) Ufff....no nějak jsem nebyla schopna vyvinout soucit s hlavní postavou. Zpočátku kněz,poté samotář a skrytý pedofil. Autorka však téma zpracovala výborně.