Zahrada Mariánská
Julius Zeyer
Mariánská zahrada je báseň psaná prózou, která seznamuje čtenáře s biblickým příběhem o životě Marie, matky Kristovy.
Přidat komentář
Jakési novověké apokryfní evangelium, které by mohlo nést podtitul "Co vše nám autoři kanonických evangelií smlčeli zejména o Panně Marii, mamince Ježíšově". Do mírně pozměněné osnovy evangelií a pozdějších legend vplétá autor své zbožné fantazie plné horoucích citů, nesených hluboce prožívanou mariánskou spiritualitou konce devatenáctého století. Čtenář neznalý novozákonních textů by přečtením "Zahrady mariánské" mohl nabýt zkreslené představy o tom, co do nich vložila víra rodícího se křesťanství a co je až poetickým převyprávěním novozákonního příběhu v duchu rozvíjení nauky a citů v průběhu následujících staletí, což ale není vada knihy.
Krásná kniha, legenda napsaná poetickým jazykem, výron dnes už ne příliš běžné zbožnosti tohoto druhu vyznavačského přehánění.
Krásné, poeticky napsané vyprávění o životě Marie, Ježíšovy matky. Ač je to dílo s duchovní tématikou, je přístupné i ateistům (jak zmiňuje jeden z dřívějších komentářů). Kniha se čte moc dobře a zvlášť teď před Vánoci to má podle mne na čtenáře trochu i silnější dopad. Určitě mohu doporučit.
Próza. Krásně a poutavě napsán základ o příběhu o Marii, Josefu a Ježíše. Nejvíce se příběh zaměřuje na Marii.
J. Zeyer stojí za objevování.
Vážili si ho jeho vrstevníci, a to nejen literáti, ale i malíři (nesmírně jím byl ovlivněn a kreslil i maloval k jeho básním třeba J. Zrzavý).
a kdo ho objevuje, tak se mu to vrací v podobě zážitků, které mu může poskytnout jen člověk a básník Julius Zeyer.
Ateistické čtenáře nemusí strašit, že by se z nich stali katolíci!
Autorovy další knížky
| 2007 |  Radúz a Mahulena |
| 1999 | Tři legendy o krucifixu |
| 1996 |  Dům U tonoucí hvězdy |
| 2001 | Jan Maria Plojhar |
| 1983 | Román o věrném přátelství Amise a Amila |
Ech, tak tohle literární setkání se nepovedlo. Vlastně se ani o setkání nedá mluvit – Zeyerův hold Panně Marii mě zcela minul – přišel mi přepjatý a přezbožný a přeslazený až hrůza. Nemohl jsem si nevzpomenout na Renčovu Popelku Nazaretskou, která se k mariánskému tématu staví podobně: básník chybějící místa v životě Matky Boží doplňuje tím, co mu o ní říká jeho náboženská intuice. Ale zatímco Renčově Popelce tluče lidské srdce a přes svoji vznešenost žije křehce a zranitelně svůj lidský úděl, Zeyerova Maria jako by ani nebyla z tohoto světa.
Vlastně mi to přijde problematické i věroučně (jedná se o implicitní monofyzitismus a apollinarismus, taky dost dokétismu bychom mohli identifikovat) – jakkoli jsem si samozřejmě vědom toho, že poetická výpověď o lásce k Bohorodičce se nemusí nauky církve držet. Maria ani Ježíš u Zeyera nestojí nohama na zemi, ale vznáší se v jakémsi obláčku božské dokonalosti, ve kterém jako by se jich nemohlo nic zlého dotknout – a tak Ježíš přijde na svět bez porodních bolestí „jak měsíc tiše vyjde z brány večera“ a už jako batole koná jako malý moudrý teodidakt zázraky. Přijde mi to nějak znepokojivé a je mi to cizí, protože odvozuji svoji blízkost k Ježíši i Marii právě naopak: k tomu, abych mohl cítit jejich přítomnost v okamžicích, kdy je mi nejhůř, mi pomáhá vědět, že i oni si reálně prošli vší bolestí světa, že nejsou jako nějací olympští bohové ve své dokonalosti vzdálení a nedosažitelní. To není podceňování jejich božství, ale docenění jejích lidství, našeho společného lidství. Oni se přece stávají tím, čím jsme my, abychom se my mohli stát tím, čím jsou oni, ne? Vždyť přece Ježíš „lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z vás, ve všem nám podobný kromě hříchu.“ (z konstituce Gaudium et Spes)