Meč osudu
Andrzej Sapkowski
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/243758/bmid_zaklinac-ii-mec-osudu-243758.jpg
5
5119
5119
Hlavním hrdinou tvorby Andrzeje Sapkowského je zaklínač Geralt z Rivie. Jako nájemný hubitel upírů, vlkodlaků a všemožných nebezpečných netvorů pochopitelně ovládá bojové a magické techniky nezbytné pro jeho zaměstnání. Nicméně není pouze chladnokrevným profesionálem a už vůbec ne jedním ze superhrdinů, jimiž se žánr fantasy jen hemží. Postupně vychází najevo, že neměl možnost si svůj osud svobodně zvolit, ale naopak je nucen draze platit za schopnosti a dovednosti nedosažitelné a vesměs též nepochopitelné běžným smrtelníkům. Proto vyvolává strach a zároveň nevraživost a odpor těch, jejichž životy vlastně chrání. Přes své pozitivní působení jsou zaklínači odsouzeni k vyhnanství na samém okraji společnosti, která sice působí vnějškově středověkým dojmem, avšak s mnoha atributy převzatými ze současnosti. Geralt z Rivie, známý a svým způsobem i slavný zaklínač, je považován za mistra meče, chladného profesionála, za mutanta bez emocí - a po pravdě řečeno sám tuhle svoji pověst podporuje. Jak ale stále více vychází najevo, jeho proměna neproběhla tak hladce. V boji i v životě se u něj až příliš projevují pocity a city, které by už dávno neměl mít, a jeho kamenná tvář je jen maska. Jenže jizvy z bojů nejsou ani zdaleka tak bolestivé jako rány na duši...... celý text
Literatura světová Povídky Fantasy
Vydáno:
2014
,
Leonardo
Originální název:
Miecz przeznaczenia, 1992
více info...
Přidat komentář
Druhou povídkovou knihu ze světa Zaklínače mám o chlup raději než tu první. Můžou za to zřejmě perfektní příběhy s drakem a dopplerem, které nám představují velmi lidské netvory, jež jsou schopni žít normálně mezi lidmi. Povídka o lásce zaklínače a trubadúrky je taktéž skvělá a díky závěru vlastně také velmi smutná. Co se příběhů s Ciri týče, ty nás pak připravují na hlavní ságu a zejména v Brokilonu je dobře budován otcovský vztah mezi Geraltem a jeho Osudem. Na závěr tu máme ještě netypickou povídku, což je Sapkowského fanfikce na vlastní dílo, kde dopřál Geraltovi a Yennefer svatbu. Popravdě jsem rád, že tento příběh kánon není, ale je zajímavé jej číst.
Zaklínač, meč osudu.
Prostě paráda. Skvělé čtení dalších příběhů z cest Gerlta, jakožto zaklínače.
Marigol jako postava na kterýho zaklínač několikrát narazí na svých cestách, mě bavila. Hlavně kvůli tomu jaký trubadur je, je sukničkář, má totálně prořízlou hubu a je sakra vtipnéj ke Garoltovi fakt sedí, asi bych si sám na společné cesty neuměl představit někoho jiného nejlepší Trochu se obětovat. Až tedy na ten konec, kdy to bylo takový dost smutný, páč jako postava očko ( Esssi) se mi líbila a myslel jsem si že by se mohla připojit ještě třeba v nějakých vzdálenějších příbězích. Což konec ukázal, je že už se nikdy nesetkali a Očko zemřela po čtyřech letech na epidemii neštovic ve Wyzimě. A samozdřejmě nemůžu zapomenou na Věčný oheň . A konečná kapitola, něco končí, něco začíná. Chaotická svatba Gerlta s Ynnefer která mě taky dost pobavila hlavně se těším na Ciri která se stala zaklínačkou a zatím podle toho co bylo napsané krátce o ní. Bude asi dost hustá. Samozdřejmě mám přípravný 3 díl Krev elfů, který je o několik stran kradší než druhý díl ale určitě nic nezkazí .
Povedená směsice povídek. Nemám co bych vytkla a s radostí se pustím do celé ságy Zaklínače. Už se na to těším...
Opět skvělá knížka. Na první to nemá, ale nasmála jsem se a povídkový koncept mi opět neskutečně seděl (ačkoliv povídky nepreferuji). A ta poseldní povídka/epilog - nejlepší! Luxusní! Postavy se tam konečně mohly naplno projevit :)
85% - Spíše než o druhý díl románové série (čtenář tak nějak u sérií čeká, že půjde o romány) se jedná o sbírku delších povídek o zaklínači Geraltovi z Rivie, mutantovi - jakési předělávce člověka - který je žádán pro své schopnosti vypořádat se s rozličnými nestvůrami a nenáviděn pro svou odlišnost. Ač by neměl mít city, nebo se to o zaklínačích aspoň tvrdí, a on sám také navenek působí dost nepřístupně, je ve skutečnosti mnohem laskvější a ušlechtilejší než většina obyčejných lidí obývajících Sapkowského smyšlený svět. A zamilovaný do čarodějky Yennefer, která podobně jako on nemůže mít děti, a tak ač dlouhověká, je jednoho dne určena k zániku. Trubadúr a přítel Marigold, který vpisuje do svých balad hrdinské i méně hrdinské počiny, je nezbytnou součástí Geraltova života, stejně jako dívenka Ciri, která je předurčená stát se jeho učednicí. Příběhy na sebe zdánlivě nenavazují a mnohdy je patrné, že je od sebe dělí i několik let, a přesto jsou vzájemně provázané. A postavy působí tak jakoby současně, to je zábavné v těch středověkých kulisách. Hodně se mi odjakživa líbilo, jak autor pracuje se začleněním tradičních pohádek a legend do svých příběhů, i kdyby to bylo jen drobnou poznámkou - zde např. Malá mořská víla, Sněhová královna nebo legenda o svatém grálu a rytíři Galahadovi, který ho hledá. Ostatně i celý ten koncept "dáš mi za odměnu to, co najdeš doma a nevíš, že to tam bude" je z pohádek dobře známý.
Tak já se teda přiznávám... Moje cesta světem zaklínače začala první řadou seriálu... Poté jsem se pustila do třetího dílů herní série a až teprve poté se dostala ke čtení.
Knihy jsou skvělé. Samotné příběhy Geralta a Ciri se mi líbí asi o něco více než samotné povídky.
Vzala jsem to z opačného konce, ale to vůbec nevadí, protože jak se říká "to nejlepší na konec". :-)
S touto knihou to bylo jako na horské dráze. Z výšin skvělých vtipných řízných povídek čtenář často padá k protahovaným upovídaným a nezábavným kouskům, aby se o pár stránek dál zase vrátil na vrchol. Příběhy, ke kterým se rád jednou vrátím - Hranice možností či Věčný oheň - obklopují povídky plné monologů, osudu a filozofování, u kterých jsem se sám ztrácel v myšlenkách. Výsledný dojem ale rozhodně zvedá hraní si s jazykem knihy. A to jak autorovo s opakováním názvů jednotlivých povídek, jistou středověkostí vět i výrazů a častým hláškováním, tak překladatelovo, který vše krásně převedl do českého jazyka, i vypravěče audioverze knihy, který postavám dodává nové rozměry.
Druhá povídková kniha byla za mě o chloupek lepší než první. Konečně jsem si trochu zvykla na vypravěčský styl autora a na svět, ve kterém se příběhy odehrávají. Nicméně po dočtení epilogu nevím, zda jsem neudělala chybu, že jsem ho přečetla a nevyzradila si tak konec celé série, to by mě teda hodně zklamalo.
Druhý díl mě sice bavil o něco méně než první, ale rozhodně mě to neodradilo, abych pokračovala v dalších dílech. Přijde mi, že povídky v tomto díle jsou složitější. V některých pasážích bylo až moc filozofování a málo akce na to, abych udržela pozornost. I přesto mě to bavilo, je to sice těžší čtení a na úvod hlavního příběhu si musíte počkat na dvě poslední kapitoly. Mně to nevadilo a přišlo mi to zajímavé zpracování. Jen epilog jsem nečetla, ten si nechám po dokončení série.
Marigold je zábavná postava, která umí z nepříjemných situací, vždycky nějak vybruslit a ještě si z toho udělat srandu.
Není to tak chaotické jako první díl, ale obávám se, že mne nenavnadil dostatečně na to, abych si přečetla další díly... Celé to totiž tak nějak zabila i poslední kapitola (epilog?) kde autor prozradil jak to celé dopadne...
Četla se mi mnohem lépe, než kniha první.
Povídky o draku, malé mořské víle, nesměl chybět samozřejmě upovídaný Marigold a na závěr Ciri....Už se těším na třetí díl
Podle mě byl tento díl o dost lepší, než první. Bylo to pro mě tedy čtení na delší dobu, ale už se moc těším na 3. díl. Asi úplně nejvíce se mi líbila povídka Věčný oheň a pak epilog- opravdu je skvělé, když je kniha vtipná. Také se mi líbily povídky- Hranice možností a Meč osudu. Skvělá byla také pasáž z Trochu se obětovat s Marigoldem jakožto lovcem perel :D.
Druhou knihou povídek se jako červená nit táhne téma osudu, kterému se Zaklínač snaží za každou cenu uniknout, aby nakonec zjistil, že únik je zbytečný. Kniha je na jednu stranu komplexnější a kvalitněji napsaná než první, na druhou stranu především v poslední povídce, ale i v některých dalších bylo toho filozofování nad osudem na mě trochu moc. Trochu mě také mrzí, že kniha není tolik "syrová", necítil jsem z ní tolik atmosféru špinavosti a zoufalství, která naplňuje svět okolo Zaklínače, a kterou jsem si tak užil v první knize. Více prostoru se věnuje samotnému Zaklínači, jeho citům, jeho pochybnostem, jeho snaze utéct před tím, co on a jeho povolání přináší lidem okolo něj.
Celkově mě však kniha opět bavila, výborně se četla a i když tam jsou trochu delší citové pasáže, nepřišly mi jako nějaká umělá vata, ale jako něco, co zaznít mělo, aby to příběhu a kontextu dodalo smysl. Nejvíce se mi líbila povídky Věčný oheň, která se nejvíce podobá povídkám z první knihy a pak také Epilog a v něm naprosto úžasně podané lapálie jedné svatby. Takže nakonec poctivé 4*.
Znovu jsem se rozhodnul přečíst celou ságu o Geraltovi po 20 letech. A musím říct, že to pořád funguje a skvěle čte.
Žil jsem asi sedm let v domnění, že mne tato kniha bavila méně, nežli Poslední přání. Může za to asi především ta skutečnost, že zatímco Meč osudu jsem četl pouze jednou, nepočítaje první povídku a epilog, Přání jsem četl několikrát. To kvůli tomu, že Meč se mi po prvním přečtení prakticky rozpadl. Povídky jsem si téměř nepamatoval a to co jsem si pamatoval, pamatoval jsem si nepřesně. Vím, zní to divně od člověka, který je na samotnou ságu úchyl, ale co naděláme.
Nyní po druhém přečtení musím uznat, že tato kniha je vlastně lepší nežli kniha první. Povídky v ní jsou formálně, obsahově, i citově mnohem kvalitnější. Do značné míry za to samozřejmě může to, že svět Zaklínače už existuje a povídky jsou do značné míry konzistentnější protože jsou zasazeny do kulis povídek předchozích. Narativním vrcholem v tomto ohledu jistě je Něco víc, která nám předvádí mnohovrstevnost děje.
Poslední dvě povídky z knihy, nepočítaje epilog, který je opravdu lepší číst po přečtení ságy, jsou ve své podstatě přípravou na rozsáhlé vyprávění, které přijde v následujících pěti knihách. Pro celkový děj je taktéž důležitá povídka Střípek ledu. Nerad bych opomenul patrně nejlépe narativně zvládnutou (ač se s ní pere právě Něco více) povídku Trochu se obětovat, která je dost dobře možná nejlepší z knihy. Je neskutečně silná, to musím uznat…
Obecně se jedná o skvělou knihu a jsem strašně rád, že jsem si ji znovu přečetl. Bavil jsem se u ní ještě lépe než bych se vůbec mohl bavit dříve, protože tentokrát se mi do rukou ostalo vydání s rozšířeným množstvím ilustrací paní Komárkové. Opravdu, bez nich bych se snad ani z poloviny tak nenasmál. Což zní krutě, na druhou stranu musím říct, že kvalita je proměnlivá a některé ilustrace jsou opravdu pěkné.
Štítky knihy
draci láska humor polská literatura meč a magie akční bájní tvorové svatba voda zaklínači příšery, monstra mořské panny fantasy dvojníci, dvojnictví
Část díla
- Hranice možností 1991
- Meč osudu 1992
- Něco končí, něco začíná 1993
- Něco více 1992
- Střípek ledu / Úlomok ľadu 1992
Autorovy další knížky
| 1999 |  Poslední přání |
| 2019 | Zaklínač – komplet 8 knih |
| 2005 | Narrenturm |
| 2015 | Bouřková sezóna |
| 2000 | Meč osudu |
4,5*
Všechny povídky se nějakým způsobem zapsaly do mého srdce, kde ještě dlouho zůstanou. U této knihy je patrné, že si autor připravuje půdu pro románové pokračování. Rozhodně doporučují číst povídky chronologicky, jinak by mohly čtenáři unikat souvislosti. Tento fantasy svět je skutečně bohatý, rozvětvený a velice dobře vystavěný. Pokračování rozhodně nezklamalo a už teď se těším na další díl s názvem Krev elfů.