Zápisky M. L. Brigge

24.03.2024

To není ani román. ani deník, myslím, že slovo "zápisky" tu skrumáž zdánlivých nahodilostí vystihuje dobře. Říkám nahodilostí, protože to nemá klasický začátek ani konec, to si jde zcela jinou cestou, někdy asociativní, někdy metodou kontrastu, někdy "jen tak". Takže člověk musí přijmout to, že se mu nevypráví žádný příběh, žádný děj, ale velmi specifická změť postřehů, dojmů, souvislostí, odboček, ale tu a tam i malých příběhů. Všechen ten materiál je prostoupen smyslem pro esoterično-magično, o zcela nereálných (až duchařských a hororových) situacích Rilke vypráví jako kdyby šlo o zcela samozřejmou věc, nad ničím se autor nepodivuje.
Nedávám tomu maximum hvězdiček, protože ta zmatenost strašně text fragmentalizuje, a neměl jsem se chytit ničeho, co by mě táhlo. Přitom ty jednotlivosti mne fascinovaly určitou uhrančivostí, trefně definovanými pravdami (jakoby definitivními), určitou lehkostí. Ale není ani určeno, komu je text adresován - chvíli to vypadá jako dopisy, chvíli zápisky - a opravdu velmi snadno člověk podlehne tomu, že jsou to asi zápisky duševně chorého člověka, který je izolován v nějakém zařízení. Protože i duševně chorý má záblesky geniality a najednou zformuluje něco, o co se pokoušeli filozofové tisíc let, do pregnantní věty. Takových několik momentů tam je.
Ale že bych na základě této knížky měl podlehnout Rilkovu kultu, nebo že bych ho (jako Stefan Zweig) označil za největšího myslitele přelomu 19. a 20. století, to skutečně ne. Nevím ale, jaký je básník.

12.07.2023

Stylizovaná zpověď, psaná narcistním básníkem se zálibou v esoterice všedního dne v letech 1904-1910. Nelze číst jako román, nehledejte děj či zápletku; je to spíš sled silně smyslově vnímaných okamžiků (Rilke nejen vidí, často vnímá vibrace a zvuky, čichá, ohmatává...), střepů příběhů, částí reality, které vztahuje k vlastnímu bytí a přetváří v básně v próze, na které nutno se napojit. Když o nich začnete příliš přemýšlet, zmatete se... Budu se vracet k některým odstavcům, které mne zasáhly jako čistá Literatura. Jako celek mi Zápisky příliš nefungují, snad je to záměr... Díky za vyčerpávající doslov a skvělé ilustrace.

18.06.2023

Zajímalo by mě, jestli se Rilke někdy setkal s Kafkou, jestli se znali. Žili ve stejné době a byli si hodně podobní. A já mám v sobě něco z nich. Rozhodně jsem nedošla k úplné hloubce pochopení tohoto díla tak, jak to důkladně rozebírá doslov, ale na mnoha místech jsem ty zápisky brala za své. O autorovi se říká, že byl vězněm nekonečného básnění, jako je metafyzik vězněm nekonečného myšlení. Pasáže o historických osobách mě nudily, ale příběh rodiny Malta Brigga byl čtivý, o dětství, o matce, o umírání, o sousedech, příhoda se psem a neexistující Ingebborg - komu se něco podobného nestalo?

16.03.2023

Na vydání nakladatelství Leda jsou Zápisky, dle mého značně nepříhodně, anotovány jako román.. sice je text seskupen v prozaické podobě, ale té nesouvislé tříšti vzpomínek na dětství a mladictví, střípků nahodilých historických scén a odkazů, pár něco jako deníkových záznamů, přehršel představ, fantaskních, úzkostných či až psychotických nebo úvah o životě, naprosto dominuje básnické vnímání světa, obraznost, smyslovost i hlubiny psyché, krása slov.
Asi žádný čtenář Zápisků nebude Rilkeho podezírat, že byl asertivní sangvinik, ale nemůžu si pomoct (navzdory zdejším komentům), já tam občas nacházela i, byť takovou fantaskní, kultivovanou, ale přesto ironií.

10.12.2022

Jedno z tých diel, pri ktorých vôbec nepochybujete o tom, že ich napísal SKUTOČNE duševne chorý človek. Žiadna trápna póza. Niekto tuším čítanie tejto knihy prirovnal k pádu do hrobu, prípadne pocitu, keď sa zvonku zamykajú dvere psychiatrickej liečebne. Čokoľvek iné, len nie ľahká literatúra, nikomu neodporúčam.

ne, to se vážně nepovedlo, snůška nesouvislého blábolení bez jednotlivých přechodů, nezáživné, nezajímavé, esence nadutosti a pocitu vlastní výjimečnosti, která se snaží nesmyslný text zamlžit jakýmsi oparem vnitřního tajemství

17.01.2021

Všechna hodnocení zde uvedená jsou přesná. Koupil jsem si tuhle knížku jako mladík (už tehdy byla v antikvariátu) a samozřejmě mě přitáhly dekadentní Sivkovy ilustrace, které rezonovaly s mým "mladicky rozervaným nitrem". Ale marně jsem se pokoušel Rilkovy zápisky číst, vždycky jsem to po několika stanách vzdal. Až později jsem pochopil, že se to skoro nedá a je nutné knížku mít v knihovně a občas se k ní vracet (mám ji tam dodnes jako zcela zvláštní kousek, ostatně - sám píšu své deníky). Jistě, deníky sotvakdy přečtete na jeden zátah... Až později mi Praterův životopis odhalil zdroje Rilkových úzkostí, které vtělil do Zápisků MLB: popisy bídy života na pařížské ulici v r. 1902, nemocných, zástupů umírajících a chudáků, strach vzpomínek na dětské úzkosti i na to, jak s ním matka zacházela jako s děvčátkem... Malte hloubá nad knihami a epizodami z francouzských a ruských dějin, které hltal i Rilke, hloubá o životě, smrti, chudobě a neopětované lásce. "Ve skutečnosti toto hluboce osobní znázornění krize, kterou sám prodělal, nebylo Rilkovou autobiografií, nýbrž autoterapií," píše Prater. Rilke psal, aby své děsy překonal. Později ho překvapovalo, že toto dílo bylo považováno za evangelium nihilismu a čirého zoufalství.
Co radil Rilke svým čtenářům: Čtěte tuto knihu "proti proudu"! Dokážete to?

03.01.2018

Některé knihy mi v paměti zanechávají jakési analogie smyslových vjemů. Woolfová je světlo klouzající po předmětech, Balzac je ohlušující vodopád a Zápisky, to byla rakev dva metry pod zemí. Tak těžké a tíživé, tísnivé, odloučené a uzavřené, ztracené, neplodné. Jazyk je nádherný, i nepoučený brzy pochopí, že má co do činění s básníkem. Obdivuji autora, jak podmanivě mně - osobě naprosto s ním nesouznící - dokázal svůj pohled zprostředkovat.

Mrzí mě, že jsem selhala a čtení vzdala po několika stránkách (a těch několik málo stránek mi zabralo zhruba týden)..
Elegie z Duina mě před 8 lety doslova rozválcovaly (v dobrém slova smyslu). Ovšem za těch 8 let jsem se dostala zřejmě jinam a nyní, když se mi opět dostal do rukou v podobě Zápisků, mu bohužel nějak nemohu přijít na chuť... Náročná kniha

Nemůžu ani hodnotit, pochopila jsem tak třetinu knížky. Přišlo mi to zamotané a nesouvislé. Ale nejspíš moje chyba, neumím číst mezi řádky.

Tohle je knížka, kterou dočtu až v důchodu. Zkoušel jsem ji "zdolat" už asi třikrát. Ale pokaždé mě po několika desítkách stran odradila. Nevím, čím to je.Nemůžu s ní najít něco společného, na čem bych postavil náš "vztah".