Zápisky z podzemí
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12817/zapisky-z-podzemi-G0X-12817.jpg
4
270
270
1864, publicistická novela, v níž autor vyslovil svou koncepci člověka, s nímž nelze proti jeho vůli manipulovat, i kdyby to mělo být k jeho prospěchu a ve jménu pokroku.
Literatura světová Novely
Vydáno: 1998 , Slovart (ČR)Originální název:
Записки из подполья (Zapiski iz podpolja), 1864
více info...
Přidat komentář
Vážení, zde se jedná o literární klenot! Autentická sonda do hloubi nitra zbytečného člověka. Zatím se mi nestalo, že bych byl až natolik unesen popisem prostého, ale zároveň neobvyklého životního příběhu. Jak by pronesl ruštinou políbený člověk „это просто шедевр.“ Nelze udělit jiný počet hvězd, než-li 5.
Psychologická sonda do lidské malosti, ze které můžete mít pořádnou depresi. Skvěle napsané, ale podruhé bych to už nedal.
Podzemí, to je spousta obav a studu z vlastních chyb, z jeho skutečné i domnělé malosti a vnitřní temnoty, prezentovaná jako vztek vůči všem v (anti)hrdinově okolí, ať už je má rád nebo ne (spíš ne).
Chvílemi je z toho teda prostě jen ukecaný výlev ukřivděnosti, což ale vypadá jako autorův záměr, a je to zajímavější, než to zní. Hlavně potom, co se v něm člověk aspoň jednou pozná.
A nejen člověk: Viděli jste někdy dva soupeřící kocoury stát proti sobě, zježené a ponořené do brutální soutěže v zírání? Tak hrdinovo časté "Já ti to natřu, sice jen ve svojí hlavě, ale i tak tě to bude mrzet, šmejde" mi to hrozně připomínalo. Pokud by byl oba kocouři zároveň.
Zajímavé paralely, ale asi to na mě bylo složité, nějakou prostitutku Lízu a dobro oplácené zlem jsem tam vůbec nenašel, jestli jsem nečetl nějakou zjednodušenou, nebo zkrácenou verzi.
Pochopit Dostojevského je asi nad mé síly. V první části se střídala jedna myšlenka za druhou, až jsem z toho měla v hlavě jeden velký nerozpletitelný chumel. Druhá část už aslespoň dával smysl, přestože to byl naprostý hnůj.
(SPOILER) „Jen se podívejte pozorněji! Vždyť my ani nevíme, kde ten živý život hledat, jaký vlastně je a jak se nazývá. Nechte nás o samotě, bez knihy, a my se ihned zamotáme, hned budeme v koncích - nebudeme vědět, k čemu se přimknout, čeho se přidržet, co milovat a co nenávidět, co ctít a čím pohrdat. Nám je dokonce na obtíž být lidmi z masa a krve, s vlastním tělem, stydíme se za to, pokládáme to za hanbu a snažíme se být jakýmisi vymyšlenými abstraktními lidmi. Jsme mrtvě narozeni, dávno už se nerodíme z živých otců a nacházíme v tom čím dál tím větší zahanbení. Přicházíme tomu na chuť. Brzy si vymyslíme, jak se zrodit z ideje. Ale dost, nechci už psát „z Podzemí”.“
Další psychologicky existenciální lahůdka mistra tohoto žánru F.M.D. - poslouchala jsem jako dramatizaci na radiu VLTAVA. V hlavní roli bezectného úředníčka, který živoří v suterénním bytu na předměstí Petrohradu a nenávidí nejenom celý svět, každého člověka, ale především sám sebe, exceloval vynikající Jan Přeučil.
Úvod – první třetina – mě nudil. Pár dobrých myšlenek, ale na 50 stránkách se opakovalo to samé dokola. Přemýšlel jsem, že to vzdám. Druhá část, povídka "Mokrý sníh", se mi líbila. Je to hodně přepjaté a absurdní, až jsem se u toho místy smál. Má to spád, hezky to graduje do tragického konce. Ale že bych se na základě téhle knížky do Dostojevského zamiloval a chystal se hned na něco dalšího od něj, to tedy ne.
Začátek této novely byl velmi náročný. Poprvé jsem ji začal číst, když jsem byl unavený a nemohl jsem se plně soustředit. Přečetl jsem zhruba 20 stránek a nevěděl jsem ani, co jsem četl. Po několika dnech jsem se k tomu vrátil a pěkně zase od začátku, odpočatý a s bystrou myslí. Náročnější čtení na pochopení, než jeho romány Zločin a trest, Idiot atd. Je to ale tím, že to je daleko kratší a Dostojevskij tak chtěl vyjádřit všechny jeho myšlenky a strasti v omezeném prostoru.
Jinak je to silné psychologické vyprávění člověka, který není zlý a vůbec hloupý, ale vede niterný boj sám se sebou, nechybí mu ješitnost, a tak ubližuje i ostatním lidem. Jak moc je člověk schopen zajít daleko, aby nesnášel sám sebe?
Vždy si zapisuji zajímavé fráze či výroky.
Definice člověka: „tvor chodící na dvou nohách a nevděčný.“
„Příliš hluboce chápat je choroba, opravdová, vážná choroba.“
Kafkovo 'Doupě' asi čerpá z podobného duševního rozpoložení, v jakém Dostojevskij psal svoje 'Zápisky z podzemí' (a v tomhle ohledu jde o uznávaná díla obou autorů, mě to připadá jen jako výlet do mé vlastní hlavy, je to hodně podobné a tyhle dvě díla mi ani nepřijdou jako něco extra). Pochyby. Dualita. Myšlení. Myšlení. Myšlení. Někdy je to skutečné prokletí, být tolik oddělený a vzdálený svým současníkům. Zápisky jsem chtěl přečíst opravdu dlouho, snad okolo patnácti let. Odkazuje na ně i Bukowski. Někteří lidé kritizují egocentrismus samozvaného génia, izolovaného hlavního hrdiny, jenže přesně tím Dostojevskij byl, ať se vám to líbí nebo ne. A tohle je jeho rapovej diktát - jeho negativní výplach a zlom. Stejně jako u Kafky ale jeho nejlepší práce leží jinde.
Najprv som na hrdinu nadávala. Nesympatický idiot preplnený vidinou o vlastnej genialite, pravde a dôležitosti. Potom som ho pripodobňovala k ľuďom, ktorí tiež dokopy nič zlé nespravili a napriek tomu mi neskutočne pijú krv. A nakoniec som sa večer pozrela do zrkadla sama na seba a začala premýšľať…
Dostojevskij ma vždy ohromí tým, ako sa dokáže doslova zavŕtať do duše, mysle a srdca človeka a odkryť všetko to, čo pred svetom skrýva, za čo sa hanbí, a to v celej jeho paradoxnosti. A úplne geniálne je to práve v tejto krátkej novele. Až mi je trápne, že som si ju nechávala až na čas, keď som už väčšinu jeho veľkých románov prečítala.
Je složité napsat komentář zrovna k této knize, nenapadá mě toho totiž moc, co už bylo řečeno... Hlavní postava je mistrný psychologický portrét člověka z metaforického podzemí. Tato osoba je velmi komplexní, je krásná a odporná, je inteligentní a neskutečně omezená, je paradoxní. Je napsána tak věrně, že v ní můžeme poznávat skutečné lidi, které známe. Nebo sami sebe...
Jelikož se jedná o zápisky které si hrdina knihy vede značně kompulzívně, jsou plné obsesivních myšlenek, psané proudícím "všepožírajícím" jazykem. Tento jazyk skvěle koresponduje s obsahem knihy, který tu nemá smysl líčit, prostě si to přečtěte.
To bude vše, co jsem chtěl do komentáře napsat. Při čtení tak komplexního díla jako jsou Zápisky z podzemí člověka musí napadat složitější, hůře zachytitelné myšlenky než jsou tyto, ale ty sem nemá cenu vypisovat. To by asi ani nebylo možné. Jak už jsem řekl, to co jsem tu napsal jen opakuje a potvrzuje to, co o Zápiscích z podzemí všeobecně tvrdí literární teoretikové, filosofové a psychologové. Takže jestli vám mám tento komentář vyjádřit co nejjednodušeji, chtěl jsem vám vlasně dát radu: Přečtěte si zápisky z podzemí. A pokud jste je přečetli, přemýšlejte nad nimi.
Hloubka duše je ještě daleko hlubší, než člověk sám čeká. A co když se dostane na dosah dna? Dosáhne ho? Dostojevského antihrdina (jak si je sám označován) se k tomu dnu sám dere, kousek po kousku, systematicky a s rozumem, který je mu vším. Nečekáte přeměnu. Ani katarsi. Jen se uchvacujete postupným rozpitváváním jeho duše a konání. Logika, rozum, vůle a vášně jsou tu jasně na bitevním poli a nikdo neví, kdo vítězí.
O autorově nezpochybnitelném daru popsání vnitřního života netřeba psát více. Je to fakt, který rozhodně i tato novela dokládá. Pro mě velmi čtivá, komická a zároveň vážná.
"Člověku je třeba jedině samostatného chtění, stůj ho ta samostatnost co stůj a přiveď ho kam přiveď. Nu a chtít se může všelicos..."
Je videt, ze Dostoievsky si v tech vytribenych charakterech liboval jiz z pocatku kariery. Kratka forma tomu sedi, jen co melo sakra byt to naprosto zbytecne predmlouvaci intro? Jinak vyborna sonda do lidske psychiky. 7/10
Velmi znepokojující náhled na lidskou rasu obecně a jak již některé komentáře zde zmiňují, jedná se rovněž o nepříliš pozitivní zrcadlo, v němž jeden vidí věci, které mnohdy i sám před sebou zakrýval a jejichž odhalení nevyvolává žádné příjemné pocity. Ale co se mi snad nejvíce zapsalo do duše, byly myšlenky o otroctví jedince ve společnosti, které Dostojevskij popsal mistrně a mrazivě, neboť i kdyby člověk dostal absolutní svobodu, volal by zpět po otroctví. Člověk je totiž jen dvounohý tvor oplývající nevděčností...
A do toho všeho nesympatický vypravěč, který si v sobě kromě zatrpklosti a hanebnosti nese rovněž svou ideální vizi vznešenosti a jakoby sám nevěděl, co přesně se svým životem dělat. A závěrečná etická otázka mi neustále vrtá hlavou.
Povězte mi. Co je lepší? Laciné štěstí nebo vznešené utrpení?
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Pro potenciální čtenáře bych sem rád napsal, že anotace je poměrně zavádějící. Líza se v knize objevuje až později a okrajově - hraje sice důležitou roli, nicméně se kniha netočí kolem ní. Hlavním bodem knihy je vypravěč - a předně pak jeho psychika, kterou Dostojevský mistryně rozebere ze všech různých stran. (Chvílemi ho tak nenávidíte, posléze s ním trochu souzníte, a pak se vám až hnusí.) Děj (prakticky neexistující) je tak složen z různých cest do jeho myšlenek, uvažování a vnímání. Pro fanoušky psychologických novel toto bude klenot. Ti, kdo hledají typický román (viz např. "Zločin a trest"), budou zklamaní. Já hodnotím vysoko, jelikož mě četba bavila - celou dobu jsem žasl nad tím, jakým všestranným spisovatelem Dostojevský byl. "Zápisky z podzemí" jako by byly napsány někým úplně jiným a dost předběhly svoji dobu.