Zapomenuté 20. století
Tony Judt
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/401943/bmid_zapomenute-20-stoleti-iH1-401943.jpg
4
22
22
Brilantní britský historik, který se jako univerzitní profesor specializoval na moderní evropské dějiny, shromáždil 23 esejí z let 1994–2006. Na pozoruhodné škále osobností, událostí a idejí provádí Tony Judt nemilosrdnou pitvu iluzí po studené válce, že velké konflikty jsou bezpečně za námi, svět vstoupil do epochy míru a demokracie, a ukazuje, na co z historie 20. století zapomínáme a jak velká její část byla obětována mýtu o popření paměti. Nabízí cestu zpět ke smyslu dějin, který naléhavě potřebujeme.... celý text
Fejetony, eseje Literatura naučná Historie
Vydáno: 2019 , ProstorOriginální název:
Reappraisals: Reflections on the Forgotten Twentieth Century, 2008
více info...
Přidat komentář
První polovina knihy mě příliš nenadchla. Dle názvu jsem očekával analýzu historických událostí dvacátého století. Místo toho jsem četl eseje o osobnostech, které buď vůbec neznám, nebo znám jen velmi málo. Druhá půlka byla o něco lepší, přesto se nejednalo o snadné čtení. Nicméně díky monumentálnímu dílu Poválečná Evropa budu už navždy Tonyho Judta obdivovat.
Další skvělá kniha Tonyho Judta. Tentokrát jde o eseje, z nichž většina představuje v zásadě recenze na práce jiných historiků, politologů a novinářů. Judt prokazuje svůj neskutečně široký záběr i obdivuhodné znalosti a jako obvykle si nebere servítky s ničím a nikým. Posuďte sami: "Jakkoliv bychom mohli být v pokušení Gaddisovy dějiny studené války smést ze stolu coby naivní, vychloubačné líčení, které vynechává leccos z toho, čím je téma zajímavé a nadále relevantní, byla by to chyba. Gaddisova kniha se dokonale hodí pro dnešní Ameriku: úzkostnou zemi podivně odtrženou od své vlastní minulosti a od zbytku světa dychtící po pohádkovém čtení ke krbu se šťastným koncem." Co mi však na Judtovi vadí více je, že ne zřídka neváhá opomíjet věci, které se mu do výkladu nehodí a je jednoznačně ovlivněn vlastní levicovou vizí světa. Přesto knihu rozhodně stojí za to číst, i když velmi kritickým okem.
I když jde v podstatě o sbírku esejů publikovaných jakožto recenze na knihy, jejich záběr je tak široký, že vás uvede do podstaty diskutované problematiky - marxismus, izraelsko-palestinský konflikt, pontifikát Jana Pavla II, atd. Kniha se čte sama!
Úžasne nadčasové eseje týkajúce sa dejín 20. storočia, vzťahujúce sa k Európe, Spojeným štátom, ale i k intelektuálnej elite. Spoločnou a jednotiacou linkou je myšlienka obnovy integrujúceho sociálneho štátu v ére nadnárodných štruktúr a globalizácie. Tieto zamyslenia a úvahy za 20 rokov od svojho vzniku nezostarli, neprestali byť aktuálnymi a i dnes majú svoju platnosť a sviežosť pohľadu. Autor je kritický k ére Busha mladšieho, ako čas ukázal, oprávnene. Nedá mi nepodotknúť a zamyslieť sa nad tým, ako by znášal mrzkú a tragikomickú éru Trumpovu. Možno mal, chudák, svojím spôsobom šťastie, že sa jej nedožil...
„Jaké jsou tedy meze demokratického státu? Jak by měla vypadat náležitá rovnováha mezi soukromou iniciativou a veřejným zájmem, mezi svobodou a rovností? Co jsou zvládnutelné cíle sociální politiky a co už představuje přehnané vměšování se? Kam přesně bychom měli situovat nevyhnutelný kompromis mezi maximálním soukromým bohatstvím a minimálním sociálním napětím? Kde leží přiměřené meze politických a náboženských komunit a jak bychom měli minimalizovat tření mezi nimi? Jak bychom měli regulovat (vnitřní i mezistátní) konflikty?“
Tony Judt klade zajímavé otázky. A odpovídá na ně skvělým způsobem. Nejen, že je mimořádně erudovaný historik s velkým vypravěčským talentem (to je hodně podstatné i v literatuře faktu), ale úctyhodný je zejména jeho přístup k tématům. Nenechává totiž argumenty sloužit svým ideologickým stanoviskům, ale opravdu hledá pravdu. Neváhá se na téma podívat úhlem pohledu, který problematizuje jeho vlastní závěry. Vytváří tak svými texty mnohovrstvou strukturu – to sice může zmást a odradit čtenáře, kteří hledají potvrzení svých černobílých pohledů na svět, ale kdo preferuje pravdivou nejistotu před falešnou jistotou, ten bude zřejmě nadšen. (A taky se tak vytváří důvěra mezi spisovatelem a čtenářem. To je pro mě důležité, nemuset být při čtení ve střehu a zkoumat, jestli mi autor něco nepodsouvá, jestli se mnou nemanipuluje)
V řadě věcí se s panem Judtem neshodnu, názory na politiku státu Izrael, Jana Pavla II. (nebo Davida Beckhama :-) máme odlišné. A právě zde cítím, že je mi nejvíc užitečný, protože inteligentně podané argumenty nahlížející na danou problematiku z odlišné perspektivy jsou mi prospěšnější než čtení úvah, které jen potvrzují, co už jsem si beztak myslel dřív.
Ale Tony Judt je působivý a čtivý v každé z 26 esejí. Dokonce i když píše o spisovateli, od kterého jsem nečetl ani řádku (jako Manès Sperber nebo Edward Said) nebo o veřejně působícím intelektuálovi, o kterém jsem v životě neslyšel (Gaddis, Althusser...). Je to – mimo jiné – tím, že dokáže přejít od konkrétního k obecnému, že na půdorysu specifické situace dokáže vystavět obecné zamyšlení popisující náš svět. Například recenze knihy o Kissingerovi mu posloužila k širšímu rozboru americké slepoty k dopadům své zahraniční politiky, recenze knihy o marxismu zase ke zhodnocení vztahu západoevropských marxistů k jejich spoluvěrcům z východu Evropy a vůbec k originálnímu (a vyváženému!) popsání přitažlivosti tohoto sekulárního náboženství. To je také důvod, proč jeho eseje nestárnou a nabízí čerstvou intelektuální potravu i po 10-20 letech po svém zrodu. V tom mi hodně připomíná George Orwella, jehož myšlenky jsou podobně oslovující i přes ještě větší časovou propast.
Z celé knihy je patrné, jak moc Tony Judtovi záleží na pravdě. Jak moc ho štve, když si z pohodlnosti nebo z potřeby konejšivého sebeklamu přepisujeme historii tak, abychom si v ní mohli nerušeně lebedit. Rozbíjení našich bezpečných myšlenkových schémat a mýtů je jedním z hlavních kladů tohoto sborníků. Za to ho musím chválit – poctivé hledání pravdy je sice znejišťující a bolestný proces, ale vposled nám její odhalení nemůže než pomoct.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2007 |  Poválečná Evropa: Dějiny od roku 1945 |
| 2011 | Zle se vede zemi |
| 2019 | Zapomenuté 20. století |
| 2013 | Intelektuál ve dvacátém století: Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem |
| 2016 | Penzion vzpomínek |
Další skvělá kniha Tonyho Judta. Zrovna nedávno jsem se zamýšlel nad Havlovou myšlenkou odcizení člověka moderního světa v důsledku všeprostupujících technologií (a to o tom psal v sedmdesátých letech) a její souvislostí s Koestlerovým tématem technologické versus politické vyspělosti člověka a jejich důsledky pro demokracii/totalitarismus a hle - hned jednou z prvních byla recenze na Koestlerův životopis, která mi k zamyšlení dodala kontext. Totéž u Camuse, kdy jsem nedávno dočetl Cizince, nebo Arendtové, jejíž Zprávu o banalitě zla mám také v realtivně čerstvé paměti. Obecně lze asi říci, že pokud jsem od autora, o kterém Judt píše, přečetl aspoň něco, dodalo to eseji úplně jiný rozměr. Na druhou stranu jsem ale nečetl nikdy nic od Sperbera nebo Saida, ale Judtovy eseje mě k jejich čtení nalákaly.
I přes můj chvalozpěv výše byly ale z mého pohledu první dvě části těmi nejméně zajímavými. Překvapilo mě, jak hodně se Judt shodne s Chomskym, ačkoli ani jeden nikde necituje toho druhého (alespoň Judt v této knize a Chomsky v Kdo vládne světu?). Přitom jejich pohledy minimálně na aktivity Izraele v jednadvacátém století a na aktivity Spojených států v Jižní Americe ve druhé polovině dvacátého století k sobě mají hodně blízko. Moc mě bavila esej o pádu Francie v roce 1940, analýza Rumunska a Šestidenní války nebo kubánské krize. Nejvíc se mi ale líbily poslední dvě eseje - "O podivné smrti liberální Ameriky" a "Dobrá společnost: Evropa vs. Amerika". Plus úvod a epilog, které byly oba skvělé.
V epilogu nazvaném "Návrat sociální otázky" se Judt například zamýšlí nad budoucností levice, kterou nevidí úplně růžově. Absence levicové vize, která je - z mého pohledu - stále aktuálním problémem, podle Judta znamená, že být levicový znamená čím dál více protestovat. A pokud někdo stále protestuje, protestuje de facto proti pokroku a tím se stává konzervativním. Do toho ale přichází fenomén dneška, progresivisté, kteří jsou ve značné většině levicového ražení a kteří s jakous takous vizí (ať už více či méně realizovatelnou) přicházejí, nicméně... ve svém okolí jsem dělal průzkum, jak si kdo představuje levicového voliče. Všechny odpovědi byly zhruba následující: zaměstnanec, spíše nižší vzdělání, spíše starší, nižší příjmy, zájem o ingerence státu, který by měl být více patriarchální, zaměstnaní většinou v dělnických profesích. Asi ano, to je jedna skupina levicových voličů, pak se tu ale objevuje druhá - mladí lidé, spíše s vyšším vzděláním nebo studující, kteří mají k dělnickým profesím sakra daleko, nepracují (protože studují) a pokud pracují, mají většinou vyšší příjmy. Jejich hlavním zájmem se pomalu ale jistě stává ekologie, udržitelnost, genderová rovnoprávnost a tak dále. Jediné, co mají tyhle dvě skupiny společné, je zájem o regulace státu, i když každá z těchto skupin by si je představovala jinak: konzervativní levičáci tak, aby nezanikala jejich pracovní místa (v průmyslu) bez ohledu na udržitelnost veřejných financí nebo životní prostředí, progresivní levičáci tak, aby byly zakázány veškeré činnosti, které způsobují (nadměrné) vypouštění emisí i za cenu toho, že životní úroveň bude nižší. Jinak mají prakticky úplně protichůdné zájmy, protože naplňování zájmů progresivistů bude v přímém rozporu se zájmy konzervativců. No, a teď aby levice nepocházela na úbytě, když její elektorát tvoří dvě skupiny, jejichž cíle jsou zcela antagonické. Dodávám, že nechci ve vymezení ani jedné z voličských skupin paušalizovat, i když pro účely tohoto uvažování do jisté míry generalizovat musím.
Citovat by si zasloužilo spoustu pasáží, vyberu ale jednu, která může být mementem pro dnešní dobu, na kterou skvěle sedí Villonovo "Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad.":
"Proč jsme si tak jistí tím, že doba extrémní pravice - nebo koneckonců extrémní levice - je nadobro za námi? Poválečné sociální reformy byly v Evropě zavedeny z velké části jako bariéra před návratem zoufalství a nespokojenosti, z nichž, jak se soudilo, podobné extrémní volby vycházejí. Částečný rozpad těchto sociálních reforem, ať k němu dochází z jakéhokoli důvodu, není bez rizika. Jak dobře věděli velcí reformátoři z 19. století, sociální otázka prostě nezmizí, když ji budeme ignorovat. Místo toho se vydá hledat radikálnější odpovědi."