Zapomenuté světlo
Jakub Deml
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/39439/zapomenute-svetlo-39439.jpg
4
139
139
Soubor prozaických esejů vzniklých jako reakce na smrt autorovy přítelkyně spisovatelky Pavly Kytlicové a básníka Otakara Březiny. Formálně je koncipována jako odpověď na dopis velkomeziříckého spisovatele Bohumila M. Ptáčka, obsahem je však výpovědí či zpovědí osamělého člověka, který se zmítá v mučivých rozporech mezi svou vírou a realitou okolního světa.... celý text
Přidat komentář
Já vlastně očekával ucelený dramatický román, nebo novelu. Asi že jsem měl v hlavě střípky z Michálkova filmu s obrazem Polívky v sutaně. A tak jsem omylem zapadl do filozofického běsnění člověka, černé kobky knězovi duše, který pravděpodobně prožívá své nejtemnější období v životě. Nu dobrá, tak jsem tady. Takže dobrý den.
Ale nejsem tu sám a pár přítomných jmen mě udržuje v pozornosti, protože s nimi mohou do vypravěčova monologu vstoupit pro mne důležité kontexty. Jen asi nebude úplně snadné je propojit. Deml zřejmě nepatří mezi jednoduché osobnosti (a může vlastně básník patřit?), což se projevuje v jeho nestabilních vztazích nejen s přáteli. Navíc kněz nebojící se pejorativních vyjádření a osobních erotických vyznání je jasně kontroverzní osobnost, která vždy bude společnost spíše rozdělovat. Deml, který své myšlenky postupně odhaluje, je v další chvíli opouští, aby se k nim následně mohl vrátit, tento proud směřuje k nepřítomnému adresátovi Bohumilu M. Ptáčkovi. Jemu se vypisuje z kritických nařčení knihy Mé svědectví o Otokaru Březinovi, polemizuje na téma hranic kněžského celibátu, zároveň bezprostředně formuluje své erotické touhy. Jako jeden z mála jednotících prvků Demlových asociací je zde opakující se návrat do místnosti s umírající Zezulkou, která Demlův monolog v pravidelnostech naplňuje z úst chrlenou krví.
Je mi líto, ale asi jsem chtěl být úplně někde jinde. Nicméně učím se ve své cestě se příliš neotáčet nazpátek a hlavou se mi přitom většinou honí myšlenka, že vše je vždy přesně tak, jak má být. Částí Demlovi hlavy jsem si tedy prošel, ale tato klopýtavá exkurze mě naplnila více otázkami, než odpověďmi. Což je možná vlastně správně a člověka to nutí poznat Demla komplexněji. Jenže po čem sáhnout, ctihodný pane, dále?
Velmi zajímavé, netradiční, pásmovité eseje psané jako dopisy. V knížce je průnik žalu a bezmoci nad smrtí milované ženy doslova cítit.
Pokud mám ke knize přistupovat jako k titulu ze seznamu maturitní četby, pak ji rozhodně nebudu doporučovat masám. V osmnácti bych knížku odložil po dvou, maximálně třech stránkách.
Poučený čtenář (rozklíčovat všechny ty Jaroslavy Durychy a Arné Nováky dá zabrat) si asi najde to svoje. "Mluví-li člověk v bolesti, mluví z cesty jak šílený král Lear." (s.83).
Obdivuji režiséra Vladimíra Michálka, že z textu vybral rurální pasáže a příběh selky Zezulové (která "zase vychrlila chuchvalec černé krve a svíjí se bolestí jak červ") dokázal zasadit do doby normalizace.
Překvapilo mě, že Deml spisek napsal údajně během jedné noci (když zemřela selka Marie Zezulová). To vysvětluje kompozici textu. Čtenář se musí hodně soustředit, aby pobral všechny myšlenky.
Styl je složitější nejen kvůli cizojazyčným (německým) pasážím, ale i kvůli volným asociacím. "Vyběhla na ulici svině s prasaty a teď to honí domů: děti řvou, fackují se, jedno už pláče, svině protestuje, selata kvičí, pes vztekle štěká, bicykl zvoní, jakýsi chlap láteří, na stěnách světničky, kde umírá žena, hlučně se pojímají mouchy, zvuk tohoto pohlavního aktu mušího je zvuk vřetena, ale děje se to tak často a na místech morálně tak nevhodných, tak veřejně totiž, jakoby člověka tady ani nebylo, že přirozený hnus velmi rád přenechává místo oprávněné zuřivosti." (s.89)
Řada pasáží působí jako osobní vzkazy:"Pane B. M. P., hovno se při tom stane, řeknou vám jen; - ale proč bych mrzačil drahý mateřský jazyk? Povím Vám to v jazyku Hittlerově: Euer Hochwürden haben von Gott die denkbar grössten dichterischen Gaben erhalten, jedech unsere Meinungen und Ansichten gehen im Grunde ganz auseinander, so dass ich nichts für Euer Hochwürden tun kann." (s. 34/35)
Ptáčka oslovuje Deml poměrně často: "Pane Bohumile Ptáčku, možná, že se už neuvidíme, něco Vám řeknu: Vy, Vy, Vy máte velikou zásluhu o mou lítost, které každý člověk potřebuje k životu věčnému.
Letos na Boží hod vánoční viděl jsem v Sarajevě onu křižovatku a ono místo, kde Princip před 20 lety na Petra a Pavla zastřelil Ferdinanda ď Este. (...) Vy pane Bohumile Ptáčku, jste hrdina. Vy jste něco udělal a nevěděl jste o tom, ale Vy jste to udělal. Velikost Principová ukázala se teprve, když jeho národ setřásl syfilistické jařmo Habsburků. Velikost Vaše, bohužel, neukáže se nikdy, poněvadž já jsem vázán zpovědním tajemstvím a kromě mne jiného svědka své slávy nemáte." (s.20)
S trochou nadsázky se dá říct, že podobně jako Viewegh si i Deml stěžuje na kritiky, a to mě skutečně moc nebavilo. "Jedna hysterická kurva rozhlašuje po Brně, že jsem zavinil šílenství jejího blbého muže a možná. že i přítel Dr. Brychta tomu věří, poněvadž od jisté doby se ke mně chová nápadně laskavě a s úctou jako k bohatému klientovi, který chce přijít pomocí Svatoboru, nebo České akademie nebo advokáta ke svým penězům." (s.76)
"Profesor Fr. Jech ze „Společnosti Otokara Březiny" si dnes netroufá podati mně ruku. Také pan předseda této Čisté Společnosti si netroufá, podati dnes Jakubu Demlovi svou ruku. Kdyby tito dva Velečelní Členové Společnosti Otokara Březiny byli samojediní ze všech lidí, kteříž si mně netroufají podati svou ruku, vlastnoručním jazykem oblízal bych Jim velepočestnou řiť. Ale bohužel, mé nemravnosti není od Boha popřáno štěstí, jehož se dostává jiným a zajisté velmi zasloužilým smrtelníkům." (s.45)
Nelíbil se mi ani protislovenský postoj: "Otokar Březina mi sice jednou řekl, že jazykem slovenským není možno říci žádnou vysokou myšlenku a na př. Dante že by byl ve slovenštině přímo směšný, ale dokud jsme nečetli tento „Elán", mohli jsme se s MUDr. Svítilem-Kamíkem těšiti, že biograf Otokara Březiny má pravdu, profesor totiž Fr. Jech, jenž proti Jakubu Demlovi dokazuje, že Otokar Březina kromě Andreje Hlinky a prešporských Židiaóv nie ništa volačo iného boskal i ljubil zo Slovákmi. Neboj se, Eláne, veď sa Deml ztratia! Dvé-li či tré-li učeben tam? Už je ten tam!" (s.49)
Potěší vztah k Meziříčí a zaujme charakteristika postav: "Letos se urodilo nesmírné množství hub, i v mé milé Medřiči dostanete kilo hříbků za kačku, jak mně hlásil můj přítel žid pan Weiss, „co umejvá ty židáky", jak mně řekl, aby odůvodnil, že jsme kolegové, on je takto dohazovač dobytka, pan Weiss, ale přes to člověk tak čestný a poctivý a milý, že jsem mu před týdnem řekl: „Pane Weiss, Vy byste se měl dát pokřtít!" On pan Weiss dobře mne zná, je to jediný člověk ve Velkém Meziříčí, který ví, že já nikdy neřeknu to, co vím. On mne pan Weiss, dohazovač dobytka a židovský kostelník, oslovuje vždy německy a už z toho je vidět, že je to v Medřiči jediný člověk, který mne nejlépe zná. Vidíte, pane Weiss, my dva se rýmujem, Vy jste Weiss a já jsem bílá vrána mezi černými." (s.54/55)
Zajímavé jsou pasáže o PRAVDĚ: "Předevčírem měl jsem v hlavě překrásnou báseň, která se jmenovala Pravda. Měla zrovna tolik slok, kolik bylo mých pravd o Pravdě. Je pravda denní a pravda noční. Pravda nemocných a pravda zdravých. Pravda dětí a pravda dospělých. Pravda mužů a pravda žen. Pravda živých a pravda umírajících. Pravda milujících a pravda nenávidících. Pravda šťastných a pravda nešťastných." (s.68/69)
"Jsou pravdy, které mudřec všechněm lidem mluví, jsou takové, jež šepce svému národu; jsou takové, jež svěří (se) přítelovi, jsou takové, jichž nelze říci nikomu. Jiná jest pravda jeptišky a jiná jest pravda hulanského rytmistra+ jiná je pravda hraběnky a jiná jejího voláka, tj. toho deputátníka, co jezdí s volama. Jiná jest pravda Silvestra M. Braita, jiná jest pravda P. Emiliána Soukupa, jiná Josefa Floriána, jiná Jaroslava durycha, jiná Otokara Březiny, jiná pana továrníka Sáblíka, jiná hraběte Harracha, jiná pana děkana Richarda Tenory, která se mně tyká, jako cigánka tyká své vši - a nejsmutnějších ze všech pravda Jakuba Demla." (s.73)
xxx
Takže zprůměruji počet nabízených hvězdiček. To je moje pravda. A pochopím pět, ale i jednu hvězdičku.
Tak snad můj poslední komentář k Demlovi. Zajímavá kniha, trochu jinak psaná než ty předchozí, Deml hodně nadává, je evidentně naštvaný, zahořklý, ovšem nevykrucuje se před tímto, přiznává to, trochu to chvílemi připomína Celina. Výborná pasáž o mazání prsou vepřovým sádlem. Smrt podaná tak jak je, bez patosu, realisticky. Každopádně za Demla, již stačilo. Není úplně jednoduchý na čtení a rád si od něj nyní odpočinu.
Pravda film, který byl touto knihou inspirován, nebyl ani zdaleka tak syrový ale ani tak bolestínský. To fňukání mi trochu na Demlovi vadí.
Zvláštní a úžasná kniha. Občas se směju, tomu jak je Deml opilý, a co ze sebe vypouští, uvědomuju si, že asi nebyl zrovna člověk, se kterým bych si sedl. A nadává že by se aj dlaždič začervenal, to ano, to je to krásné.
"...autor Božské komedie, ctitel Beatrice a Panny Marie, byl veliký prasák a ještě větší sviňák. Byl to, jako Paul Verlaine, člověk eroticky perversní...
vždyť i o Dostojevském se píše, že měl rád přirození malých děvčátek, sic jinak prý by to byl ve svých románech nemohl tak pěkně popsat... "
a mé oblíbené...
"zasrané koště"
Zapomenuté světlo je neuvěřitelná kniha. Ať už ji nazveme totální literaturou, nebo ji naopak z literárního pole úplně vykážeme, zůstává nesmírně intenzivní, bolavou, živou a upřímnou výpovědí. Když jsem ji četl poprvé, přečetl jsem ji najednou a šel spát někdy ve tři ráno... Tohle se nedá jen přečíst, aniž by si to člověk zároveň neprožil.
Tvrzení Romana Jakobsona, že Zapomenuté světlo patří vedle díla Boženy Němcové a Tkadlečka k nejtragičtějším českým knihám, je neuvěřitelně trefné.
Kam až sahá pohled do duše Jakuba Demla? Kde začíná imaginace a autorova záměrná stylizace? Mám pocit, že Zapomenuté světlo se víc blíží syrové vnitřní zpovědi zklamaného a zničeného muže -- kněze než čemukoliv jinému.
Z. s. je esejisticky laděné dílo o zklamání, smutku, snad nepochopení a (skoro se to bojím napsat) nenávisti(?) k sobě samému.
Některé "kousky" textu působí neuvěřitelně naturalisticky a krutě. Tak nějak vnitřně krutě.
"Ten den, kdy Zezulka zemřela, měl jsem v noci divný sen: viděl jsem zastřeleného zajíce, který ve světnici uprostřed neznámé rodiny z talíře pil svou vlastní krev."
Z. s. je kniha, díky (a nebo kvůli) které budu od teď vidět v Demlovi něco víc,...
Jedna z knih, které se neodvážím hodnotit. To snad už ani není literatura, když nenechá žádné místo k odstupu. Někdo vám odkryje své syrové vnitřnosti a vy se mu odplatíte párem hvězdiček? Je to kniha nepříjemná, sprostá a hrozná. Je plná lásky, čistoty a umírání. Je jako raněné milující srdce, které už neumí než vrčet a štěkat.
“Vy kolik let, Vy celý svůj život myslíte na svou lásku, ve dne, v noci nespíte, ustavičně myslíte na svou lásku a horečně pracujete pro svou lásku, vykonáte dílo nad své síly pro svou lásku a těšíte se, že Vaše láska to vše uvidí a až to vše uvidí, že Vám řekne: Dobrý boj jsi bojoval, víru jsi zachoval, běh jsi dokonal, nyní je ti složena koruna spravedlnosti: ... a místo těchto očekávaných, svatých, naprosto a docela zasloužených slov ona Vám řekne: Polib mě v prdel!”
Velmi interesantní studie moravského kněze, který na první pohled působí sice jako rebel, ovšem na druhé straně jako všechápající člověk.
Pro mě z téhle knihy nejsilnějším okamžikem byla Demlova úvaha nad čistými plenami ve skříni. Když nemocná na své smrtelné posteli kašle krev a Deml jí utírá ústa starou použitou plenou ztvrdlou krví. Pak člověk nějaký čas nato nalézá ve své skříni dávno zapomenutou hromadu měkkých, voňavých plen a nutí jej to k zamyšlení. Snad to chápu nesprávně a hatím Demlovo poselství - pro mě defétistu vždycky právě ta umírající selka představovala ono zapomenuté světlo. Ve vší své zbytečnosti, trapnosti a ostychu - ona je skutečně jaksi nepatřičná žárovka, kterou zapomenuli zhasnout, tak jako lidská bytost, pro kterou si smrt stále nějak zapomíná přijít.
Neuvěřitelná esej zhýralého opilého (zato moudrého) kněze, jejíž přečtení mě stálo nemálo sil. Má maturitní kniha, čtená po maturitě. Kdybych si tak pamatovala všechny dobové narážky, všechna přátelství a nepřátelství politiků a literátů té doby... Informacemi zcela přeplněná kniha.
Fascinující, živočišné psaní a tedy i čtení. Něco jako eseje, ale i deníkové zápisky, v nich nářky, vzteky nad životem, ale taky i humor, který z řady nedorozumění mezi lidmi přímo jako by autorovi kapal na stránky jeho knížky.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1934 |  Zapomenuté světlo |
| 2000 |  Moji přátelé |
| 1912 | Hrad smrti |
| 1914 | Tanec smrti |
| 1931 | Mé svědectví o Otokaru Březinovi |
Souhlasím se Sigasem, takovéhle Dílo se nedá hodnotit, a tak jen vzpomínka: Jednou jsem si uprostřed několikátého čtení ZS šel poslechnout Janáčkův První kvartet, a po pár taktech mě to úplně praštilo! Sotva jeden začne melodii, další mu to zruší nějakými nervózními šestnáctinami, a když konečně začnou tu melodii všichni, v půlce fráze toho nechají a načnou zas něco úplně jiného - vždyť to je přesně ten Deml, co pořád skáče z němčiny přes hanáčtinu do latiny, od francouzských výkladů Evangelia k Pavle Kytlicové zavařující hříbky a hned zase do loretánských litanií a zpátky k dopisu dr. Miloslava Novotného... Zážitek nezapomenutelný, a nevěřím, že je to jenom iluze Pražáka, co se k Hukvaldům i Tasovu kouká skoro stejným směrem.