Zapomenutý klíč ke štěstí
Sophie Jenkins
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/405060/bmid_zapomenuty-klic-ke-stesti-jgi-405060.jpg
3
44
44
Lana Greenová je osmadvacetiletá spisovatelka, která je tak trochu samotářka a zakládá si na své nezávislosti. Nepotřebuje přátelé, ke štěstí jí úplně stačí knihy. To si alespoň myslí. Nancy Ellis Hallová bývala kdysi uznávanou autorkou knih. Dnes je jí osmdesát, žije sama ve svém domě v severním Londýně a má pocit, že se o sebe dokáže bez problémů postarat. Ve skutečnosti však trpí Alzheimerovou chorobou a moc nad vlastním jednáním jí pomalu protéká mezi prsty. Když se ze dvou na první pohled nesourodých žen stanou jednoho dne spolubydlící, jejich životy se zcela nečekaným způsobem změní. Dokážou jedna druhé pomoci, ačkoliv ani jedna z nich netuší, že pomoc nutně potřebuje?... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno:
2019
,
Fortuna Libri (ČR)
Originální název:
The Forgotten Guide to Happiness, 2018
více info...
Přidat komentář
Neurazí, nenadchne, nerozesměje, nedojme. Nezanechalo to ve mně žádný pocit.
Příběh byl předvídatelný, nepřinesl nic světoborného.
Největší chybu udělala autorka podle mě v tom, že čtenáři odkrývá, jak se taková kniha tvoří a na co by si měl dát autor pozor, protože v celém příběhu nám pak vesele ukazuje, jak to sama neumí...
Jako příklad bych uvedla povídání o postavách. Zde nám autorka Laninými ústy říká, jak jsou důležité postavy, že to po nich se čtenáři po dočtení knihy bude stýskat. A jaké postavy stvoří Jenkinsová? Ploché, nudné, nezajímavé. Všichni jsou jak přes kopírák... Blond vlasy, hubení a nejlépe celé týdny v jednom oblečení.
Práce s dialogy a obecně s mluvou postav mě absolutně ničila. Proč mluvili všichni stejně? Všichni používali tatáž slova, tytéž obraty. Proč každý rozhovor skončil slovem "fajn"? Co třeba "dobrá", "dobře", "ok" atd.? Je tolik možností! To samé platí i pro slova "děcko", "po pravdě" (resp. "popravdě", v knížce jsou obě varianty). Proč jsou tam tolikrát? Proč překladatel nepoužil aspoň synonyma? A pak je tam hojně to do nebe volající "jsi se". Začátek byl slibný, tak proč se druhá polovina knihy hemžila překlepy a opakujícími se slovy?
Zarážející je také to, že Lana pravděpodobně píše knihy o lidech ze svého okolí, aniž by se je obtěžovala požádat o souhlas. Tím by v ČR porušila zákon, co tak vím. Ale třeba to ve Velké Británii funguje jinak (i když se mi tomu nechce věřit).
Osud Nancy je kapitola sama o sobě...
Taky mi to trochu připomínalo Dítě Bridget Jonesové. Hlavní mužské postavy se taky jmenují Mark a Jack.
Výsledek? Odpočinková knížka, na kterou hodně brzy zapomenu.
Příběh napsaný s velkým citem, mně osobně se velmi líbil a vzal mě za srdce. Hrdinka poznává, co je skutečná láska a to, jak se k tomuto poznání propracuje, je vylíčeno laskavě a nenásilně. Není zde nic povrchního, naopak charakter všech postav se nám rýsuje bez příkras, stejně tak vážná choroba Nancy je brána úsměvně, přitom ale není nikterak znevažována. Je to příběh, na který dlouho nezapomenu. Číst by jej měl každý, kdo hledá pochopení, porozumění, laskavý humor a klid v duši. V této knize se skutečně skrývá zapomenutý klíč ke štěstí a každý, kdo chce, ho tam najde.
Knížka, která se tváří jako oddechovka, ale úplně jí není. Podle mého názoru dokázala autorka bravurně spojit milostnou zápletku s komickými prvky, které ale nijak neshazují vážné onemocnění jedné z hrdinek. Pojem "laskavý humor" také není správné pojmenování, přesto laskavost a vřelost z knihy prýští. Pro mě bylo profesně velmi zajímavé sledovat jak pochody v hlavě spisovatele, tak přičichnout k fungování sociálního systému ve VB.
Nemám ráda hodnocení chování hrdinů, zkrátka takoví jsou a co se změní, když napíšu, že se mi nelíbilo, že se choval tak a tak? Vlastně tím řeknu něco o sobě ;-) Lana, Jack, Mark a Nancy byly postavy sympatické a autorka je dokázala napsat tak, že se s každým z nich mohl čtenář ztotožnit.
Vysoce hodnotím i jazykovou úroveň knížky. Jedna z nejlepších letošních, za mě plný počet.
Kupodivu mě kniha nezaujala a dočetla jsem ji jen z "povinnosti". Scény z literárního kurzu byly nadbytečné a ani příběh Nancy nebyl vykreslen nijak zvlášť dobře.
To bylo moc fajn. Sice hodně předvídatelné, ale tak už to u romantických příběhů chodí. Líbilo se mi propojení s vážným tématem - onemocnění Alzhaimerem.
Ano, dotýká se reálného bolestného tématu, ale tady je zvolena velmi mírná verze (nadšení z kloboučku o kterém neví že je její, věčné otázky KDO JSI a KOLIK MI JE apod.), což ne zcela vykresluje skutečnou podstatu této nemoci.
Trošinku spoiler: ona (=nemocná Nancy) jde s vybouleným kloboukem, hledá rukavice, sundá klobouk, rukavice v něm najde a je mile překvapena - to ji takhle ten nevlastní syn nechal jít veřejně ?!!!!!!!!!!!!
Smrt s rachejtlí v ruce? To snad ne.
Lásková linie? Rozsek totální. Nechtěla jsem aby to takhle skončilo.
Schůzečky pisálků a rozebírání literárních rádoby děl a textů? To mě nezajímalo.
Největší demence? Její snové představy.
Ukázka:
Kamarád jí nedávno vrátil klíče od kola, které patří jejímu navrátivšímu se příteli Markovi. Ona mu tedy tyto klíče teď dává, za což jí on poděkuje. Ona je nas*aná. Čekala jinou reakci!
Čekala toto:
"Přestavovala jsem si, jak se se mnou ruku v ruce rozběhne dolů z kopce pro svůj bicykl, bude se na něm hned chtít projet, obkrouží blok kolem Swains Lane a nakonec si mě posadí za sebe a vyrazí se mnou na projížďku. Přesně takhle se podle mého měl zachovat."
Tak uznejte. Když má někdo tyhle představy, není divu že nakonec skončí sám protože čeká debilně nereálný věci žejo.
Jenže jak už to bejvá, lásečka zvítězila a štěstíčko prostě došlo dvou šťastných srdíček a prostě tyvolezabilotovšeckotakžemětonebavilo.
Čtivý to bylo.
Jedna hvězda za obálku.
Zapomenutý klíč ke štěstí je román, který se nevyhýbá klasickým klišé, nehledě na to, že se hlavní hrdinka kolikrát opravdu chovala typicky "románově."
Nicméně i tak se jedná o jeden z nejhezčích románů, které se mi letos dostaly do ruky. Autorka píše opravdu s citem a já věřím, že si získá nejednu čtenářku.
Téma Alzheimerovy choroby zde bylo popsáno citlivě a Nancy byla hrdinkou, kterou si jistě oblíbíte.
Zapomenutý klíč ke štěstí je laskavý příběh o lidskosti, Alzheimerově chorobě, stáří, ale také o lásce a psaní knih. Více v mojí recenzi zde v záložkách - Veru, Knihy na cestách
Ze začátku jsem měla trochu problém se do knihy začíst, ale kdesi uprostřed se vše změnilo a nakonec se z toho vyloupnul dojemný, romantický příběh o všech podobách lásky a já si čtení moc užila. Příběh, kde dějová linka je postavena na dvou spisovatelkách, je pro každého vášnivého čtenáře velkým lákadlem. Celá kniha se stále točí kolem spisovatelských strastí i radostí a začínající autoři by mohli najít v knize pár zajímavých rad a postřehů k napsání svého románu ;-).
Zapomenutý klíč ke štěstí je ideálním příkladem toho, že občas se vyplatí nic od knihy neočekávat. Pak totiž můžete být příjemně překvapeni. Tento příběh mě totiž moc bavil. Nemohu říct, čím se liší od ostatních stejného žánru (podobných knih je vlastně docela dost), ale má pointu, je zábavný, milý a udrží čtenářovu pozornost. Navíc vás autorka dokonale poučí, co přesně znamená láska. Já jsem spokojená.
Mě se příběh moc líbil