Zapomenutý klíč ke štěstí přehled

15.07.2021

Neurazí, nenadchne, nerozesměje, nedojme. Nezanechalo to ve mně žádný pocit.

Příběh byl předvídatelný, nepřinesl nic světoborného.

Největší chybu udělala autorka podle mě v tom, že čtenáři odkrývá, jak se taková kniha tvoří a na co by si měl dát autor pozor, protože v celém příběhu nám pak vesele ukazuje, jak to sama neumí...

Jako příklad bych uvedla povídání o postavách. Zde nám autorka Laninými ústy říká, jak jsou důležité postavy, že to po nich se čtenáři po dočtení knihy bude stýskat. A jaké postavy stvoří Jenkinsová? Ploché, nudné, nezajímavé. Všichni jsou jak přes kopírák... Blond vlasy, hubení a nejlépe celé týdny v jednom oblečení.

Práce s dialogy a obecně s mluvou postav mě absolutně ničila. Proč mluvili všichni stejně? Všichni používali tatáž slova, tytéž obraty. Proč každý rozhovor skončil slovem "fajn"? Co třeba "dobrá", "dobře", "ok" atd.? Je tolik možností! To samé platí i pro slova "děcko", "po pravdě" (resp. "popravdě", v knížce jsou obě varianty). Proč jsou tam tolikrát? Proč překladatel nepoužil aspoň synonyma? A pak je tam hojně to do nebe volající "jsi se". Začátek byl slibný, tak proč se druhá polovina knihy hemžila překlepy a opakujícími se slovy?

Zarážející je také to, že Lana pravděpodobně píše knihy o lidech ze svého okolí, aniž by se je obtěžovala požádat o souhlas. Tím by v ČR porušila zákon, co tak vím. Ale třeba to ve Velké Británii funguje jinak (i když se mi tomu nechce věřit).

Osud Nancy je kapitola sama o sobě...

Taky mi to trochu připomínalo Dítě Bridget Jonesové. Hlavní mužské postavy se taky jmenují Mark a Jack.

Výsledek? Odpočinková knížka, na kterou hodně brzy zapomenu.