Závěrka aneb ztížená možnost happy-endu

23.05.2017

Je to jiný Urban. Civilní, komorní, současný, bez úchylných vražd a divných událostí. Už v názvu knihy nám autor sděluje, že možnost happy-endu přece jen existuje, což je dobře, protože jsem se k této možnosti celou dobu upínal. Šťastný konec je nejistý hlavně kvůli tomu, že hlavní hrdina se k slečně Věře chová celou dobu jako...truhlík, když použiji výraziva z tohoto příběhu. Vlastně jeho pohnutkám rozumím. Chce aspoň jednou za život udělat nezapomenutelné snímky a k tomu potřebuje, aby na fotografiích kromě krásné modelky bylo znát i napětí, vzrušení, touha, vztek. Skutečné a nepředstírané emoce, které musí vycházet z nitra, z očí, výrazu tváře a diváka přitlučou k židli. Vzniklé fotografie jsou pak skutečně přesně takové, ale za jakou cenu? Stojí za to dát přednost tvorbě před skutečným životem?
Za Matějovu nesympatickou náturu dávám hvězdu dolů, protože byl často opravdu napřesdržku. Na druhou stranu bylo přínosné zamyšlení nad systémem sociálních sítí, kde si sami před sebou snažíme dokázat, že za něco stojíme. Chytáme lajky, bílá kolečka, palce a myslíme si, že náš život tím bude nějak lepší, když jich budeme mít víc než ostatní. Bude?
Dva epilogy na závěr, které čtenáře zpočátku trochu vykolejí, ještě dokáží posunout příběh do další roviny.

07.05.2017

Jakmile vydá Miloš Urban novou knihu, nemohu jinak, než se do ní pustit. Nemohu říct, že by to pro mě pokaždé byl čtenářský zážitek roku, ale pokaždé je to naprosto žánrově čisté. Nevím, kdo jiný je schopný se pohybovat v tolika literárních útvarech a pokaždé má co říct, byť to nutně nemusí korespondovat s čtenářovým vkusem. V posledních dvou autorových knihách jsem nedokázala najít vztah k hlavní postavě, zejména v Urbo Kune mi vyloženě lezla na nervy a ne a ne s tím dokázat něco udělat. Závěrku jsem proto nakousla obezřetně a chvíli mi trvalo zbavit se ostražitosti. Je to zase nový Urban. Moderní, úplně na vlně, žánrově tradičně dokonalý, stylisticky vybroušený, zacházení s jazykem lehounké a suverénní, postavy naprosto famózní. Doba post-verbálně- komunikační, doba obrazů, doba vizuálna je tu. Jakoby to psal v přímém přenosu a člověk to přímo před sebou viděl, jako byste četli fotky…originální!

Zase jsem naletěla. Prý je to tentokrát "jiná" kniha. Jo, je jiná. Je příšerná. Fotokecy a žvásty o PR agenturách jako výplň tam, kde jaksi chybí děj. Tohle prostě literatura není...

20.04.2017

Nový, opět jiný Miloš Urban. Milostný příběh o potlačované touze, vášni k fotografování i posedlosti snahou zachytit krásu. Příběh Matěje a Věrky je vlastně smutný, jejich vztah zprostředkovaný fotoaparátem je složitý, zvláštní, a přitom velmi silný. V pozadí jsou ovšem skryta další důležitá sdělení o sociálních sítích, možnostech internetu, PR společnostech i o technice focení. Knížka je doplněna vlastními Urbanovými fotografiemi, které jakoby přímo nesouvisejí s fotkami z novely, ale spojitost vidím v tom, že se i zde jedná o začínajícího fotografa a začínající modelku.

17.04.2017

První setkání s tímto uznávaným autorem mi přineslo zklamání, čekala jsem od textu o dost více. Pokud by se jednalo o autorovu prvotinu, tak dejme tomu, ale povrchnost, dost jednoduchým jazykem vyprávěný relativně obyčejný příběh, do kterého jsou "vmontovány" sondy, jak to chodí v PR agentuře. Nic víc jsem tam nenašla. Možná můj pocit z této knihy byl ovlivněn i čerstvým srovnáním s tématicky podobnou Šlikovou novelou Den, kdy se potkali, která mě oslovila podstatně více. Abych nepsala jen negativní komentář, tak bych chtěla vyzvednout opravdu vydařené fotografie, které provázejí čtenáře celou knihou. Ty se opravdu povedly. Možná, že tento nápad vznikl díky Haklově Umině verzi? To asi není podstatné, jsou fakt parádní:-) 2/5

15.04.2017

Toto FAKT není Urban. Sice až na dlouhé "fotoodbornosti" čtivé, ale nikoli "Urbanovské". Souhlasím ve všem s Jardou Konášem: 1url.cz/LtVVN

11.04.2017

Nenadchne, neurazí. Od Urbana jsem zvyklá na o dost vyšší úroveň a na to "něco" navíc. Ale to už o něm vlastně nějakou dobu neplatí a jeho knihy čím dál tím víc sklouzávají do průměrnosti. Škoda.

09.04.2017

Chtělo by se říct, že je to jen takový obyčejný příběh. Na Miloše Urbana až moc jednoduchý. Ale není to tak. Za nejlepší považuji popis vztahu hlavních protagonistů a všech jejich nejistot.

01.04.2017

Jaké je největší potěšení, které vám může prozaik připravit? Když si po víc než deseti knihách myslíte, že ho máte prokouknutého, že víte, co od něj můžete očekávat... a on vás překvapí. Volbou námětu, stylem, rozuzlením. Pamatujete na Čechova a jeho poučku o pušce, která visí v prvním jednání nad krbem? Tak ta v Závěrce od Miloš Urban nakonec vystřelí, ale úplně jinak, než byste si mysleli.
Báječná kniha, protože nejednoznačná. A smutná, tak hezky hořkosladce.
Víte, jaká jsou nejsmutnější slova na světě? „Kdyby, kdyby, kdyby jen…“