Zdroj
Ayn Rand (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/545364/bmid_zdroj.jpg
4
255
255
Ayn Randová v románu Zdroj (1943) poprvé naplno uplatnila svou originální literární vizi a nastínila vlastní filozofický směr, který později nazvala objektivismus. Kniha se po vydání dočkala okamžitého komerčního úspěchu a je dnes považována za klasiku. V roce 1949 byl román zfilmován s Garym Cooperem v hlavní roli. Děj sleduje kariéru i milostný život mladého geniálního architekta, který si stojí pevně za svými zásadami a neúnavně čelí tlaku veřejnosti, jež se ho snaží zlomit a přimět ke konformitě. Randová v románu otevírá řadu zásadních témat, která později rozpracovala esejisticky v knize Ctnost sobectví (1964) nebo beletristicky ve svém nejznámějším díle Atlasova vzpoura (1957). Jejím cílem je ukázat, že morálním a správným smyslem života jednotlivce není stádnost a sebeobětování ve prospěch ostatních a společnosti, nýbrž dosahování vlastního štěstí na základě nezávislého myšlení a sledování svých racionálních zájmů.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2024 , DokořánOriginální název:
The Fountainhead, 1943
více info...
Přidat komentář
Před asi 6 lety jsem četl Atlasovu vzpouru a přijímal jsem ji zcela nekriticky. Poté jsem musel uznat, že to dílo není tak kvalitní, jak by mohlo být.
Od samého počátku jsem si říkal, že ke Zdroji nebudu přistupovat stejně. Znám filosofii i názory Ayn Randové, ale i tak musím říct, že mě kniha vtáhla rychle do děje a opět jsem se zcela nechal pohltit životní filosofií hlavní postavy - Howarda Roarka. Zdroj je filosofický román. Vykresluje boj jednotlivce proti společnosti, která je tvořená zejména lidmi, kteří žijí z "druhé kapsy". V tomto je velmi dobrá. Plný počet hvězdiček opět nedávám pouze kvůli literárnímu umu autorky. Postavy jsou spíše plytké, zcela postrádají citovou stránku a oproti tomu záporné postavy jsou vždy naprosté kreatury. I to je pro styl Randové spíše běžné.
Osobně jsem rád za to, že jsem si Zdroj přečetl. Je to kniha, na kterou rozhodně nezapomenu a jsem vděčný za to, že jsem se sice neztotožnil s autorčiným způsobem vyprávění, ale bylo mi ctí moct u této knihy přemýšlet o světě.
Intelektuální, filosofická a velmi estetická kritika kolektivismu z prostředí newyorských architektů 20.-30. let 20. století. Líbilo se mi sledovat postavy, protože byly všechny do jedné tak patologicky strukturované, že to bylo prostě zajímavé. V hodně jejich motivů nebo reakcí jsem nedokázala věřit, že by vůbec mohly tak vypadat. A několikrát jsem v průběhu narážela na přesvědčení, že určitá autorčina filosofická koncepce něčeho (např. “sobectví” x “altruismu” v Roarkově závěrečné řeči u soudu) je velmi křehká prostě proto, že si autorka sama ty pojmy definovala tak svévolně, ale kdybychom je definovali jakkoli jinak, už by se ta koncepce nesetkávala s realitou. Jinak moc oceňuji estetičnost toho díla, i to, že je z prostředí architektů, je v tom pro mě dosud něco neotřelého, možná bych jen uvítala přesnější popisy konkrétních Roarkových budov, zůstávaly pro mě jaksi neuchopitelné.
Kniha se mi velmi líbila, trochu i tím, že mi připoměla jinou knihu o New Yorku a to zimní příběh. Obě měly to společné, že vyprávěly příběh o vyjímečných lidech v tomto městě a jejich až mystickému vztahu k tomu co dělají a k tomu co je odlišovalo od ostatních lidí.
Nerad bych se sám ztotožňoval s Roarkem, protože si nedokážu představit, že bych se s takovým klidem, díval, jak se okolí snaží pošpinit a zničit moji práci aniž bych se snažil jim v tom zabránit, čímž bych klesl na jejich úroveň.
Pravdou je, že Roark byl natolik vyjimečný, že si musel být vědom toho, že i ta malá část staveb, kterou dovedl prosadit do reality má setrvalou hodnotu, ktedrá bude jednou uznána veřejností.
Nesmíme ovšem pominout další vyjimečné osobnosti, které v ději vystupují a to Dominika a Gail. Tito lidé společně s Roarkem společně vnímají odlišnost standartní společnosti, která nechápe jejich hodnoty a především Roarkovo dílo.
Jako protipól Roarka a vlastně jeho nepřítel se tak jeví Elsworth, který se snaží všechno co neodpovídá (podle jeho názoru) vkusu veřejnosti zničit.
O tom je vlastně celá kniha. Co všechno je společnost udělat, aby zničila to co neodpovídá jejímu vkusu, k čemu nutí neortodoxní tvůrce aby je srovnala do šedivého průměru.
Upřimně řečeno, když jsem knihu dočetl, tak mi bylo psychicky docela zle, protože takové věci se děly a stále dějí. Můj pocit ještě zhoršil začátek války na Ukrajině, která vlastně má stejné příčiny.
Zdroj mě bude provázet ještě hodně dlouho, dost možná už napořád. A vím celkem jistě, že napoprvé nebylo naposledy. Hodně silně na mě zapůsobil.
Zajímalo by mě, jestli každý, kdo Zdroj čte, se v Roarkovi víc nebo míň najde... při delších monolozích jeho i jiných postav se mi tak nějak samovolně vynořovaly některé - hlavně profesní - momenty a byly to přesně ty, kterých jsem nikdy ani na chvíli nelitoval a doteď z nich mám dobrý pocit, i když je už dávno vzala voda. Paradoxně (nebo možná právě naopak příznačně) to byly momenty, kdy jsem z možná slibně rozjeté cesty odbočil na trnitější, protože jsem sledoval naivní ideál a nikdo okolo to nechápal.
Atlasova vzpoura je něco, co bezesporu nemůžu vynechat. Jsem zvědavý, jestli Rand svou filosofii víc rozvedla i ve vztahu k (funkčnímu) osobnímu životu. To, co bylo ve Zdroji, mi přišlo jako trochu do absurdna dovedená karikatura, která nesla poselství filosofie, ale upřímně si její praktickou realizaci dokážu těžko představit.
Určitě se s filosofií Rand neshodnu bezvýhradně, v některých momentech jsem dost nesouhlasil, ale... jako celek mě vlastně nejvíc uspokojilo, že to, co tak nějak celou dobu vnitřně cítím, někdo dokázal pojmenovat a personifikovat. Vlastně to byla i taková příjemná forma legitimizace.
Není moc knih, o kterých bych mohl říct, že jsem jejich čtení i jeho následky prožíval tak intenzivně.
Absolutní magnum opus. Moje druhá bible. Racionalita, přijímání životních těžkostí, schopnost jít s lidmi a světem do "tenze" proto, aby člověk neztratil svoji pravdu a sám sebe. Lidé ztrácí sebe sami ve světě a v ostatních lidech. Howard nám ukazuje, že není třeba svět ani ostatní lidi zrcadlit, ne, pokud je člověk majákem a ne pouze zrcadlem, pokud je tvůrcem a projektorem a ne pouze sklem, který světlo odrazí či vodní hladinou, která jej absorbuje. Howard nezrazuje vlastní duši a vlastního plamen a zdroj. Všichni tento zdroj máme. Co nás tedy nutí jej zradit? Co nás přivádí k tomu, abychom svět oloupili o vlastního Génia, kterého máme v sobě? Děkuji Vám, Ayn Rand. Nechala jste mě nahlédnout do svojí duše a poznat odraz muže, který je archetypálním Králem s velkým K. Díky.
Příběh vizionářského architekta Howarda Roarka je zasazen do obrazu dějin jako věčného zápasu mezi „tvůrci“ a „parazity“. Tvůrce je zdrojem myšlenek a inovací, průkopníkem nových cest, sklízí však od společnosti nenávist a posměch za to, že mu na jeho práci záleží a chce ji dělat po svém. Oproti tomu parazit žádné vlastní já nemá, přebírá myšlenky od jiných a žije „z druhé ruky“. Jako třeba Guy Francon, který žije ze slávy jediného projektu, veze se na práci svých talentovanějších podřízených a sám už jen loví klienty na večírcích. Petr Keating nechce stavět, nýbrž jen být opěvovaným stavitelem, přičemž neváhá (doslova) jít přes mrtvoly, zatímco Roark rád pracuje i na drobných projektech, pokud jsou zajímavé. Osobně mi kritika lidí žijících „z druhé ruky“ přišla uvěřitelnější než znázornění nadčlověka Roarka, jehož přesvědčení o vlastní genialitě a kamenná serióznost jsou dovedené až příliš do krajnosti. Neznám mnoho románů o architektuře, je však pěkně vidět, jak ovlivňuje svět kolem nás a jak dokáže jitřit emoce ve společnosti (Stoddardův chrám v románu, u nás třeba Kaplického knihovna). Líbila se mi reflexe souboje „čisté“ architektury a historického eklekticismu ve 20. a 30. letech, kdy vznikla moderní architektura spojená se jmény jako Mies van der Rohe nebo Adolf Loos (mimochodem, po skoro sto letech prožíváme něco podobného, kdy rozmáchlý postmoderní chaos postupně střídá uměřená a účelná soudobá architektura). Na knize je patrné zhnusení autorky z tehdejší společnosti, kterou znázorňuje jako nemyslící stádo, manipulované bulvárními plátky. Výborně je popsaný mechanismus „sílu průměrných“, kdy mocichtivý levicový kritik Toohey šikuje své věrné do různých organizací a opěvuje je ve svých sloupcích – jsou sice (pod)průměrní, ale ideologicky uvědomělí, takže je společnost uznává. Nemá valný smysl zde rozebírat černobílé postavy, které se leckdy chovají nepochopitelně, tato kniha je hlavně o myšlenkách a asi málokdo otevře knihu Ayn Randové kvůli její literární kvalitě, nicméně zvláště v druhé půlce kniha hodně ztrácí tempo (a konec je naopak uspěchaný), opakují se myšlenky a vrší se stále podobné rozhovory (či spíše monology) a proškrtání o třetinu až polovinu by ničemu neuškodilo. (9/10)
Kniha Zdroj pro mě byla výzva letošního roku. Nevěděla jsem, jestli mě hlavní postavy rozčilují tak, že musím přestat číst, nebo mě jejich chování fascinuje, že nesmím přestat číst.
Knihu stále vstřebávám, ale rozhodně vím, že čtení bylo výživné, obohacující, občas děsivé. Obdiv autorce.
Příliš jsem neporozuměl motivaci postav. U některých v podstatě v celé knize (Dominika, Gail) u jiných občas (Howardův vztah k Dominice). Postavy na sebe občas mrkaly a věděly co zamýšlí udělat ostatní. Já jsem to teda nevěděl. To je slabší strana knihy.
V knize je luxusně popsán rozdíl mezi čistou architekturou a náhodným shlukem nesourodých prvků které se za ni vydávají.
Líbí se mi myšlenka, že dílo má jednoho tvůrce který do něj vdechne myšlenku a nese za něj zodpovědnost. Jako programátor jsem zažil věc které říkali "architects board" což bylo pět chlapíků, kteří rozhodovali kterým směrem se má firemní software vyvíjet. Jeden každý z nich byl zkušený programátor a architekt. Dohromady ale opravdu fungovali na úrovni, cituji knihu: "jejich nejnižšího společného jmenovatele". Případně "Vzduchu který vychází z výdechu metra ve kterém je směs pachů lidí kteří jím cestují. Je možné, že mezi nima byla navoněná dívka v krásných šatech a muž v perfektním obleku s naškrobenou košilí. Ale to z průměru nepoznáte."
Taky oceňuji popis individualismu a EGA v trochu jiném duchu než je běžné. Howard je individualista a EGOista v oblasti architektury. Tím to ovšem hasne a názor na jiné oblasti z něj musí doslova páčit. Rozlišuji tedy individualismus a EGO lidí jako Zeman nebo Trump (experti přes všechno a přitom přes nic) a ten Howardův (úzce specializovaná oblast ale je v ní nepřekonatelný). Kniha se strefuje do kolektivismu což je pořád docela aktuální. Vizte snahy laické veřejnosti mluvit do věcí typu vakcinace, novinařina nebo přesun nádraží v Brně.
No a pak samozřejmě Zdroj. Vnitřní u Howarda a pár dalších vs vnější u včech ostatních. Energie a motivace pocházející ze sama sebe vs motivace z "druhé ruky" penězi, mocí, pochvalou. Kdo se někdy dostal do blízkosti korporátu tak chápe.
Citát z knihy:
„Chcete mi snad tvrdit, že opravdu vážně pomýšlíte na to, že budete stavět tímto způsobem, až se stanete architektem, jestli se jím kdy stanete?“
„Ano.“
„A kdo vám to asi tak umožní, milý kolego?“
„O to přece nejde. Jde o to – kdo mi v tom zabrání?“
PS: Anglický název Fountainhead znamená něco jako "originální zdroj něčeho"
Naprosto strhující příběh zapáleného architekta, kterého nebudu jako jiní čtenáři odsuzovat za jeho individualismus, neboť právě ten mě hodně bavil. Přímý, charakterní, nezávislý, neslevující ze svých cílů (přičemž na nikom neparazituje, neponižuje se a nikomu neubližuje),takový je pro mě Howard Roark, jeden z mých nejmilejších kladných literárních hrdinů. Vůbec se ale nedivím, že autorka Randová byla pro svůj filosofický směr objektivismus (zastávající cele individualismus) trnem v oku bolševikům...
Milostný příběh odehrávající se na pozadí pobaví ženy, motiv architektonický výtvarníky a stavaře, síla a moc médií pak zasáhne a roztrpčí všechny...
Kniha mi přijde hodně neobyčejná, přímo fascinující, a to hlavně tím, jak zoufale s jejím poselstvím nesouhlasím. Je naprosto neuvěřitelné, že v celé knize není jediná postava, se kterou bych mohla trochu sympatizovat (možná jedině občas s Dominicou). Úplně všechny důležité postavy jsou buď psychopati, nebo pošuci, nebo obojí. Zbytek je jen tupé nemyslící stádo (v tomhle vyjímečně s autorkou souhlasím). Skoro až mě bavilo číst a čekat, kdy se ta hromada sebestředných psychopatických exotů navzájem pobije, i když většinou jen skrze novinové články. Howard Roark má být (dle záměru autorky) ideální člověk, ale pro mě to je někdo, s kým bych se v reálném životě skutečně nechtěla nikdy potkat, což ostatně ani s těmi ostatními. Je škoda, že během těch 800 stran, prakticky žádná postava nezažije nějaký vývoj. Filozofických mouder bylo vyřčeno ve Zdroji mnoho, nesouhlasím ale ani s jedním.
Filozofie objektivismu Ayn Randové o nezávisle přemýšlejícím, sebevědomém člověku/individualistovi zakomponovaná do poměrně obsáhlé románové fresky. Člověk se v pojetí Randové ostatním neobětuje, ani nežije z obětování ostatních sobě. Žije z hodnot získaných vlastní prací.
Ano. Člověka mrazí, když čte některé řádky. Vždyť tohle mi něco nepříjemně připomíná... I když takhle jednoduše život lidský neprobíhal v době, kdy byl román napsán a už vůbec ne dneska. Černá nebo bílá. Nic mezi tím. Absolutní přesvědčení o své pravdě. Absolutní a nekompromisní víra v člověka. Jenže i věřící člověk, člověk slabý, submisivní, nevzdělaný, zbabělý či chamtivý nebo nemocný a handicapovaný je zase jenom člověk. To příroda a genetická výbava homo sapiens sapiens zajistila, aby společnost nebyla složená ze samých Roarků. Ne, že by se mi to líbilo. Ale znamená to opravdu, že všichni NeRoarkové jsou špatní? Pokud ano, tak proč Roarkové v Randové pojetí více nevysvětlují, neinspirují, neobhajují? Proč se nám předkládá čistě pasivní souboj racionální bytosti s iracionální společností. Proč je Roarkova pravda, která je mi tak blízká a sympatická, současně tak odtažitá a téměř nadutá? Je snadné zavřít se do svého vlastního světa a nechat venku zbytek světa, o který mám důvod nestát... Nekompromisní pýcha na vlastní vidění světa/architektonických staveb dělá z Roarka, a dalších v jeho blízkém kruhu, spíše nabubřelého mučedníka než hrdinu. Randová tak učinila ze svého hrdiny nadčlověka, který je přesvědčen o své absolutní pravdě. Ano, i to poučení/obhajoba nakonec přece jenom zazní, ale pouze před velmi omezeným publikem. Chápu, že dílo je určeno čtenáři, nikoli oné iracionální společnosti kolem Howarda Roarka. To ale dle mého nestačí. Právě proto, že jde o románové dílo.
Román je rozhodně čtivý a i docela dobře napsaný. Stejně jako Randové pozdější a rozsáhlejší Atlasova vzpoura. Filozofie, kterou touto cestou čtenáři servíruje, je více než zřejmá. Kvůli neústupnosti, jakou povaze Howarda Roarka přičetla, však také svůj román činí tak trochu nevěrohodným. Inspirace a hlubokých pravd je však ve Zdroji více než dost. A to tu jde především.
"Ať všichni žijí pro všechny. Ať se všichni všem obětují a nikdo z toho nemá žádný prospěch. Ať všichni trpí a nikdo se neraduje. Ať se zastaví pokrok. Ať všechno stagnuje. V stagnaci je rovnost."
"Nikdo nebyl za nic zodpovědný. Nikdo nemůže být pohnán k odpovědnosti. A takový je každý kolektivní čin."
Tak kde začít, nechci říct, že kniha byla špatná, to vůbec, ale přišla mi jako předehra k Atlasově vzpouře. Každá věta je pečlivě vážená a má svůj smysl. Několikrát se stane, že se zastavíte, zasníte a uvažujete nad tím, co čtete. Poselství o poslání každého z nás prostupuje celou knihou. Knihy od Randové jsou přesně takové, jaké by knihy měly být. A sice měly by zanechat silný dojem a poselství a i když si je čtete vícekrát, vždy vám budou mít co dát. Dávám 5 hvězd ale ve srovnání s Atlasovou vzpourou by měla tak 3-4. Ve srovnání s řadou knih, který se dnes vydávají jen kvůli penězům a nevalné kvality je ovšem skvost.
Patří k nejdůležitějším mnou přečteným knihám. Co dodat?
V každém případě jsem nějakou dobu po přečtení autorku přeceňoval, než jsem objevil v jejím filozofickém konstruktu slabiny.
Kniha se ale čte velmi dobře a poskytuje mnoho podnětů k přemýšlení.
,,Zemřel bych pro tebe ale nebudu pro tebe žít." Sobeckost ve své nejčistčí a nepokroucené podobě.
Tahle kniha na mě koukala z knihovny skoro 4 roky a jsem rád, že jsem na ni konečně dozrál. Oceňuji, když někdo dokáže přenést pocit nebo myšlenku, kterou v sobě sám nosím a nedokáži ji vyjádřit slovy. Při čtení jsem si uvědomil, že můj kolega a kamarád má spoustu společných znaků s Howardem Roarkem a pomohlo mi to lépe ho pochopit.
Pět největších literárních milníkú mého života:
1) MÁMA MELE MASO
2) ...a žili spolu šťastně až navěky
3) vrahem byl zahradník
4) "Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá, kdežto cíl je iluze poutníka"
5) Howard Roark
Odpovědnost za vlastní osud, cena, kterou platíme za vystoupení z davu, to, jak je všechno relativní... ke knize jsem se dostala naprostou náhodou, ale svého času jsem jí úplně propadla. Skvělá věc, určitě doporučuji.
Knihu chápu jako oslavu člověka - ve smyslu jedince - coby tvůrce, vynálezce a umělce a zároveň jako konflikt individuality se společností a konformitou. Obě úlohy kniha plní a to velmi podmanivě a sugestivně.
Co mi vadilo je, že postavy jsou poměrně černobílé a jsou od začátku do konce stejné, tj. neprodělávají prakticky žádný vývoj i přes to, že se kniha odehrává v bezmála dvaceti letech. Jedinou výjimkou je Waynand, u kterého mi ale jeho tři přerody ("mocichtivý" - "tvůrčí" - "zlomený") nepřišly uvěřitelné, protože v každém přerodu popřel své předchozí já. Ale i tak se pro mě jednalo o nejzajímavější postavu v knize.
Snad ještě víc mi vadí, že tvůrčí génius je stejně jako altruistický parazit líčen vždy pouze jednostranně, tzn. jako génius a jako parazit. Tvůrce svými výtvory produkuje užitek společnosti a altruista ji sráží k zemi. Vždy a za jakýchkoliv okolností. Tak jednoduše vymezené to podle mě není a mnohé pasáže na mě působily jako pamflet zaryté antisocialistky a zapálené obhájkyně kapitalismu. U Roarkovy zmínky o USA coby nejlepší zemi v samotném závěru knihy jsem obracel oči v sloup. Na druhou stranu se vzhledem k době, kdy kniha vznikla není moc čemu podivovat. Divím se tak spíš formě - je jasné, že čtenář bude sympatizovat s tvůrcem, když altruismus zastupuje někdo jako Toohey, který se ke konci knihy stane skoro démonem až satanem v lidské kůži. Mimochodem jeho monolog k Petrovi asi 80 stran před koncem je opravdu brilantní, skoro jsem cítil síru.
Myslím, že kniha obsahuje několik účelových výroků a někdy až zbytečně tlačí na pilu, např. Roarkova poznámka: "Pak si ovšem člověk musí přát, aby druzí trpěli - aby mohl dokázat, že je dobrý," je podle mě až příliš očividný nesmysl hraničící s demagogií. A takových pasáží je v dílu nespočítaně. Mnohokrát mi přišlo, že kniha významově posouvá vybrané abstraktní pojmy. Nevadilo mi to samotné posouvání, ale vadil mi výběr, protože se nejčastěji jedná o pojmy jako např. sobectví a egoismus, ..., tj. slova, která velmi často souvisí s kapitalismem, ale rozhodně v něm nejsou používána v autorkou zmiňovaném kontextu.
Přiznám se, že jsem často nechápal, proč postavy dělají, co dělají. U Dominiky jsem si po čase zvykl, že velmi často udělá přesný opak toho, co vyplývalo z jejího uvažování a co bych udělal já a už asi od druhého dílu jsem se vzdal toho, že bych některé její motivy kdy pochopil. Občas mě podobně nepříjemně překvapovaly i další postavy a sílil ve mně pocit neporozumění a odcizení.
Celkově hodnotím 3,5/5 (hvězdičkově 3/5 kvůli velmi dobrému hodnocení na databázi). Kniha obsahuje velmi mnoho nosných myšlenek, ale přílišná černobílost a snad i prvoplánovost z nich mnoho ubírá a nedovoluje mi hodnotit výše.
Trochu rozporuplné, lehce depresivní (spíš frustrující), ale rozhodně k zamyšlení. Některé pasáže mi připomínaly červenou knihovnu, ale asi to tak mělo být.
Naprosto úchvatná kniha, po které všechny ostatní blednou... Miluju Howarda Roarka a miluju ten pocit bytí tady a teď, který se dostavil při každém čtení. Toužím si ho zachovat navždy:-) Bylo neskutečné, pochopit do hloubky, jak některé věci v lidské společnosti fungují...díky za tuto knihu!:-) Budu číst určitě znovu:-)
Autorovy další knížky
| 2014 |  Atlasova vzpoura |
| 2004 | Atlas pokrčil plecami I. |
| 2018 | Ctnost sobectví |
| 2004 | Atlas pokrčil plecami III. |
| 2004 | Atlas pokrčil plecami II. |
Takto má vypadat velký román! Nejen rozsahem, ale hlavně myšlenkami. Utkvěla mi v hlavě třeba situace, kdy samolibý kritik Toohey chce od hlavního hrdiny vyzvědět: "Co vy si vlastně mě myslíte?" A dostane zcela neočekávanou odpověď: "Ale já o vás vůbec nepřemýšlím." To je přeci super stěrka pro každého egouše :)