Zdroj
Ayn Rand (p)
Vyplatí se člověku dělat cokoli, co od něj společnost očekává, nebo se má řídit svými racionálními zásadami? Je souhlas ostatních měřítkem správnosti a úspěchu lidského jednání? Dosahuje štěstí člověk, který zradí své vlastní já, aby si získal přízeň svého okolí, nebo ten, který žije pro své vlastní ideály? Slavný bestseller o ideálech. Sama kniha – dvanáctkrát odmítnuta nakladateli – jako by kopírovala cestu hlavního hrdiny, architekta Howarda Roarka k jeho ideálům, ze kterých nemíní ani o milimetr ustoupit.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2000 , BerletOriginální název:
The Fountainhead, 1943
více info...
Přidat komentář
Jednoznačně jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla. Čtu hodně, děj mnoha knih brzy zapomenu, ale na tuto knížku se opravdu zapomenout nedá.
Velmi svérázná a provokativní kniha, ze které mám dost rozporuplné pocity. Ale evidentně to za to stálo, když jsem ji dočetla až do konce...
Zvláštní, zajímavé, netradiční, nadčasové, ...! A velmi čtivé.
Pro mě několik málo pasáží (spíše v druhé polovině) zbytečně zdlouhavých, proto dávám "jen" čtyři hvězdy.
Opus magnum na který nikdy nezapomenu.
Těšil jsem se na každou stranu, která byla o Howardu Roarkovi.
Ať žije Fountainhead!
S úctou
Gail Wynand
Třikrát půjčeno z knihovny, poté koupeno a nakonec umístěno v knihovně na čestném místě těch svazků, které mne skutečně oslovily a ovlivnily. Pokud se plácáte v životě a vaše mysl neví, kudy kam, tohle může být jedna z možností cesty sama k sobě a k vlastnímu já.
Vzhledem k roku, kdy byla kniha napsaná, tak klobouk dolů nad její nadčasovostí.
Trochu mě zklamal ten "patos" v závěru. První soud s Roarkem byl mnohem výmluvnější, než celá jeho závěrečná řeč.
31.1.2016:
Přečteno znovu, a opět zážitek. Líp jsem pochopila jednání postav a zase si z toho něco vzala. I díky tomu, že jsem mezitím přečetla Atlasovku - ve Zdroji autorka nakousla některé myšlenky, které v Atlasovce dokončila.
Kniha se mi líbila, i když pochupit některé myšlenkové pochody některých postav bylo občas docela náročné.
Nemůžu si pomoct, ale pro knihu mě nenapadá lepší slovo, než vyumělkovaná..postavy, charaktery, rozhovory..Vzhledem k reakcím ostatních uživatelů mě napadá, co je ve mě špatně..ale pak mě zaujalo v předmluvě, jak autorka posuzuje kvalitu příběhu a to zodpovězením na tyto otázky: Chtěla bych tyto postavy potkat a vidět jejich osudy ve skutečném životě? Je tento příběh zkušeností, již stojí za to prožít? Je radost ze sledování těchto postav dostatečným účelem sama o sobě? No a mé odpovědi je ne, Ne a na třetí otázku opravdu NE..prostě mě toto téma míjí, míjí mě černobílý svět, hledání ideálního člověka, naopak mě to irituje..Na druhou stranu knize nelze upřít dobrý myšlenkový koncept, který mi nedovolil knihu odložit.
Nedá mi to, abych nesrovnávala Zdroj s Atlasovou vzpourou - koneckonců jsem knihy četla v závěsu za sebou. Tedy po Atlasově vzpouře byl Zdroj, především zpočátku, docela vítaným oddechem a posunem od obecné filosofie k příběhu jednotlivce. Knihy Ayn Randové jsou opravdu výjimečné a jsem si jistá, že také velmi dobře poznatelné i anonymně. Což hodnotím jako klad, protože spisovatel by především měl být svůj, ale je pravda, že třetí knihu podobného ražení bych nyní už s chutí přečíst nezvládla. O to radši se budu k oběma dílům vracet v letech budoucích. Stejně jako Atlasova vzpoura má v sobě Zdroj spoustu myšlenek, které se i ti egoističtější z nás neodvažovali živit, nebo dokonce poslat na světlo světa. Ale Zdroj je k tomuto velmi dobrá motivace.
Komplikované pro mě jako čtenáře byla nicméně jedna věc: a to pochopit jednání hlavních postav. Přes jejich jednoznačné pohnutky z počátku příběhu jsem měla s uplývajícím časem docela problém odpovídat si na otázku "Proč?". Ke čtení knih by tohle zamyšlení mělo patřit a obvykle mi nedělá problém projít si touto fází už v průběhu čtení, ale zde jsem jej musela odložit na "někdy potom", jinak bych se asi nehnula z místa. Troufám si říci, že postavám z Atlasovy vzpoury, jejich podnětům a jednání jsem rozuměla mnohem více. Nebo jsem se spíše s nimi uměla lépe ztotožnit.
Každopádně musím Ayn Randové poděkovat, protože po dočtení knihy mám z života (a možná i ze sebe) zase euforičtější pocit. Dovolila si říci to, co si někteří z nás pouze myslí, pokud vůbec.
Jak vidno, tato kniha podněcuje většinu zdejších hodnotitelů k psaní rozsáhlých - většinou opěvujících - elaborátů ;)
Souhlasím, nemám moc co dodat.
Snad jen, že Zdroj patří do skupiny jedinečných knih, jaké se v celosvětové literatuře hojně nevyskytují.
„Aby člověk mohl říci miluji tě, musí nejdřív umět říct já.“
Chtěl bych pronést „Já“, dříve jsem to i používal, ale po přečtení této knihy se musím sám sebe ptát, jestli jsem toho vůbec schopen v tom smyslu, v jakém se to myslí. V tom smyslu v jakém by to skutečně mělo být proneseno. Není to jen tuto větou, ale to celou knihou. Postupným proplouváním světem, který se povedlo autorce vytvořit. Světem, který je zajímavý. Světem, který se vůbec, ale vůbec neliší od toho skutečného, až na pár výjimek. Jak říkám sama autorka: „Píšu a čtu kvůli příběhu, posuzuji kvalitu příběhu podle toho, jestli bych chtěla žít s lidmi, nebo aspoň potkat nějakého hlavního hrdinu.“ Osobně, po přečtení, dalo by se i říci, že hned po pár stránkách, jsem si přál, abych mohl Howarda Roarka někde někdy potkat. Nejen jeho, ale i Dominiku a i pana Wynanda. A zároveň se musím ptát, jaký by byl tento svět, kdyby existovalo více Roarků. Více lidí, kteří by šli za svým sen, za svým „egem“ a nikdy by se nenechali strhnou kvůli penězům od velkých obchodních korporací, od mocných lidí, pro pocit vlastnictví peněz. Kdyby existovalo více lidí, kteří by se dokázali postavit svým šéfům a říci jim svůj pravdivý názor a postavit se proti zaběhnuté logice a zaběhnutým pravidlům kvůli tomu, že by si stát za svým a nikdy by se nenechal přeplatit. Ne vymluvit, ne vždy má každý člověk pravdu a jsme jen lidé, takže se občas mýlíme, ale prostě a jednoduše přeplatit. Kdyby existovalo více lidí, kteří by svoji práci dělali proto, aby ji dělali a ne pro zisk, moc a další materiální věci získané díky té práci. Pracovat pro ten okamžik, když pod rukama člověk vidí rostoucí svoji vizi a svůj sen.
Nevím, jak v dnešní době, ale za mého študování kniha nebyla v povinné četbě. Na jednu stranu se divím, na tu druhou to naprosto chápu, vždyť ti na vyšších místech nechtějí, aby člověk měl vlastní názor.
I přes docela velký rozsah, jsem v knize objevil jen pár stránek, které mi přišly celkově nezáživnější než ostatní. Ale hned od první stránky jsem čekal a musel jsem číst dál a dál a dočíst životní příběh hlavních hrdinů. Je to jedna z mála knih, u kterých jsem se s postavami jen těžko loučil a mohu směle dodat, že mi budou chybět. Knihu mohu jen doporučit, je škoda, že není více známá a jsem jen rád, že jsem k ní přišel tak jak jsem k ní přišel.
Příjemné čtení a hledání.
Chtěl bych aspoň jednou umět říci „Já“.
Jsem nedočkavec . A tak jsem obtěžoval své okolí výkřiky nadšení a to jsem měl za sebou jen něco málo přes stovku stránek. Počet těch nepřečtených, které na mě v tu chvíli teprve čekaly, ve mně vyvolával příjemný euforický pocit podobný tomu, který prožívá klučina, když v prvním týdnu prázdnin dorazí k babičce na venkov. Vidina a předpoklad krásných silných příběhů je spolu se senem, třešněmi a psy, cítit ve vzduchu a konec prázdnin je tak daleko a je tak nepatrný, že není vidět a tudíž nemá smysl se jím trápit. Navíc hned první den narazíte na takového compañera o kterém po první výměně pohledů víte, že tohle nebudou obyčejné prázdniny a že kamarádství, které sice teprve zapouští kořeny, dalece přesáhne horizont jednoho léta. Jako když potkáte svého staršího indiánského bratra, spolubojovníka na válečné stezce, svého průvodce mystikou života a morálního gurua. Jako když potkáte svého Howarda Roarka.
Život se se ke mně natáčí tou stránkou, kterou se právě zaobírám. A pokavaď jsem právě unešen knihou, jejíž leitmotivem je složité prosazování a nepochopení nadprůměrné architektury, pak už je jenom otázkou času, kdy narazím na nějakou současnou paralelu. A tak jsem se televizí dopřepínal až k dokumentu o Janu Kaplickém a jeho nepostaveném Blobu, o snahách a úspěších tehdejších elit o ovlivňování obecného vkusu, o využívání médií k prosazování vlastních názorů a dalších kontextech jakoby obtištěných z fantastické nadčasové knihy napsané ve čtyřicátých letech, které bych snad jen zachoval její originální název – Fountainhead. Uděluju osm hvězd z pěti.
Doporučuji. Zajímavá filozofie a perfektně vypracované postavy, které si budu pamatovat do konce života.
Když si člověk přečte zdejší exaltované kometáře ke knize Zdroj, má pocit, jako by čtenáři komentovali Bibli, nikoli román :) Je to pochopitelné, Zdroj není běžná literatura, ale filosofický román-teze. Těm, kdo vyčítají autorce nízkou literární úroveň, uniká podstata věci. Postavy mluví tak nereálně proto, že se máme nechat okouzlit především krásou myšlenek, nikoli stylu.
Po dlouhé době zase jedna kniha s velkým K. Ne že bych se vším v ní souhlasil, místy to bylo až moc ideologické a intelektuální (pohnutky některých postav mi přišly opravdu hodně přitažené za vlasy), ale celkově hodně příjemné čtení. Navíc z oblasti architektury (která je pro mne momentálně docela aktuální kvůli rekonstrukci domu), takže o to více jsem se mohl s některými myšlenkami ztotožnit :)
Jedna z nejlepších knih, které jsem v životě četl. Určitě ji řádím mezi nejlepší 3.
Autorovy další knížky
| 2014 |  Atlasova vzpoura |
| 2004 | Atlas pokrčil plecami I. |
| 2018 | Ctnost sobectví |
| 2004 | Atlas pokrčil plecami III. |
| 2004 | Atlas pokrčil plecami II. |
Ale jo. Šlo to přečíst, i když jsem u toho neskutečně trpěl. Natahované, předvídatelné, ploché. ale určitě inspirativní. Mělo by se o tom víc mluvit.