Zelené pahorky africké
Ernest Hemingway
Zelené pahorky africké sú záznamom z loveckej výpravy vo východnej Afrike, ktorú Ernest Hemingway podnikol od 8. decembra 1933 do 17. februára 1934. Popri manželke Pauline Marie Pfeifferovej ho sprevádzali Charles Thompson, priateľ z floridského Key Westu (v knihe Karl Kabor), a profesionálny lovec a sprievodca Philip Percival (v knihe Jackson Phillips). V rozprávaní sa objaví aj náhodný hosť, Rakúšan Kandisky, ktorý autorovi poskytne príležitosť nadviazať rozhovor o živote a literatúre. Do sprievodu, pochopiteľne, patril aj neodmysliteľný rad domorodcov. Cesta zaviedla autora z pláne Serengeti v Tanganike na úpätí Kilimandžára do Kene. Ak by sa niekto nazdával, že ide o viac-menej vzrušujúcu loveckú historku s levmi a tigrami, asi by sa rýchlo dočkal sklamania. Autor dospieval a vyzrieval – prekonal búrlivácke očarenia mladosti, vyrovnal sa s vojnovými zážitkami a teraz, uprostred krízy osobnej i hospodárskej, hľadal novú orientáciu pre vlastného ducha i literárnu tvorbu. Ako píše v úvodnom slove: Autor sa pokúsil napísať absolútne pravdivú knihu, aby zistil, či podoba krajiny ľudského konania v priebehu jedného mesiaca, ak sa podá pravdivo, môže súťažiť s dielom fantázie.... celý text
Literatura naučná Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2014 , Ikar (SK)Originální název:
Green Hills of Africa, 1935
více info...
Přidat komentář
První kniha, kterou jsem od Hemingwaye četla. Pokud se k autorovi někdy vrátím, bude to asi za dlouho.
Přes toto dílo cesta k autorovi pro většinu čtenářů asi nevede, mohla by je i od dalších autorových děl odradit.
Hemingway je silný v dialozích, velmi dobré jsou i všelijaké úvahy, i když jich v této knize moc není, ale množství popisů krajiny se moc nepovedlo. Je to samý pahorek a skupina pahorků, rokliny a údolí, ale aby to v čtenáři vyvolalo nějaký obraz, kde se to vlastně ti lovci nachází, to se jaksi nekoná. Tato kniha sice nepatří k tomu nejlepšímu od Hemingwaye, ale nemohu říct, že by nestála za pozornost.
Kniha nepopisující africkou krajinu o nic víc než Hemingwayův vztah k lovu a požívání alkoholu etc. Tato autobiografičnost byla v důsledku přínosem, protože samotné "cestopisno" by použitým stylem asi jen těžko udrželo moji čtenářskou pozornost.
Moje dojmy z knihy tedy nejsou žádná sláva, bylo už i lépe v tomto ohledu...
Byl jsem zklamán. Vzhledem k tomu, že jsem prozatím žádný román Ernesta Hemingwaye nečetl, a přitom tento autor je tak moc světově uznáván, očekával jsem něco nadstandartního. Bohužel s přibývajícím počtem přečtených stran jsem nabýval většího a většího dojmu, že k africké buši při neustálém lovu neodmyslitelně patří požívání tvrdého alkoholu stejně jako k Vánocům dárečky. To mi ovšem nějak nesedělo, protože na internetu (kde jinde, že!!?) jsem zjistil, že v parných dnech na africkém slunci alkohol píti není zdrávo. :-) Tudíž jsem nakonec román pro nadměrnost alkoholu, který z knihy doslova čpěl, odložil a ke knize se již – mimo jiné také i pro sterilitu děje, nevrátím. Nejsem abstinent!! (četl jsem verzi nakladatelství Orbis, rok vydání: 1965, 223 stran)
Tento cestopisný román je autorovým pokusem „napsat pravdivou knihu, aby poznal, jestli tvářnost nějaké krajiny a obraz událostí jednoho měsíce obstojí, jsou-li vylíčeny podle pravdy, v soutěži s dílem, jež vytvořila fantazie.“ Ani jedna postava či příhoda není proto smyšlená a dílo je velmi blízké reportáži. Má menší spád, jednotlivé události jsou navlékány za sebe jako korálky a jejich prostřednictvím se čtenář autenticky seznamuje s tím, jak obtížné bylo ulovit určité zvíře v zemi, která byla Hemingwayovi ve 30. letech úkrytem před důsledky hospodářské krize a zhoršující se politickou situací té doby.
„Ona je to sice rozkoš, honit se za něčím, po čem člověk už dlouhou dobu silně touží, i když ho to vždycky znova přelstí a přechytračí a i když mu každý den přináší nový nezdar. Hlavně že si může lovit a hlavně že má pokaždé, když si vyjde, vědomí, že se dřív nebo později štěstí obrátí a jemu se dostane příležitosti, po které prahne. Ale přestává to být rozkoš, když má vymezený čas, během něhož musí svého kudu dostat, nebo ho už nedostane vůbec a třeba ho ani nezahlídne. Takhle by lov vypadat neměl.“
Mám rád Hemingwaye..Mám rád jeho knihy, jeho osobnost, všechno co s ním souvisí...Mám rád Zelené plány africké. Kniha, která je zdánlivě pouze o lovu afrického kudu a další zvěře, je ve skutečnosti o životě v tom nejpravdivějším slova smyslu.
Autorovy další knížky
2015 | Stařec a moře |
1974 | Sbohem, armádo |
1966 | Pohyblivý svátek |
2016 | Komu zvoní hrana |
1985 | Fiesta / Stařec a moře |
Kdysi v mládí jsem četl Stařec a moře (moc se mi líbilo) a pak nějaké povídky (utkvělo mně v paměti, že se mi to líbilo). A tak jako i dle různých komentářů zde jsem byl při přečtení tohoto románu zklamán. Kniha se čte dobře, ale je tak jednotvárná, že často ztrácím soustředěnost a vůbec nevím, co čtu. Filozofování o literatuře a spisovatelích mi do knihy už vůbec nepasuje. Hemingway umí psát (forma), ale co píše (obsah), není nijak zajímavé (tedy v tomto románu). Připadá mi to asi tak, že psal, aby něco napsal. Z celé knihy bylo zajímavých asi tak 20-30 stran před koncem, kdy lov a stopování bylo opravdu podáno poutavě a zajímavě. Pro nudný a plytký zbytek nestojí za to knihu vůbec číst. Ještě dodám, že román dost realisticky odráží to, jak Ernest měl rád pití. 29.9.2014, 60%.