Zelené pahorky africké
Ernest Hemingway
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/342907/bmid_zelene-pahorky-africke-3pD-342907.jpg
4
294
294
Zelené pahorky africké sú záznamom z loveckej výpravy vo východnej Afrike, ktorú Ernest Hemingway podnikol od 8. decembra 1933 do 17. februára 1934. Popri manželke Pauline Marie Pfeifferovej ho sprevádzali Charles Thompson, priateľ z floridského Key Westu (v knihe Karl Kabor), a profesionálny lovec a sprievodca Philip Percival (v knihe Jackson Phillips). V rozprávaní sa objaví aj náhodný hosť, Rakúšan Kandisky, ktorý autorovi poskytne príležitosť nadviazať rozhovor o živote a literatúre. Do sprievodu, pochopiteľne, patril aj neodmysliteľný rad domorodcov. Cesta zaviedla autora z pláne Serengeti v Tanganike na úpätí Kilimandžára do Kene. Ak by sa niekto nazdával, že ide o viac-menej vzrušujúcu loveckú historku s levmi a tigrami, asi by sa rýchlo dočkal sklamania. Autor dospieval a vyzrieval – prekonal búrlivácke očarenia mladosti, vyrovnal sa s vojnovými zážitkami a teraz, uprostred krízy osobnej i hospodárskej, hľadal novú orientáciu pre vlastného ducha i literárnu tvorbu. Ako píše v úvodnom slove: Autor sa pokúsil napísať absolútne pravdivú knihu, aby zistil, či podoba krajiny ľudského konania v priebehu jedného mesiaca, ak sa podá pravdivo, môže súťažiť s dielom fantázie.... celý text
Literatura naučná Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2014 , Ikar (SK)Originální název:
Green Hills of Africa, 1935
více info...
Přidat komentář
Čekala jsem od knihy více popisu africké krajiny.........stalo se až v závěrečné kapitole, havně se popisoval lov zvěře.........vadilo mi, že autor svou ženu oslovuje moje nebo naše malá chudinka
Lov zvěře mi nic neříká , ale tato kniha se mi velmi líbila. Popis krajiny a atmosféry je velmi sugestivně napsaný. Když například popisuje vedro, sálající slunce, žízeň, tak to čtenář prožívá s ním (alespoň já ano). Tato kniha od autora, kterého jsem opakovaně nečetla mne docela nadchla.
To je tak, když čtenář od knihy nic nečeká. Ale zároveň se nedá odradit informací na obálce, že autor nikterak nefabuluje, pouze popisuje měsíční pobyt v Africe za účelem lovu. Popsal to výborně, kniha se četla sama. Mohu doporučit.
Já a pan Hemingway jsme se nikdy neskamaradili a myslím, že se ani neskamarádíme. Nikdy jsem žádnou jeho knihu nedočetla, prostě mi nesedly..
Až na zelené pahorky africké...
Nebylo to tak špatné..
Řekla bych ale, že kniha není pro každého. Je to autorova biografie z komerčního lovu v Africe a jeho touze po těch největších kusech různých druhů antilop, lvů, zeber, buvolovců atd...
Mě to nevadí, aby taky jo když v tom žiji celý život. Můžu i říci, že mě to do určité míry i bavilo.
Jenže já jsem spíš pro průběrný a zdravotní odlov zvěře, ale ten komerční (silné kusy za velké peníze) mě moc neláká a už vůbec ne druhy zvířat v africké divočině...
Musím však uznat, že autor velmi pěkně vykresluje africkou přírodu a dokáže nádherně popsat její faunu. Jen to jeho střelecké umění je jaksi trochu bída, když spočítáme kolikrát chybil, či střelil na měkko.. No nebudem to radši rozebírat...
dlho mi trvalo, kým som sa do tejto knihy „dostal“. zrazu úplne iný svet, úplne iní ľudia. len hrdina bol rovnaký. a vlastne lásku k prírode už priznal v poviedkach, takže keď som sa prepracoval cez všetky Hemove knihy, vyznal som sa v jeho zložitej náture – aspoň trocha.
“Fuj, to je smrad. Zas je nalitej” sykla zlovestně za odcházejícími zády. Vzala desinfekci ve snaze přebít jeden zápach jiným.
“Cítíš to?”
Nasála jsem zhluboka a do papírů napsala: “Ebrieta”
“Víš co je zvláštní? Pro mě je to jedna z vůní dětství.”
Dva z maminých bratrů byli alkoholici.
Doted nechápu, jak moje sestrenice a bratranci od malička uměli přesně odhadnout množství promile v jejich krvi. Kdy se dá ze strýce s úspěchem utahovat, kdy je nejvhodnější ho požádat o velký zmrzlinový pohár, který hospodský opravdu uměl dělat, a kdy už nezbývá, než utéct hodně daleko.
Jeden strýc se upil.
Druhy je myslivec a jezdí do Afriky střílet zvířata. Natáčí o tom videa, která nedobrovolně pouští návštěvám.
Nad kuchyňským stolem má pověšené svoje trofeje a mezi nimi se vyjímá kudu…
Nerozumím tomu a ani tomu nechci rozumět.
Zelené pahorky africké jsem nedočetla, kuli obsahu.
Co Hemingwayovi ale nelze upřít, je mistrná forma textu.
(SPOILER) Po dlouhé době jsem měla chuť na nějakého klasického autora. Bohužel knihu musím porovnávat s knihou Stařec a moře která se mi líbila o dost víc. I když téma je velmi podobné a to putování krajinou za ulovení nějakého speciálního kusu zvířete. Zde mi to přišlo velmi zdlouhavé a jednotvárné. Upřímně nudila sem se již cca po prvních padesáti stránkách. Ale zase musím vypíchnout krásný popis africké krajiny a všech možných zvířat která tam žijí.
Tiež som poľovník. Strelím si ročne jedného diviačika z premnožených, s priateľmi ho postupne celučkého zjeme, zapijeme hektolitrom piva. Mňam a svedomie v pohode. Vybíjanie zvere kvôli trofeji je mi nevýslovne odporné. Dlhšie rohy, dlhší roh, kto má väčšieho, kto viac ... hádam aj téma pre psychológa. Napokon, autor nakoniec ulovil trofej trofejí, len si ju už nepritlčie nad kozub. Nebude v tom súvis? Len hádam, pravdaže. Mám rád prírodu a skutkami je mi tá knižka protivná, hoci literárne je asi výborná ... alebo čo. Dám tri, lebo neviem.
Hemingway nepíše prehnané dejové línie a zápletky. Píše prežitie práve prebiehajúceho okamžiku, pocit, pohľad, vnútornú fyzickú i duševnú odozvu. Práve preto, že pri opisoch neoplýva kvetnatou rečou, jeho potulky Afrikou vychádzajú pri čítaní o to realistickejšie.
Samozrejme, ani mňa ktovieako nebavilo sústavne sa opakujúce pobehovanie bielych bwana s domorodým doprovodom po buši a prasprosté hlušenie africkej zveri len pre povznášajúci víťazný pocit pri pohľade na vyvesené trofeje. Napriek tomu dávam plný počet. Raz darmo, obľúbený autor.
PS: kapr - nevzdávaj to ešte, verím, že keď štýlu EH porozumieš, prestaneš text hltať a spomalíš, relax je zaručený.
Kdysi jsem to četla jako povinnou školní četbu a absolutně nezaujalo. Detailní popis jakési fádní krajiny, loveckých výprav a autorových osobních problémů - a co je mi jako do toho??
Musela jsem jet do Afriky na safari (jistěže ne střílet), aby mi to došlo, a nyní se mi kniha jeví výrazně logičtější a oblíbená. Je je to zaprvý popis té atmosféry, kdy ta nekonečná nedozírná volná prostranství člověku po pár dnech úplně přenastaví v mozku perspektivu vnímání a jako při meditaci člověk dostane příležitost a volnost si v hlavě zpracovat různá témata. A zadruhý: z bezpečnostních a praktických důvodů funguje denní režim tak, že i když nejste ranní ptáče, vstáváte ve 4, rozespalí a roztřesený zimou se potmě posbíráte, chvíli před rozbřeskem někam vyrazíte, aniž lze mít nějak moc pod kontrolou jak dlouho to potrvá k návratu, který musí být s dostatečnou rezervou za světla - tudíž optimum 4h odpoledne, jelikož v 6 je tma. Tím pádem se často vracíte třeba ve 2 odpoledne a máte vždy x hodin "večera" před sebou - na to chlastat něco studenýho a vykecávat se a relaxovat a koukat do krajiny...
Hemingway prostě psal poctivou pravdu tak jak byla, věci, které mu nesloužily ke cti - závist, přezíravost až šovinismus, malicherné konflikty - taky nevynechával
Jo, a jíst místně se vyskytující antilopy je výrazně ekologičtější než místo nich na tomtéž místě pěstovat k jídlu krávy
Pro mě příběh na nepochopitelné téma.Lov africké zvěře.Nicméně čtivé a dobře popisné.Prostě Hemingway
„Celý svůj život jsem miloval krajinu, krajina byla vždycky lepší než lidi. Lidi mě vždycky všude zajímali jen velmi málo ...“
„Tak jsme teď jeli písčitou brázdou silnice, světla vozu vyhledávala oči nočních ptáků, kteří se choulili tak dlouho do písku na silnici, dokud nebyl předek vozu skoro až na nich a oni v hebkém úděsu nevzlétli …“
Krásná slova, krásné popisy, krásný jazyk … však je to taky Hemingway … s jeho srozumitelným, dobře čitelným, v podstatě prostým a přirozeným stylem, … a přesto tohle čtení bolelo! Ne, právě proto bolelo!
"Co tady děláte?“
„Střílím.“
„Doufám, že ne slony?“
„Ne. Kudu.“
„Jak může někdo střílet kudu? Inteligentní člověk, básník, a střílíte kudu?“ „Prosím vás, co z toho máte, když zabijete kudu?“ … „Víte, já nezabíjím nic. … Proč to děláte?“
„Protože se mi to líbí.“
„No když se vám to líbí.“ … „Vidím, že se v některých věcech neshodnem. Ale těší mě, že jsem se seznámil s jedním ze slavných lidí“ … „Tak co,“ povídá Kandinsky, „dohodli jste válečný plán? Už jste se domluvili, jak na tu ubohou zvěř vyzrát?“
Hemingway se nijak nesnaží mudrovat, nebo filozofovat, on spíš jen prostě zaznamenává jednoduché události a fakta, jenže ty pak pospolu nabývají úplně jiného významu. Týralo mě to, emočně jsem to hodně prožívala, a přesto jsem to musela přečíst … přesvědčit se, proč by se tahle kniha číst měla (a jsem přesvědčená, že by se číst opravdu měla) navzdory (pro mě) velmi drsným, a tak realistickým a sugestivním (a určitě i pravdivým) popisům lovu zvěře.
Právě taková knížka totiž může ukázat, že i takovému zarytému a vášnivému lovci se nakonec může krásná africká příroda ukázat, nejen jako lovecké teritorium!
„...to je můj život a ten si budu žít, jak se mi líbí a kde se mi líbí. A tam, kde jsem si ho právě žil, tam se mi líbil ohromně. Nebe tady bylo hezčí než v Itálii. Houby, nebylo. Nejhezčí nebe je v Itálii a ve Španělsku a na podzim v severním Michiganu a na podzim v Mexickém zálivu u Kuby. Na světě se najde lepší nebe, než je tohle; ale lepší krajina ne.
Teď jsem netoužil po ničem jiném než se vrátit do Afriky. Ještě jsme z ní neodjeli, ale kdykoli jsem se v noci probudil, ležel jsem a poslouchal a už se mi po ní stýskalo.
Jak jsem se teď díval klenbou stromů na oblohu, po které hnal vítr bílá oblaka, miloval jsem v tu chvíli tu krajinu tak, že jsem měl stejný pocit štěstí, jako když byl člověk právě se ženou, již doopravdy miluje, a teď cítí, že se vybraná studna znova naplňuje a voda už je zase nahoře; člověk ji nikdy nedokáže vyčerpat úplně, i když se dostal až ke dnu, chce víc a víc, chce mít, chce být, chce se do ní ponořit, chce, aby mu znova a znova patřila až na věčnost, na věčnost, která trvá a trvá, až najednou náhle skončí; snaží se zadržet čas a někdy ho zadrží tak dokonale, že se nemůže dočkat, až uslyší, že se zase rozběhl, a pak se mu rozbíhá příliš pomalu. Ale jestliže se vám podařilo milovat se s ní šťastně a bez rmutu, nepřestane vás milovat a už nikdy nebudete sami; ať pak miluje kohokoli, ať odejde kamkoli, vás miluje víc. Když se člověk miloval s nějakou ženou nebo s nějakou krajinou, měl štěstí, a i když pak třeba umře, už na tom nezáleží. A já teď byl v Africe a moje touha po ní nebyla ukojena, toužil jsem zažít střídání ročních období, zažít příchod dešťů a nemuset se stěhovat dál a dál, zažít nepohodlí, jímž si člověk vykupuje reálnost zážitku, poznat jména stromů, drobných zvířat a jména všech ptáků, poznat její řeč, mít na ni dost času a pohybovat se pomalu.“
Tak tohle přesně je Hemingway!
… a tohle ale taky: „Poznám dobrou krajinu, jak se na ni podívám. Je tady zvěř, spousta ptactva a domorodci se mi líbí. Můžu tady střílet a lovit ryby.“
Třetí nejlepší Hemingway.
Prvenství drží Komu Zvoní Hrana,druhé místo Sbohem Armádo.
Konečně je po lovu. Přišlo období dešťů a Ernest s Jeho malou chudinkou a Karlem zanechávají Tátu v Africe.
Říkal jsem si: „Seš už dost velkej, zkus si přečíst třeba něco od Hemingwaye.“ Tak jsem to udělal a přiznám se, že se mi nečetla lehko. A to už jsem řadu tulácké, lovecké a literatury člověk versus příroda přečetl docela dost. Vášeň z lovu jakou pociťoval autor a vlastně i hlavní hrdina se na mě nepřenesla. Možná jsou na vině ti nosorožci, které mám fakt rád živé a ne na ořechové destičce. Možná to bylo přehnané očekávání. Možná jsem s touto knihou neměl začít jako první a nedříve autora poznat skrze jiná díla, abych pak lépe rozuměl jeho vášním, pocitům a myšlenkám. Třeba by mi pak byli bližší.
Možná jsem k tomu měl přistoupit jako k deníku člověka své doby, což je zdůrazněno i v předmluvě. Těžko říct. Chybělo mi tam víc Afriky jako takové. Myšlenky v závěru knihy však stojí za to a byl z nich opravdu cítit horký vítr savany, i když v trochu filosofickém podání.
Vybíjení africké fauny prokládané chlastáním mne příliš neoslovilo.
I přes to, že jsem se relativně dlouho držel, knihu jsem nakonec odložil a pravděpodobně se k ní už nikdy nevrátím.
Mněl jsem tuhle knížku rád asi třicet let. A letos jsem zjistil, že v ní nacházím lecos, co se mi nelíbí, ale ne literárně, spíš jako události. Třeba lov zvěře kvůli trofeji a "aby Karlův kudu něměl větší rohy a aby Karlův nosorožec neměl větší roh". Stěží to lze obdivovat. Člověku to pak kazí chuť, i když je to skvělá knížka a nádherný opis africké přírody. Taky nelze nevidět, že autor je narcis. Zas kdo není. Dle mého je to stejně pořád znamenité dílko...ale číst to už nebudu.
Autorovy další knížky
| 2015 |  Stařec a moře |
| 1974 |  Sbohem, armádo |
| 1966 | Pohyblivý svátek |
| 2016 | Komu zvoní hrana |
| 1985 | Fiesta / Stařec a moře |
Zelené pahorky africké jsou autentickým vyprávěním Ernesta Hemingwaye do Afriky, kde se s přáteli účastnil lovů zvířat. Chápu, proč to optikou některých čtenářů může být problematické čtení - lov zvěře jen tak pro zábavu a sbírání trofejí jako takové mi také není úplně blízké. Nicméně snažím se na tuhle knihu nahlížet jako na literární dílo a vidět v tom snahu autora předat čtenářům něco víc. A i když to pro mnohé může znít jako paradox, já v tom vlastně nacházela lásku a obdiv k přírodě obecně. Obdiv k přírodě nedotčené a takové, která si žije vlastním životem bez zásahu lidí. Takový jsem měla aspoň dojem, že to tak Hemingway vnímal. Čtenář s tím souhlasit nutně nemusí, ale já to v tom viděla. Stejně tak jako touhu žít si svým tempem a s vědomím, že se člověk nemusí za ničím hnát, protože má už něco odžito a ví, co od svého života chce.
Poslouchala jsem to jako audioknihu v podání Tomáše Černého, který se s narací popasoval velmi době a jehož interpretace mne bavila.