Ženojed

14.11.2021

Čtení, které mě velmi mile překvapilo. Velmi zajímavě autor přibližuje čtenářům dvě skutečné postavy žijící na sklonku 19 století v Paříži.

10.04.2020

Výtka na začátek, zbytek óda v omámení. Tedy, jelikož jde o příběh dvou lidí, jejichž životy se protnou v dopisech a zároveň jsou popisovány z obou pohledů, v závěru mi ohromně chyběla vazba zpět na Marii. Ač již po její smrti, závěrečné strany jsou věnovány pouze Maupassantovi aniž by byla Marie jakkoli zmíněna, byť jen v jediné větě. Tam se příběh roztrhl a rozladil ten příjemný pocit, kdy jsem v úžasu, ohromení a možná i trochu hrůze sledovala vývoj života dvou fascinujících lidí.
Dále bych zmínila přítomnost všech těch otázek, které se běžnému čtenáři (který o spisovateli a malířce neví a nezjišťuje více) rozvinou v hlavě: Bylo to skutečně tak? Dopisy jsou v pravém přepisu? Co cítili oba zúčastnění a jaké to mělo (u Maupassanta) pokračování? Tyto otázky pro mě nejsou až tak podstatné, ale je jasné, že jsem si je musela položit.
Co se týče samotného zobrazení vztahu mezi Maupassantem a Baškircevovou, chtěla bych říci, že téma dopisování mezi tvůrci (zvláště těmi literárními) mě vždycky zajímalo a přitahovalo. Ta představa poznávání druhé duše mezi řádky dopisů, kde se rodí inspirace a vzájemná náklonnost, ideálně oproštěná od hrubé (tělesné) reality. Tam, kde i samotný vztah je na pomezí skutečna a snu; kde nejsou třeba společností vytyčené hranice. Kde se ztrácí (nebyl měla by se ztrácet) ta nutnost definování, pojmenovávání faktů, kde se krystalické city s ostrými hranami mění v tvárné fluidum - rozumějte - kde není třeba zařazovat do kategorií "přátelství", "známost", "láska" - prostě tam, kde tyto kategorie pozbývají významu, jelikož jde "jen" o slova a všechny metafory, co jsou za nimi. Zde v knize byl pěkný náznak a začátek rozvoje těchto hrátek a mystifikací, které se nejspíš bohužel nestihly proměnit v cokoli hlubšího a dalekosáhlejšího, jelikož těch vyměněných dopisů uvnitř dvojice bylo tak málo. Zajímalo by mě, co by bylo dále - kdyby si dopisů napsali více, možná snad kdyby se setkali - zajímalo by mě to, to nelze popřít. Na druhou stranu si myslím, že to možná právě takto mělo být. A v tom případě by mě tím více zajímalo, jak skutečně zpětně daná situace zasáhla Maupassanta po Mariině smrti.
Maupassantovi jsou v knize přiřknuta slova: "O druhém člověku se dozvíte víc, když ho pět minut slyšíte hovořit, než kdy si s ním deset let píšete." To je snad pravda. Otázkou je, zda stojíme o to dozvědět se vždy "víc" a zda ono "víc" vypovídá něco o kvalitě informací, které se dovídáme. To zmiňované "víc" nemusí nijak souviset s intenzitou vytvořeného vztahu, s jeho zajímavostí, s jeho schopností nám dát to, co u jiných postrádáme. Ono "méně", pokud se to tak dá říci, obohacuje a koření náš život.
A teď ke knize jako takové. Napsána je až na zmíněnou výtku výborně. De Vries má nepochybně talent a věřím, že to není jen tématem či danými představiteli postav. Jak jsem psala výše, v omámení touto knihou budu žít ještě nějakou dobu.
Tedy, poznala jsem tímto čtením více Maupassanta či minimálně představu o něm, což mě přimělo k tomu vytahat si z knihovny jeho knihy a opět se na ně po dlouhých letech vrhnout. Poznala jsem Marii Baškircevovou či opět alespoň představu o ní a ta mě natolik fascinovala, že jsem si hned "poručila pořídit" její Denník. Jsem na něj opravdu zvědavá. A konečně, poznala jsem autora, dosud neznámého (ač mi Ženojed ležel v knihovně už 11 let, ta ostuda!) a díky jeho spisovatelskému umu musím zapátrat a pořídit si od něj více knih. Když to shrnu, nedá se něž doporučit.

27.10.2019

Kdo máte rádi Maupassanta a jeho povídky,mohlo by se Vám líbit.

14.04.2019

Kniha je čtenářsky velmi poutavá. Četla jsem a četla, chtěla jsem vědět, co bude dál, vůbec jsem ji nemohla odložit, dokud jsem nebyla na konci. Nevím, do jaké míry je založena na skutečnosti a kolik je autorova invence, ale obě hlavní postavy jsou velmi plastické, živé, opravdové. A přes sebevětší snahu mi ani na závěr Maupassanta nemohlo být líto.