Zinkoví chlapci
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/319024/bmid_zinkovi-chlapci-PmC-319024.jpg
5
247
247
Afganistan je jedno z najhorúcejších miest na mape sveta. A nie je to len podnebím. Svetlana Alexijevič, držiteľka Nobelovej ceny za literatúru venovala Afganistanu jednu zo svojich kníh. Presnejšie – desiatim rokom sovietskej intervencie a krvavej sovietsko-afganskej vojny. Od knihy ku knihe sa Svetlana Alexijevič zaoberá jediným – zmenšuje veľké dejiny až na rozmery malého človeka. Vojna, impérium, tisícky mŕtvych – všetko sú to až príliš nepredstaviteľné veci. Ale chorľavý chlapec so samopalom, ktorý nemá rád popravy, to je už čosi skutočné. A rovnako aj vojačikovia s jazvami na tvári i matky, ktoré po smrti detí zaživa zomreli medzi zbierkami známok, fotografiami, nikdy neoblečenými vecami. Po prvom vydaní knihy Zinkoví chlapci sa na Svetlanu Alexijevič spustila vlna súdnych sporov, ktoré proti nej viedli hrdinovia tejto knihy. Skutočne je pravda až taká neznesiteľná? Aj tá vlastná? V tejto knihe sa nedozviete, prečo Sovieti intervenovali do Afganistanu. Pochopíte však, aká nezmyselná je každá vojna, keď z nej prilietajú lietadlá plné zinkových sarkofágov.... celý text
Literatura světová Literatura faktu
Vydáno: 2016 , AbsyntOriginální název:
Цинковие малчики (Cinkovyje malčiki), 1989
více info...
Přidat komentář
Neexistuje ospravedlniteľná vojna, ani správna, ani oprávnené straty, ani v mene "vyššieho" dobra. Tu je vykreslené prečo na výpovediach účastníkov...
Opäť som sa raz pustil do knihy plnej zmárnených ľudských osudov, ktoré sú si podobné, čo je vzhľadom k okolnostiam pochopiteľné. Svedectvo o tom, čo dokáže porobiť propaganda so životmi bežných občanov, do čoho ich dokáže vmanipulovať a o čom všetkom dokáže presvedčiť verejnú mienku. Smutné, že bežný občan sa dodnes nepoučil, dokonca stále cíti akúsi potrebu byť manipulovaný.
Ťažké čítanie a ťažko hodnotiteľné...
Dojímavé příběhy okupantů, které ukazují hrůzu války. O kolik silnější by byly příběhy 2000 000 zabitých a 3 000 000 zraněných Afghánců!
"Co jsme vlastně zač? Jsme lidé války. Buď jsme bojovali, nebo se na válku připravovali. Nikdy jsme nežili jinak."
A přesně o tomhle je tato knížka o klucích co si hráli na válku a neměli ponětí, o co všechno je Afganistán připraví. O hrdost, ideály, sny, končetiny, duši a v neposlední řadě i o život.
Tahle knížka je,ale i o bolesti, které prožívají matky, když se jejich děti z války nevrátí.
Je to surové, silné a smutné čtení.
"Dávali nám vyznamenání, která nenosíme. Vyznamenání, která jsme získali čestně v nečestné válce. Zvou nás, abychom přišli promluvit do škol. Ale o čem mám vyprávět? O tom, jak jsem poprvé zabil. O tom, jak se doteď bojím tmy, a když něco spadne, že sebou trhnu. O tom, jak jsme brali zajatce, ale k pluku jsme je nedovedli. Ne vždycky..."
Není to lehké čtení. Obzvlášť v současné době, kdy vidíme jistou paralelu ve válce na Ukrajině.
Dosud každý (proti)válečný román, co mi kdy vběhl před mířidla, byl, vzdor těžko zpochybnitelné autenticitě - v potaz samosebou beru jen ty od přímých účastníků - zákonitě křiven potřebou dějového oblouku, motivu hrdinství (ješitnost nedá nikomu a prostě se tam, byť si i v té nejzastřenější podobě, nakonec stejně objeví) a také v sobě, volky nevolky, vždy nesl určitou dávku nostalgie stran pospolité nutnosti; jisté vztahové čistoty a jednoduchosti, kdy lidé s kosou na krku odhazují ega.
Jestli z téhle romance chcete vystřízlívět, pak se tužte, neboť Zinkoví chlapci jsou kádí ledové tříště. Tito sice ústy přímých účastníků hovoří také, jelikož ale nejsou vázáni splétáním příběhu, ani poselstvím, tak, jsouc sami zle pokousáni, bez okolků koušou také. Vlastně se nesou v duchu důvěrně neurvalých PTSD sezení, kde do vás trosky lidí hustí své dost brutální přetlaky a kde se z vlastních zbytků snaží slepit zdání tvaru. Tato forma zpovědné výpovědi, obávám se, bude asi ze všech možných pravdě nejblíž. (docela i chápu, když si pak někteří veteráni, aniž bych však Alexijevičové cokoli zazlíval, stěžovali na jejich zveřejnění; nejspíš byli na dně, poblíž ucho ochotné naslouchat...a to v tu chvíli bohatě stačilo, aby otevřeli stavidla a dali průchod tomu nejhoršímu) Každopádně na mě dolehla skutečnou tíží a nebojím se jí označit jako protiválečnou bez závorek. Rozumějte, fakt hnus; žádná ta rádoby drsná, v současnosti tak oblíbená, koncentráčnická onanie kšeftující s lidským utrpením...žádná katarze spravedlivého hněvu, ani opájení se pocitem bezpečné „hrůzy“ u níž se tak hezky vyhřívá a skrytě konejší/ukájí bída, jako i krutost vlastní...tady zůstává jen mrzačící prázdno, stažený žaludek a v hrudi kámen...ke konci už jsem více méně otupěl...si taky umím vybrat adventní čtivo.
Hvězdit se mi dost dobře nechce.
PS: I když tím asi docílím opaku a udělám reklamu, tak si fakt rozmyslete, jak na tom jste. Nejde o víkendové čtení a mám pocit, že mi jeho prostřednictvím Světlana trvale kousek světla vzala...snad aby jej přesměrovala na místa, kde ho obyčejně mnoho není...Jestli si ze zpovědí odnáším nějaké, v nich implicitně obsažené, poučení? Ano; Nejhorší válka je zbytečná a ještě k tomu prohraná...blbé poučení, ale pak možná taky jedno nepatrné smítko naděje; děj se co děj, vydrž, a dej času šanci, jeden nikdy neví...„Už nezavolám...pro mě tahle epizoda skončila. Přestávám v ní účinkovat...nezastřelím se, ani neskočím z balkonu. Chci žít! Milovat! Podruhý jsem zůstal na živu...poprvý tam, ve válce, a podruhý tady. Končím. Sbohem. Položil sluchátko.“
Velice silná, syrová literární výpověď plná protichůdných emocí “hrdinů” o jedné z řady vojenských sovětských invazí… paralely se současnou brutální ruskou agresí na Ukrajině nebo i tou sovětskou v ČSSR roku 68 … vše završeno absurdním soudním procesem v Bělorusku..
Klasicky skvělá Alexijevičová. Aktuálně se silným přesahem do války na Ukrajině. Je vidno, že ruská mentalita je stále tatáž, bohužel. Klasický dokumentární román v poslední třetině knihy doplňuje neméně zajímavý "cirkus", který se strhl po úspěchu ZCh - vyhlášené soudní procesy z řad interviewovaných, autorčina apologie a glosy novinářů. Stojí rozhodně za přečtení.
Fascinující, drsná kniha. Nejvíc mě ovšem dostala jedna citace ze samého závěru, který je věnován soudnímu procesu se Světlanou Alexijevičou. Jakýsi člověk zde říká: "Náš stát se rozpadl, ztratili jsme Německo, Polsko a Československo, za to by měli Gorbačova soudit", z toho mi běhal mráz po zádech. Velmocenské myšlení se Rusů nezměnilo, ostatně to potvrzují i dnes na Ukrajině.
Ta kniha se čte špatně. Tolik negativních emocí a osobních tragédií je třeba užívat po menších dávkách, ať vás neotráví. Klobouk dolů před autorkou, že něco takového dokázala vyhledat, sepsat a vydat.
Ruské matky posílají svoje synáčky bohatýry na vojnu, aby se zocelili a bojovali za vlast v cizích zemích! Pak pláčou a truchlí, když se jim sokolíci vrací domů v zinkové rakvi. Z Československa, Afghánistánu, Čečenska, Gruzie, Ukrajiny. Podle kardinála Duky bych měl cítit účast a lítost, ale je to jen vztek a nenávist!
Loni v únoru jsem přečetla první knihu Světlany Alexijevič, a po roce poslední. Škoda že jich není víc. O ruské mentalitě vypovídají lépe než většina reportáží a románů.
Na rozdíl od Němců po světových válkách nebo Američanů po Vietnamu, o ruských "afgháncích" se knihy nepíšou. Ztracená generace, která prohrála válku, lidé ji odsoudili a stát na ni zapomněl. Zůstává marnost a zoufalství, díky autorce nejenom že vůbec zaznamenané, ale navíc zaznamenané citlivě a výstižně. Skládat z detailů celek bývá ošidné, většinou to zkresluje proporce ve prospěch působivějších témat. U Alexijevič mám pocit, že z množství individuálních hlasů dokáže složit vypovídající celek. Jako v jiných jejích knihách, i tady je to drásavé čtení, ale není to odsudek vojáků, jen války samotné.
Na výpovědi navazují záznamy ze soudního procesu několik let po vydání knihy. Veteráni a pozůstalí svoje zoufalství zmírnili tím, že si našli důvod a smysl - lásku k vlasti, hrdinství, které se nesmí zpochybňovat. Nedá se při čtení dopisů a výpovědí takových vlastenců nepomyslet na to, že národ, který se nepoučí ze svých chyb, je odsouzen je opakovat. Navíc není mnoho národů, které by z neuvěřitelně bídného materiálního vybavení své armády odvodily důkaz, že právě pro tu schopnost vydržet ve strašných (zbytečně, nesmyslně strašných) podmínkách jde o armádu nejvelkolepější.
Zinkoví chlapci se mi hluboko vryli do mozkových závitů..To odhalení pravdy o nesmyslném pozadí k a ž d é války, pravdy o z b y t e č n ě zmařených lidských osudech, pravdy o t í ž i v é syrovosti jejího odhalení.
I když nemám ráda v knihách stále se opakující fakta, tady je to jiné..četla jsem opakující se zpovědi vojenských veteránů a matek padlých s vědomím, že za každým z nich je člověk (ne množina armády), kterému bylo dáno vystoupit z anonymního ´davu´ozbrojených sil a podělit se se svým životním příběhem..
Závěrečná část ze soudní síně jen podtrhla trvající pošetilost ideologického zákulisí režimu, napospas zanechanou posttraumatickou hořkost veteránů i matek a fakt o tom, jak nezkrášlená realita bolí..
"Režiséři a dirigenti, tedy politici a maršálové, kteří tuto válku zorganizovali a spustili, v soudní síni chybí. Jsou tu jen samí poškození: láska (matky padlých vojáků), která není s to smířit se s trpkou pravdou o válce; pravda (napsaná dokumentární kniha), která musí být bez ohledu na jakoukoli lásku vyřčena; a konečně čest (váleční veteráni), která se nepotkává ani s láskou, ani s pravdou, protože jak praví kodex ruského důstojníka ´Život mohu obětovat své vlasti, ale čest neobětuji ničemu!´"
Nějak nevím. Samotné příběhy se dají rozdělit v podstatě do dvou skupin - na veterány, kteří litují, že nejsou vnímáni jako hrdinové či trpí posttraumatickou poruchou, a matky, které přišly o syny. Jednotlivé příběhy jsou velmi působivé a nejvíc mě asi zaskočil neskutečný bordel, který byl v sovětské armádě na území Afgánistánu, ale i když jsem si dával mezi jednotlivými příběhy pauzu, stejně mi s ubývajícími stránkami přišly všechny na jedno brdo. Modlitba za Černobyl nebo Sólo pro dětský hlas mi v tomto přišly plastičtější a minimálně první kniha mě zasáhla velmi silně. Rozhodně jde o potřebnou knihu, ale za mě tři hvězdy.
Už som čítala aj iné autorkine knihy, tak som vedela, čo mám približne očakávať. Ale opäť ma to zasiahlo viac ako som čakala. Výpovede jednotlivých vojakov, ktorí šli do vojny a čakali, že sa vrátia ako hrdinovia. Ktorí tam videli umierať svojich kamarátov, videli ako ich devastujú rôzne choroby, ktorí boli neustále hladní. Ktorí čakali, že ich po návrate domov budú ospevovať, ale to sa nestalo, navyše o tom ani nemohli rozprávať. Boli vo vojne, ktorá bola zbytočná. Trpeli pre nič. Výpovede týchto vojakov sú skutočne srdcervúce. Hlavne tých, ktorí sa vrátili bez nejakej končatiny, ktorí ledva prežili. Tieto ich svedectvá sa mi čítali strašne ťažko a bolo mi ich veľmi, veľmi ľúto. Ešte horšie sa mi čítali svedectvá matiek, ktorých synovia, dokonca aj dcéry, sa rozhodli ísť do vojny a nevrátili sa. Teda vrátili... v zinkovej rakve. Napriek tomu strašnému obsahu som sa od knihy nevedela odtrhnúť. Chcela som čítať ďalšie svedectvá, a ďalšie, a ďalšie... Ale zrazu bol koniec. Skôr súd. Niektorí hrdinovia knihy sa totiž rozhodli Alexijevič zažalovať, vraj výpovede napísala nepravdivo. Musím priznať, že to som nečakala, popis knihy som si neprečítala poriadne a tak ma tento koniec dostal. Ale trochu aj nudil, útržky zo súdnej siene boli síce zaujímavé, ale to množstvo listov na podporu Svetlany ma už nebavilo čítať, hlavne keď som v hlave stále mala výpovede vojakov. Napriek tomu je to skvelá kniha.
Po přečtení druhé autorčiny knihy začínám dospívat k závěru, že vítězství ve druhé světové válce bylo požehnáním pro ty, kteří v ní bojovali, ale utrpením pro budoucí generace. Všichni se od malička učili milovat vlast a v případě nutnosti pro ní i zemřít. Jenomže válečná generace čelila jiným výzvám než generace 70. a 80. let. Když povolávali vojáky na pomoc v Černobylu, krmili je stejnýma pohádkama o slávě a službě vlasti. Stejně tak dopadla řada idealistických mladíků v sovětské armádě v Afghanistánu. Je děsivé, jak se jednotlivé výpovědi víceméně opakují. To sice může při čtení být unavující, ale to patrně to bylo záměrem celé knihy. V knize se zrcadlí typické nešvary sovětské armády jako diletantismus, elitářství důstojníků, korupce a neskutečný tlak na řadové rekruty. I přes všechen morální úpadek, mantra o velikosti vlasti vždycky v kolektivní mysli převládne. Proto autorku mnozí svědkové po publikování jejich výpovědí zažalovalo, ale tehdy ještě v Bělorusku se mohl člověk s velikou námahou dovolat svých práv.
Že to bude drsná kniha jsem očekávala, v průběhu čtení jsem si říkala, jestli mám zapotřebí ji číst. Dočetla jsem a pořád o ní přemýšlím. Já o ní jen přemýšlím, co ti, kteří byli aktivními účastníky!
Autorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Jednou nastane doba,kdy nas....matky budou kopat do pr... všechny politiky, kteří pro své zvrácené choutky a zvrhlé ideály, nechali pozabijet jejich syny. Kniha je úžasná a bohužel aktuální v celé své hrůze z bezmoci.