Život je nádherný
Tereza Boučková
Román Život je nádherný svým způsobem završuje volný a předem neplánovaný triptych jednoho příběhu: v Indiánském běhu se vše začíná, v Roku kohouta graduje a Život je nádherný ho uzavírá, končí. Tak jako se o předešlém díle mluvilo jako o autobiografickém, i zde bychom takovou stopu snadno vysledovali. Spisovatelka popisuje svůj každodenní život v době od Štědrého dne roku 2010 do 23. prosince roku 2011. Píše o svých nejbližších a jejich a svém zápasu s nemocí maminky, píše o odlidštěné úřednické mašinerii, se kterou se nemíní smířit, píše o svých synech a jejich svobodné cestě životem, citlivě vnímá a reflektuje literaturu, film a divadlo. Vymezuje se proti některým politickým figurám, komentuje činy okresních politiků stejně jako prezidenta země, naši současnost konfrontuje s časem disentu a tvoří tak jedinečnou kroniku naší doby.... celý text
Přidat komentář
MámTB ráda, je mi blízká svými názory, způsobem života, i jinak. Její nová knížka mě proto potěšila. I když není psána jako deník, je to takový záznam jednoho roku, s návraty v podobě vzpomínek do dob dřívějších. Přeju jí jen to nejlepší. (A navíc je neskutečně moc podobná mojí dávné kamarádce).
Otevřené a krásné, i když bolestné. Prostě kus života jedné ženy, která se nebála se o něj podělit. Rok kohouta mě kdysi nadchl a toto je stejně dobré.
Miluju Terezu Boučkovou, ani jedna knížka mě nezklamala. Tuhle mám na nočním stolku a strašlivě se těším, Rok kohouta je moje srdcovka, často se k ní vracím a věřím , že to stejné mě čeká s touhle knihou. Těším se! Pro mě je knížka dobrá, když vím, že si ji zase z té knihovny vytáhnu a řeknu si "Jako bych to psala já"......... , určitě to zas tak bude :)
Číst tuhle knížku je pro mě jako setkat se po letech s kamarádkou. Jsme s autorkou přibližně stejného věku, i naše děti mají podobný věk, i rodiče. Tím podobnost mezi námi zdánlivě končí, Terezy život se kvůli jejímu původu a také povaze odvíjel dosti složitě. Ale přesto... Znám všechny Tereziny knížky a mám pocit, že vlastně znám i ji. Čtu, čtu a chvílemi toužím Terezu obejmout a projevit jí empatii a pobrečet si s ní, chvílemi se mi chce se s ní pohádat, některým jejím názorům souhlasně přikyvuji, jindy kroutím hlavou a chtěla bych s ní probrat, že to vidím jinak. Hlavně si ale přeju, aby knížka ještě neskončila, protože to znamená, že se setkáme zase až za pár let.
Nebudu hvězdičkovat, hodnotit můžu literaturu, tohle pro mě bylo spíš setkáni.
Autorovy další knížky
2008 | Rok kohouta |
1990 | Indiánský běh |
2016 | Život je nádherný |
2024 | Dům v Matoušově ulici |
2013 | Šíleně smutné povídky |
Knihu jsem přečetla za neděli. Paní Boučková píše čtivě, nutí člověka k přemýšlení. V knize popisuje svůj život po odchodu obou adoptivních synů i svoji vnitřní bolest ze zklamání, které jí oba způsobili. Jejich sestupnou cestu dolů jsem očekávala a tak jsem víc prožívala vztah dcery a maminky, která bojuje s postupující alzhaimerovou nemocí. Je deprimující pozorovat milovanou bytost, které se nedá nijak pomoci a jistě se toto téma dotklo i mnoha čtenářek. Doporučuji přečíst.