Život na houpačce
Martina Kulhánková
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/497572/bmid_zivot-na-houpacce-7Y9-497572.png
5
76
76
Autentické příběhy ze života „hraničářů“ a jejich blízkých Možná se občas cítíte smutně, naštvaně, nemotivovaně, úzkostně a říkáte si, že máte depku. Zkuste si ale představit tyto pocity několikanásobně silnější, až se vám zdá, že vás dusí, nemůžete se nadechnout a bolí vás v každičké části těla. A jen tak to neodezní – ani za den, ani za měsíc, třeba ani za několik let... Seznamte se s hraniční poruchou osobnosti – „rakovinou duše“. Kniha Život na houpačce vám představí 22 životních příběhů lidí, kteří mají tuto diagnózu a každý den se potýkají s obrovskou psychickou bolestí a zátěží, ale také těch, jež se snaží „hraničářům“ pomoci; tedy jejich přátel či rodinných příslušníků. Člověk s touto poruchou se často cítí vykořeněný, osamělý, i když má kolem sebe spoustu milujících lidí. Na jednu stranu je extrémně křehký a přecitlivělý, ale na straně druhé dokáže v návalech emocí i nemilosrdně ubližovat – zejména sám sobě. Výpovědi „hraničářů“ mohou přispět k lepšímu pochopení jejich zdravotních potíží a upozornit i na alarmující nebezpečí, které s sebou přináší neznalost a nezájem o tuto diagnózu ze strany veřejnosti či zdravotníků.... celý text
Přidat komentář
Velmi srozumitelná kniha zabývající se hraniční poruchou osobnosti. Žádné odborné termíny, ale zkušenosti. Bolestivé příběhy, z nichž mnohé už nemohli vyprávět sami nemocní, protože už nejsou mezi námi.
Velmi smutná a pro mě až depresivní kniha. Některé příběhy, hlavně matek které přežily své děti, mě i rozbrečely.
Příběhy lidí s hraniční poruchou osobnosti. Některé končí velmi špatně, některé lépe a málokterý, by se dalo říct, dobře.
Předtím jsem o této poruše nevěděla a vlastně si nedokážu představit s něčím takovým žít. Musí to být velmi složité.
Knížka se mi nečetla moc dobře, těch příběhů je tolik. Nejsou to vymyšlené příběhy, jsou to opravdové životy lidí, kteří každý den bojují .. Pro mne nepředstavitelné, jsem moc ráda, že jsem na knihu narazila a po přečtení si uvědomila, co HPO obnáší. Můj obdiv patří autorce a všem kteří se o své příběhy podělili
Je smutné, že ještě v dnešní době dochází ke znevažování psychických nemocí, poruch a problémů, a to dokonce i ze strany mnoha zdravotníků. Že o tom společnost stále není dostatečně informovaná, že si lidé stále myslí, že mít dobrou náladu je volba. Stejně jako sexuální orientace, ani nastavení mysli však není volba a rakovina duše je stejně tvrdá a nekompromisní jako rakovina těla.
V dnešní nelehké, uspěchané a náročné době existuje jen málo vyvolených, kteří nikdy netrpí úzkostmi, silnými pocity nejistoty či strachu. Málokdo si však dokáže představit, jaké to musí být, kdyby tyto pocity a úzkosti prostě neodešly, třeba vůbec nikdy. Říká se, že s fyzickou bolestí se člověk naučí žít, že si časem zvykne a už mu to nepřipadá tak hrozné, jako když to zažil poprvé. Na psychickou bolest se však zvyknout nedá - jakmile přijde znovu, je stejně intenzivní, ne-li ještě intenzivnější.
Kniha Život na houpačce není jen seznámením s hraniční poruchou osobnosti. Je o pohledu na život očima lidí, kteří skutečně vědí, jaké to je trpět, přesto stále neztrácejí naději, ačkoli se může zdát, že už pohasla. Síla těchto příběhů spočívá nejen v nabídce porozumění někomu, kdo se s HPO potýká ať už přímo či zprostředkovaně přes své blízké, ale i ve velmi důležité osvětě laické veřejnosti v oblasti psychických nemocí a přístupu k nim ze strany zdravotníků, mimo jiné zejména v době covidu, což se netýká pouze HPO.
Není to lehké čtení, ale je to velmi důležité čtení a pokud zrovna úzkostí netrpíte, měli byste po něm sáhnout :)
Ne nadarmo je HPO nazývána rakovinou duše. Některý příběhy, který jsou zde odvyprávěny nedopadnou. Oč hůře, protože se jedná o děti, za který už mluví ti, co po nich zůstali. Většinou mámy. Ti co s touto diagnózou bojují dál, žijí život na horské dráze. Nahoru, dolů, většinou tedy v té druhé variantě. Sebepoškozování, těžký deprese, prudký změny nálad a bohužel častý sklony k sebevraždě. Smutný, hodně smutný. Příběh maminky, která ztratila syna Míšu, ač dělala všechno možný i nemožný, je hodně emotivní. Smekám před samotnou Martinou Kulhánkovou, která si prošla tou samou drsnou životní zkušeností a vyzkoušela pro záchranu Anety úplně všechno. Léky, stacionáře, hospitalizace. A najednou konec, prázdno. Aneta odešla bez rozloučení. Knížka, která rozhodně stojí za přečtení, protože na jejím konci si nakonec řeknete, že třeba ta blbá nálada, co dneska máte, je vlastně ještě docela fajn.
Tato kniha je pro mě až moc osobní... Po přečtení je mi smutno. Mám vztek, že něco takového jako HPO vůbec existuje. Je mi líto všech lidí z příběhů a zároveň je obdivuji. Děkuji Martině Kulhánkové, že dělá osvětu a píše o hraniční poruše. A moc doufám, že náš příběh dopadne dobře...
Hlavní předností této knihy je autentičnost. Některé příběhy jsou hodně silné a osobní. Velké díky všem, co nám otevřeli svou duši.
Kniha ukazuje příbehy lidi s touto nemocí.Nejsou to jen vymyšlene příběhy ,ale je to život.U některych mi tekly slzy.Je to smutné a hrozné co někteří prožívají,aniž by o tom ti ostatní vedeli..
Kniha sestavená z příspěvků na blogu, takže úroveň kolísavá. Ale všechny příběhy velmi dojemné a smutné. Je moc dobře, že takové knihy vychází. Doporučila bych přečíst opravdu VŠEM - rodičům než se vůbec rozhodnou mít děti, jak moc mohou nevědomky ovlivnit jejich život, pedagogům, aby pochopili, že často před sebou nemají jen puberťáky a flákače, zdravotníkům, aby byli empatičtější (teď se nechci dotknout těch , kteří takoví jsou). Už nikdy nebudu nikoho soudit "jen tak", ale víc přemýšlet o tom, koho před sebou opravdu mám ... Smekám před všemi, kteří s touto poruchou bojují a musí denně vstát s velkou odvahou.
4,5*
Při čtení myšlenek různých lidí s HPO mnohdy běhá mráz po zádech. Nejhorší je, že nevíte, co přesně čekat. U některých kapitol je na konci pár řádku psaných s odstupem, kde je například napsáno, zda léčba zabrala. U jiných v průběhu čtení jen trnete hrůzou, protože tak nějak tušíte, že nebudou mít šťastný konec. A právě ta nejistota je něco, s čím se potýkají nejen "hraničáři", ale také jejich přátelé a rodinní příslušníci. Jeden den může být tím nejlepším dnem v životě, avšak záhy nastoupí den, kdy je slunce za mrakem a není jisté, zda ještě někdy vyjde.
Život na houpačce není odbornou literaturou, mnohdy nespisovnou formou jsou vyprávěny výseky ze života pacientů s HPO. Čtenář si tak připadá, jako když čte něčí deníček. Domnívám se, že i přestože jsou v dnešní době psychická onemocnění již přijímána poměrně s otevřenou myslí a neustále probíhá snaha o jejich detabuizaci, stále se najdou tací, kteří budou emoce druhých brát na lehkou váhu, nejhorší je, že řada těchto lidí se nachází ve zdravotních institucích, tedy v místech, kde by měla být "hraničářům" poskytnuta adekvátní pomoc.
Kniha plná příběhů lidí s hraniční poruchou osobnosti nám jasně ukazuje, jak těžký mají tito lidé život. A nejen oni, ale i jejich okolí. Mnohdy trvá několik let, než je tato nemoc diagnostikována, mnohdy okolí odsoudí tyto osoby, aniž by věděli, že jsou nemocní. Příběhy na mě působily až depresivně díky tomu, co všechno tito lidé cítí a co musí prožívat. Přesto jsem ráda, že jsem si knihu přečetla a vážím si autorky, že sama šla s kůží na trh a sdělila veřejnosti její příběh. Můj obdiv patří také všem, kteří mají HPO a snaží žít dál.
Hraničáři. Takový pojem vám asi nic neřekne. Stejně jako HPO...mně to taky nic neříkalo. HPO je zkratka pro Hraniční poruchu osobnosti. Je to opravdu zlá a nevyzpytatelná nemoc a může se u člověka projevit kdykoli. Lidé, kteří touto nemocí trpí mají pocity bezvýznamnosti, pochybují o sobě, o své existenci, prožívají pocity prázdnoty a nicoty. Sebepoškozují se a někdy to vede až k sebevražedným pokusům. Je to dá se říct, nová nemoc. Dřív by se o takových lidech říkalo, že jsou prostě divní...bohužel nejsou, oni za svou nemoc nemohou. Strašně s ní bojují, ale než si blízká rodina něčeho všimne, než vůbec může dojít k nějaké psychiatrické léčbě, trvá to i roky. A někdy je pozdě...
V knížce je uvedeno 22 příběhů lidí s HPO. Některé jsou vyprávěny přímo jedinci, kteří HPO trpí a některé vypráví rodič. Připravte se na to, že některé příběhy jsou opravdu srdcervoucí. Opravdu hodně. Nečekala jsem, že mě až takto knížka semele. Nejhorší jsou samozřejmě ty, vyprávěné pohledem rodiče...
Říkáte si určitě, že když se budete o své dítě aktivně zajímat, že tu nemoc poznáte. Nepoznáte...Rodiče těch dětí v knize s nimi mluvili, zajímali se, dělali pro ně první poslední a stejně...nedokázali pomoc. Ano, spouštěčem bývá horší dětství, nebo otřesné vzpomínky na cokoli, ale není to pravidlo. Je to prostě tzv. rakovina duše...Je to knížka plná bolesti. Ale i naděje, protože někteří lidé tam vypráví o svém úspěšném boji, ale je to běh na dlouhou trať. A je smutné, že se najdou i někteří lékaři, kteří tuto nemoc stále zpochybňují...
Knížku doporučuji přečíst všem, ale upozorňuji předem, že to není lehké čtení.
Nemám slov. Pro mě nepředstavitelné, co lidé s touto poruchou prožívají.
Bohužel jednu osobu která sepsala svůj příběh, znám trochu osobně a až do teď jsem neměla vůbec představu co to obnáší a jak šílené to je.
Ke knížce jsem se dostala úplně náhodou, o této poruše jsem doteď neslyšela nebo si to alespoň nepamatuju. Jednotlivé příběhy jsou neskutečně silné a můj obdiv patří všem, kteří s touto diagnózou bojují, kteří dokážou ráno vstát a fungovat, i když to je nesmírně náročné. Nemenší obdiv patří všem, kteří jim pomáhají a jsou s nimi, když to nejvíce potřebují.
Asi nejvíce mi utkvěl v paměti příběh 21 letého Míši a jeho maminky, která byla jeho největší oporou. Míša mimo jiné skládal i hudbu, kterou bez problémů dohledáte na internetu. Číst jeho příběh, k tomu poslouchat jeho tvorbu a zároveň vědět, jak jeho příběh skončil... pukalo mi srdce.
Není možné hodnotit tuto knihu, ale držím palce všem, kterých se tato problematika týká.. hlavně v tom, aby se zlepšila lékařská péče nejen o lidi s rakovinou duše.
Neuvěřitelné, dechberoucí, silné, smutné, poučné a hlavně plné obdivuhodných osob!
Nemôžem dať nič iné než 5 ⭐️
Veľmi silná kniha o množstve ľudských osudov a boji s HPO. Dávkovala som si ju postupne je skvelá pre kohokoľvek kto sa zaujíma o knihy s toutu tématikou.
Jedním slovem síla. Tohle si přečtěte, pokud sami s tímto onemocněním bojujete. Tohle si přečtěte, pokud s ním bojuje někdo z vašich blízkých. Tohle si přečtěte i jen tak, abyste věděli, že život může někdy bolet.
Neuvěřitelně silná kniha. Knížky s tímto počtem stran většinou přečtu během jednoho dne, tato mi zabrala týden. Téměř každá stránka mi vehnala slzy do očí, ovšem nejen slzy lítosti. Hlavně to byly slzy dojetí uroněné nad tím, jak i přes neskutečné strasti a problémy jsou autoři příběhů ochotni bojovat a nevzdávat se. Velmi inspirující lidé. Mají můj plný a právoplatný obdiv nejen za to všechno, ale i za to, že se rozhodli otevřít čtenářům a o svůj často velmi niterný a citlivý příběh se podělit.
Děkuji také paní Kulhánkové za to, že neustále plná síly bojuje za hraničáře a postupně napomáhá destigmatizaci HPO; že celý tento projekt dotáhla k velmi zdárnému konci a v neposlední řadě za to, jak neskutečně milým člověkem je.
Život na houpačce
V práci se setkám s lidmi, kteří mají různá duševní onemocnění, pojem hraničáři je pro mě úplně nový. Je smutné, že se z velké části dotýká mladých lidí a že přes pokročilé znalosti neumíme tato onemocnění léčit. Kniha je plná smutných příběhů, kdy nemoc změní život nejen pacientovi, ale často celé rodině. Zároveň je to kniha plná pokory, síly a odvahy. Je dobře, že se téma duševních či psychických onemocnění dostávají mezi lidi. Děkuji za odvahu všem, kteři v knize sdíleli svůj příběh a tím pomáhají bourat tabu mezi námi "normálními".