Život na míru
Marek Rabij
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/478584/bmid_zivot-na-miru-6cp-478584.jpg
5
250
250
Připadá vám, že nutně potřebujete nové tričko? Než si ho pořídíte, přečtěte si knihu Marka Rabije. Přesčasy, dětská práce, dlouhé směny, továrny v rozpadajících se barácích: cena evropské módy. Když se v roce 2013 v Dháce zřítila osmiposchoďová textilní továrna Rana Plaza a pohřbila v troskách více než tisíc lidí, vydal se polský reportér do Bangladéše. Mluvil s lidmi, kteří přišli o své blízké. Sledoval práci v dalších podobných továrnách. Zjišťoval, jak se dělají módní ošoupané džíny, kolik za to dostanou lidé zaplaceno a jak se s tím výdělkem žije ve slumech. Zákazníci v západních zemích přistoupili na hru, kterou jim světové značky vnutily. Pokud chceme sledovat trendy, musíme neustále kupovat nové oblečení. Pořád dokola. Možná si jen občas postěžujeme, že výrobní cena přeci musí být mnohem nižší než cena v našem oblíbeném obchodě. Nahradit rychlou módu přístupem „slow“ nebude asi snadné, pokud s námi nepohnula ani tak tragická událost, jaká se stala v bangladéšském hlavním městě. Reportážní kniha polského novináře a odborníka na jihovýchodní Asii je šitá na míru všem, kteří nezavírají oči před nepříjemnou pravdou.... celý text
Literatura světová Literatura faktu
Vydáno: 2021 , AbsyntOriginální název:
Życie na miarę: Odzieżowe niewolnictwo, 2016
více info...
Přidat komentář
Kdybych řekla, že mě kniha zasáhla, bylo by to slabé slovo. Sice jsem o problematice fast fashion už předtím docela dost věcí věděla, tato kniha mi však přinesla úplně nový rozměr. Rabij prolíná drsné příběhy s lidskostí a láskou, jež je přítomna i v tak neútěšných podmínkách, a v člověku se mezitím rozrůstá pocit zmaru a otázky typu proč zrovna on měl takové štěstí a narodil se do země, kde si oproti lidem v Bangladéši žijeme doslova jak prasata v žitě.
O problému jako takovém jsem věděl. Ale ne tolik do hloubky a detailně. Kniha je neuvěřitelně poutavě vyprávěná a skvěle namluvená v audio verzi od Českého rozhlasu. Bohužel si myslím, že k cílové skupině, která žije nakupováním rychlé módy se nedostane. Jediná moje výtka směřuje k tomu, že autor nedává žádný příklad jak to dělat jinak. Když budeme kupovat levné oblečení tak je to "špatně". Když budeme na západě tlačit na zvýšení platů švadlen tak je to taky ˇšpatně", protože se vlastně nic nezmění a peníze navíc zmizí jinde a nedostanou se tam kam mají. Chyběla mi třeba jedna kapitola, kde by byla nějaká informace co tedy dělat, pokud čtenář nechce toto moderní otroctví 21. století podporovat.
Myslím, že svou první knihu z nakladatelství Absynt jsem si nemohla vybrat lépe. O problematice v oděvním průmyslu jsem věděla - nebo jsem si to alespoň myslela - jenže pak jsem přečetla reportáž Marka Rabije.
Autor se vydal do Bangladéše, kde se v roce 2013 zřítila textilní továrna a zemřelo více než tisíc lidí. Mluvil s pozůstalými, zjišťoval, jak jsou na tom pracovníci v dalších továrnách, viděl, kde a jak žijí a vše do detailu popisuje v knize Život na míru.
Netušila jsem, že výroba ošoupaných džínů je tak moc životu nebezpečná. A rozhodně to nebylo jediné, co jsem si z knihy odnesla.
Tahle kniha vám bezpochyby otevře oči a člověka nad dalším nákupem oblečení donutí k zamyšlení, zda nový kousek do skříně vážně potřebuje.
Tohle všechno víme, ale co s tím? Když kupujete drahé značky, tak je šijí chudinky v Bangladéši. Když koupíte levné zboží, tak ho stále šijí holky v Bangladéši. Většinou ty samé a na těch samých strojích. Táta si koupil americkou značkovou vojenskou bundu. A ta byla ušita v Pákistánu. Tak co s tím? Tuzemská tvorba všechno nepokryje a je taky dost drahá. Kupovat v second handu? Taky nelze pořád a všechno.
Je mi to všechno líto, ale tohle nemá řešení.
Při čtení této poctivé reportáže se čtenář určitě ustrne a věřím, že sám by chtěl upřímně změnit své spotřební chování tak, aby k otřesným podmínkám v bangladéšských textilkách nepřispíval. Ale jak? Ocenil bych proto, kdyby autor nabídl, nebo alespoň naznačil, co s tím může obyčejný smrtelník ve střední Evropě dělat. V něčem oblečený chodit musím, ne?
Reportážní kniha o tom, za jakých podmínek se vyrábí oblečení v Bangladéši. Rozhodně doporučuji k seznámení a rozšíření si obzorů.
Na druhou stranu - co by dělali ti lidé, když by nešili to oblečení? Existuje tam jiná a lepší práce? Pokud ano, proč nedělají tu? Pokud ne, znamená to, že snížením produkce odsoudíte mnoho těch zaměstnanců k hladu? Chce to asi vidět i tu druhou stranu problému. Co když je tohle pořád nejlepší varianta, kterou tam k dispozici mají?
Tahle kniha mě stejně jako ostatní z nakladatelství Absynt neskutečně zasáhla. Na pár stránkách se člověk seznámí s neskutečnou chudobou a utrpením lidí v jiných částech světa a zamyslí se nad svou plnou skříní a potřebou si něco nového koupit. Před čtením jsem měla v košíku u jedné zmíněné značky vybrané oblečení, které teď po přečtení už rozhodně nepotřebuji. Doporučuji všem přečíst!
Libor dřív bydlel na míráku a občas jsem za nim byl na návštěvě, takže jsem měl docela dobrou představu o tom, jakej je život na míru. Haha Lol. Teď už pár let zase bydlí jinde, tak jsem s chutí vzal tuto absyntovku do ruky, abych si to osvěžil.
Fóry stranou, protože tahle kniha je o větší bídě než je k vidění každý pátek po desáté hodině večer na Andělu - tato kniha je totiž o textilním průmyslu v Bangladéši.
Tak jako každý jsem si vždycky myslel, že když si koupím v primarku tričko za 8 korun, tak je to drahý, protože trička padaj z náklaďáků a měly by stát maximálně bůra. Maximálně 7 korun, když maj superdlouhý rukávy. Bohužel jsem se mýlil. Trička totiž dělaj v Bangladéši a skoro vůbec jim za to neplatí a tím pádem nemaj na jídlo ani na HD family subscription Netflixu.
6/10, reportáže dobrý, ale trochu to bylo nějaký neučesaný.
Moje první Absyntovka, kterou jsem koupila se záměrem ponořit se více do tématu fast fashion a toho zpracovatelského řetězce kol a kolem. Před čtením jsem rozhodně neměla růžové brýle, ale to, co jsem se dočetla, mě naplnilo pocitem zmaru. Kdo sakra určil, že jsem měla tak velkou kliku a narodila se v Evropě? A miliardy lidí ji nemají a žijí v pro mě naprosto otřesných podmínkách, v nichž je obtížné naplnit byť jen základní lidské potřeby. Tohle bohužel podporujeme my, západní konzumenti, kteří už neví, za co by ty prachy utratili. No, bude to teď pěkné klišé, ale tohle by si měl přečíst každý.
Zvedněte se a běžte se podívat do svého šatníku. Je na visačkách země původu Bangladéš nebo podobná země třetího světa? Pak jste součástí problému!
Je to ale skutečně takto jednoduché? Rabij přináší komplexní pohled na vykořisťování v oděvním průmyslu v době globalismu a fast fashion. Smrtící požáry v bangladéšských textilkách ho přiměly zavítat do této chudé země, aby se přesvědčil o tom, jestli jednoduchá a kategorická řešení západních komentátorů dávají smysl. Odhalil, že situace je mnohem komplikovanější.
Na jednu stranu ukazuje naprosto otřesné pracovní i životní podmínky tamních šiček, na druhou upozorňuje, že oproti extrémní chudobě, kterou trpí miliony Bangladéšanů, to není nic, co by místní nějak zvláště dojímalo. Že prchavý slzavý zájem Západu v době tragedií je vyvážený praktikami oděvních firem (C&A, H&M...) a obchodů (Walmart...), které ve skutečnosti nezajímá nic než co nejnižší výrobní cena. Veškerá společenská odpovědnost těchto korporací je PR a mediálním divadlem, které v praxi nemá žádný efekt. Vsem v řetězci jde jen o co největší zisk.
Ačkoliv tedy značná část dělníků v oděvnictví žije ve slumech plných odpadků bez dostupného školství či zdravotní péče, a často i bez pitné vody, ačkoliv pracují 12 hodin a vydělají si tak na jedno jídlo denně, je to všechno, co jim jejich země nabízí, respektive může pro ně být i mnohem hůř. Jde tedy jen o jeden z mnoha problémů politické, ekonomické i sociální bídy regionu.
Jako západní konzumenti se vždycky můžeme zastavit a začít se zajímat o dopady naší spotřeby - o to, co je schováno za cenou výrobku. Neměli bychom tak ale činit povrchně a na oko. Není to nástroj ukazování naší morální výše či etiky. Jde o životy skutečných lidí.
Velmi poučné. Autor se nesnaží popsat celý byznys a díky tomu problém popisuje do hloubky a z osobní zkusenosti, což dělá knihu hodnotnou.
Další absynt, který se dotýká každého z nás, kdo si tedy alespoň minimálně obléká tričko..:)
Plně souhlasím s Rilian a tím, co autor mnohokráte opakuje - situaci nevyřeší apel na zastavení dětské práce, využívání žen v továrnách či navýšení výrobní ceny trika o 2-3 dolary...všichni obyvatelé Bangladéše jsou na oděvním průmyslu více méně závislí a práci, i když vykořisťující, potřebují k holému přežití... Je třeba změnit potřeby nás-zákazníků a apelovat-pomáhat se vzděláním, které budoucí generace mohou proměnit na funkčnější a svobodnější živobytí i žití..
Další naprosto úžasná reportážní Absyntovka. Život na míru, je kniha, kterou přečtete jedním dechem, kniha, která se po přečtení vynoří vždy, když budete kupovat nové oblečení, kniha, která po sobě zanechá tolik otázek, na něž je těžké nalézt odpovědi.
Styl Marka Rabije je naprosto okouzlující, jde do hloubky problému, ale nemá tendence moralizovat. Servíruje fakta s velkou lehkostí, občas je jemně okoření osobním postřehem, komentářem, který velmi přesně zasáhne cíl. O situaci v asijských šicích dílnách jsem neměla žádné iluze, v tomto ta kniha nepřekvapila. Co mě dostalo, je ta bezvýchodnost...
Další oči otevírající absyntovka, která nás tentokrát zavede přímo do hlavní textilní velmoci, Dháky. Téma nákupů oblečení vyrobeného v Asii už zkoumám pár let a můžu říct, že i tato kniha mě donutila o něm přemýšlet ještě o trochu víc. Trochu mi v knize chyběla nějaká jasná struktura, která by víc spojovala témata k sobě, ale jinak hodně povedená reportáž.
Život na míru
O problematice “fast fashion” slyšel už asi každý, ne každý si ale ještě teď vybaví zřícení továrny na oblečení Rana Plaza v roce 2013, při kterém zemřelo na tisíc lidí. Ne každý si uvědomuje, že Bangladéš a zejména hlavní město Dháka zajištuje na 20 % světové produkce oblečení, bez ohledu na značku či kvalitu.
To vše autor zpracovává ve své reportáži. Popisuje život pracovníků továren v chudobě, slumech, v podmínkách podobných modernímu otroctví. Ukazuje i management zakázek šití, cenovou politiku či padělky.
I přesto, že je kniha čtivá, jsem ráda, že má jen 160 stran. Oproti jiným absyntovkám mi přijde trochu neucelená, nedotáhnutá. Navíc její české vydání přišlo až dlouhých pět let po originále, takže nevíme jestli se situace nějak mění.
Z knihy mám pocit, že největším problémem jsme my kupující co chceme zaplatit co nejméně. Bohužel v knize jde vidět, že problém je celá politika země, včetně zdravotního a vzdělávacího systému. A i když se už nějakou dobu nehrnu ke všem slevovým stojanům a Primark mě kvantem hader děsí, nemyslím si, že zvednutím prodejní ceny oblečení se zlepší životní situace místních dělníků - ty výdělky totiž skončí v úplně jiných kapsách. A kupovat u lokálních značek ? Bohužel na tričko za 1500 bychom museli mít zase jiné platy my .. A to je poslední vada na knize - chybí mi nějaké návrhy na zlepšení situace.
Přesto po přečtení knihy v obchodě alespoň zapřemýšlím, že triko MADE IN BANGLADESH sešil někdo během minuty na prehistorickém stroji, bez možnosti odskočit si na záchod a za denní mzdu, která pokryje náklady na porci rýže.