Život svatého Ivana, prvního v Čechách poustevníka

01.12.2019

Pardon, ale komentář pode mnou je tak mimo, jak jen při hodnocení básníka lze být. Fridrich Bridel byl jeden z největších českých lyriků, a i když se mu v Ivanovi některé verše nepovedly (často kulhá čtvrtý verš strofy), jiné sloky tyto nedostatky vyváží. Už tady nalezneme náznaky metafysické a kosmické poesie, která předjímá jeho Rozjímání o nebi a skladbu Co bůh? Člověk. Jeho přírodní lyrika a žhavá mystická emfasis ho řadí k největším duchům baroka; hloubka a síla jeho planu mluví k universálnímu člověku.

„Ó samotné hory,
mého Pána dvory ...

Vítej, ó studnice,
budeš má vinice ...

Vítejte, hájové,
obydlí májové ..."

Příroda je sice v baroku častým předmětem rozjímání, ale Bridelova lyrika prozrazuje také vlastní pozorování květin a hvězd, zřejmě při putování za misiemi.

„Ach! Ty moje bylinko,
též i okolní kvítkové,
i též má konvalínko,
buďte mé lásky svědkové!

Ej, jak červená růže
milost boží plápolá,
který tě spasit může,
abys miloval, vše volá!“

Dílo vrcholí v mystických pasážích, kde se básník dotýká boha. Ve srovnání s hvězdami se zdá sám sobě chladným, proto prosí Otce, aby ho zažehl láskou. Vše v přírodě slaví Tvůrce a on se chce pnout ke kůrům tak jako vavřín. Kolik je bylin v poli a kapek v moři, „tolik, Bože, dej srdcí, tolik úst, ať tě vyznávám“.

„Na ohnivém oltáři
láskou boží podpálený
vyletím k věčné záři,
budu všecek obnovený.

Propůjč mně, Pane, ústa,
dej tolik, Bože, jazyků,
ať tato místa pustá
nejsou bez chvály, bez křiku!"

Prozaické části, které se střídají s básnickými, jsou epické a podávají nám ivanskou legendu tak, jak ji známe i z jiných podání. Chorvatský kralevic odmítá světský dvůr ve prospěch nebeského, utíká od rodiny a stává se poustevníkem v českých lesích. Tam rozjímá o bohu, koná zázraky a nechává se kojit laní, dokud zvíře neuloví kníže Bořivoj. Krátce poté, co je svatý muž odhalen a uctěn knížecím párem, umírá.

Když jsem legendu ve dvě hodiny ráno dočítala, byla jsem docela podrážděná, že jsem na semináři neočekávaně dostala zadání zmínit ji v referátu. I přes moje rozhořčení a únavu ale proniklo nadšení nad některými strofami. Nechápu, že Bridlovo dílo prošlo rukama několika generací literárních vědců, aniž by někoho trklo, že autor je, zatraceně, génius.