Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487282/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-cRu-487282.jpg
4
2234
2234
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.... celý text
Přidat komentář
Co se týče obsahu, rozhodně si kniha zaslouží 5*. Podává důležité svědectví ze stále ještě nedávné minulosti. Samozřejmě jsem o tomto neměla ani ponětí a je velmi důležité to vědět.
Ale nesedl mi způsob, jakým kniha byla strukturovaná a psaná. Buď bych upřednostnila literaturu faktu nebo beletrii. Ale tohle je zdánlivě něco mezi tím a nesedí mi to. Hlavně jsem se ze začátku při čtení ztrácela... Něco autorka zmíní a prozradí i jak to s konkrétními lidmi dopadne - a teprve potom je to znovu rozebíráno. Nebo zmíní nějakého člověka s tím, že bude v budoucnu důležitý. Radši bych ryze postupné vyprávění.
Tentokrát šlo spíše o literaturu faktu, která ovšem stála za to.
Než jsem si přečetla Šikmý kostel, o Životicích jsem neslyšela a vůbec jsem o nich nevěděla.
O to víc mě příběh zasáhl.
Byl plný hrůzy a zvěrstev a člověk to nechce znovu zažít.
Proto bychom na to neměli zapomínat.
Před spisovatelkou klobouk dolů.
Proč všichni známe Lidice, ale ne Životice? Před čtením Šikmého kostela jsem o vesnici nikdy neslyšela (a to část mojí rodiny žije v Havířově), přitom na ní bylo napácháno tolik zvěrstev. Díky, Karin, že nám tyto tragédie odhalujete a připomínáte.
S přibývajícími generacemi je nutné stále znovu informovat o historii která se zrovna ve školách moc neprobírá a přesto je důležitá v celkovém kontextu. Takže velké díky autorce, která nám tyto hrůzné věci “ čtivě “ podává.
Strašná doba! A stejně se lidi nepoučí… Velice autorce přeji Medaili za zásluhy, protože její knihy snad pomohou mnoha lidem otevřít oči, až zjistí, co se odehrávalo v některých regionech. Ani já jsem netušila, jak to na Těšínsku vypadalo. Bohužel ve školách jsme se dozvídali, kdy byl jaký sjezd KSČ, ale co, kdy či kde se reálně odehrávalo nikoliv.
Kéž má KL stále dostatek energie vyprávět polozapomenuté a zapomenuté příběhy naší historie, bravo! Už nikdy tuhle knihu číst nechci, ale ne proto, jak je napsaná, ale o čem je. Hrůza - husí kůži mám do teď - a skláním se před příběhy lidí a rodin, před tím, co bylo vymlčované, utajované a manipulované, aby nikdy nezazněla pravda ve své síle.
Slušná práce Karin Lednické především v kombinaci beletrie a populárně naučné literatury.
Vždy, když přes Životice projíždím, tak si říkám, proč tragédie, co se zde stala, tak upadla v zapomnění. Jsem velmi vděčná paní Lednické, že věnovala tolik času a energie, do sepsání knihy a díky ní si o tom mohlo přečíst tolik lidí.
Nebylo to pro mě vůbec lehké čtení, protože pocházím z této oblasti a je to pro mě srdeční záležitost. A číst si o hrůzách a zrůdnostech, co jsou lidé schopní páchat, je bolavé. Každé vaše rozhodnutí totiž může obrátit váš život vzhůru nohama - a existuje v mnoha případech vůbec správné rozhodnutí?
Pěvně věřím a doufám, že připomínání minulosti, třeba jako zde v Životicích, má pro nás obrovský význam a pokud budeme dobře znát svou minulost o to lépe můžeme rozhodovat o své budoucnosti. Doufám, že na takovéto události nezapomeneme... Ještě jednou děkuji autorce.
Musím se přiznat, že po velkém nadšení, které ve mně stále přetrvává po přečtení Šikmého kostela, jsem měla trochu obavy z toho, že tentokrát půjde o jiný žánr. Ale po přečtení knihy se domnívám, že kombinace "románového" přepisu vyprávění pamětníků s "literaturou faktu", kde je opět zřetelné autorčino pečlivé studium historických pramenů, navíc doplněné dobovým fotografickým materiálem je úžasný a působivý způsob, jak čtenářům přiblížit tuto pozapomenutou část naší historie. Takže všem milovníkům románových kronik, kteří stejně jako já, trochu váhají, Životice vřele doporučuji.
Byla to síla. Ze začátku jsem nechápala, že příběh bude proložen fakty, ale musím uznat, že autorka si dala velkou práci s dohledáním informací, ať už ústně podaných nebo fotografických a dokumentárních. Příběh této vesnice jsem neznala a dostala jsem se k němu jen díky tomu, že jsem přečetla Šikmý kostel. Určitě doporučuji všem, kdo se chtějí poučit o hrůzách válečného období.
Není to oddechovka a jsem ráda, že už to mám pro tu náročnost za sebou. Pro důležitost tématu i jeho zpracování dávám ale plný počet. Jsem ráda, že jsou podobné válečné příběby takto zpracovány, dokud ještě nějací pamětníci událostí žijí, protože takhle zůstanou v povědomí a nebudou zapomenuty.
Kniha je pojata v začátku velmi neosobně a spíše opravdu z toho historického hlediska. Musím říct, že jsem za to ráda, protože i tak mě příběh velmi zasáhl a pokud by se autorka víc "babrala" v osobních životech obětí, bylo by to o to nepříjemnější čtení. Od cca třetiny, kdy popisuje onen osudný den, jsem knížku přečetla jedním dechem, abych se k tomu "hnusu" nemusela druhý den vracet. Myslím, že je to významná součást naší historie a opravdu si zaslouží, aby se na ni nezapomnělo. Obzvláště pokud se likvidují důkazy v podobě pomníčků, jak píše na konci knihy.
Nejprve se mi nedařilo přijít knize na chuť. Vadil mi styl psaní. Zhruba v polovině mě to velmi chytlo. Po dočtení jsem nabrala pocit, že bych knihu měla znovu začít číst od začátku a pořádně vnímat. Myslím že na to jednou dojde a ráda jí zopakuji.
Kniha, kterou jsem odkládal, protože jsem tušil jak nepříjemné čtení to může být. Téma nacistické pomsty za akci partyzánů zde popisovaná vždy krátkým příběhem a pak faktickým textem. Autorka byla precizní a nic nevynechala. Bohužel takových událostí, kdy se nacisté mstili na obyvatelích okupovaných území, bylo hodně. A k ještě větší lítosti jejich strůjci a vykonavatelé mnohdy zůstali nepotrestáni a SRN nikdy nevydala ke stíhání katany a plánovače. Na to jak se Němci ohánějí jak moc se vyrovnali s minulostí tím, že se o zločinech války jak na frontě tak na okupovaných územích píší opravdu tuny a tuny knih, mi přijde, že takové práce, ukazující na viníky, jakou odvedla paní Lednická, zapadají. Knihu je vhodné číst mezi druhým a třetím dílem Šikmého kostela, tak jsem vřadil i já než se pustím do trojky ŠK. Doporučuji
Karin Lednická holt na ty humoristické romány asi nebude. Její Šikmý kostel je dokonalý (a nemálo depresivní) a od životické tragédie se příliš jasu do života taky nedalo očekávat. Pro mě se v případě autorčiných knih jedná o povinnou četbu, protože Životice mám za lesem na jihu naší obce a do někdejší (staré) Karviné se dostanu přes les na severu. O zde popisovaných událostech jsem toho slyšel už velmi mnoho, v životickém muzeu jsem byl už třikrát, a přesto jsem se díky paní Lednické dostal k množství nových informací, za což jsem jí vděčný. Ale vděčnost jsem zatím cítil u každého jejího titulu.
Fantastický čtivě napsaná literatura faktu, která je kombinovaná vyprávěním historek pamětníků. Doporučuji
To muselo dát práce, přitom taková... výborná kniha.
Po přečtení Šikmého kostela jsem logicky dříve nebo později musel sáhnout i po Životicích. To co bylo v Šikmém kostelu "jen" nadhozeno na několika stránkách, je zde rozvinuto do plné podoby. Je to úplně jiná kniha, střídá se zde dokument s beletrií což asi nemusí každému sednout, ale mě tato forma vyhovovala a myslím že vzhledem k tématu bylo použití této formy velmi vhodné. Poctivé 4 hvězdy.
Jen prosím z toho (ani z Šikmého kostela) nedělejme dětem povinnou četbu, protože přesně vím, jak jsem co by školní dítě k takovéto literatuře přistupoval.
Dala jsem tři hvězdy, protože...nějak mi nesedl styl a něco mi taky chybělo. Za zpracování takového tématu a mravenčí práci určitě palec nahoru, pro mě o to víc zajímavější, že z tohoto kraje pocházím. Dalo se čekat, že při takovém množství jmen, která se ještě různě germanizovala, pak i počešťovala, se to bude plést...mně ale vadilo časté používání ("ale vraťme se k..." nebo "zpátky k..."), na závěr mi chybělo vysvětlení, jak ideologicky bylo toto téma komunikováno, jak autorka zmiňuje, to bylo sděleno jen jako fakt.
Každopádně, jako literaturu faktu doporučuji, oceňuji i obrazovou přílohu. Pokud někdo očekává román, bude spíš zklamán.
Kniha spíše dokumentární, ale psaná poutavě a působivě. Příběh prolínají fakta. Stojí za přečtění.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Od paní Lednické už mám za sebou knihu Šikmého kostela první díl. Ten mi bohužel moc nesedl a tak se mi zatím nechce do pokračování příběhu. Když jsem začala číst tuhle knihu, taky jsem se bála, že mi kniha opět nesedne. Navíc jsem byla upozorněna kamarádkou, že to není jen beletrie. Když jsem četla prvních asi 10 stránek, nemohla jsem se začíst a začala jsem se bát, že ač je kniha krátká, možná ji budu mít na několik dní. To se ovšem hned změnilo a já se hned začetla. Kniha mi perfektně sedla, napsaná je velice pěkně. Je to něco mezi beletrií a literaturou faktu. Ovšem příběh byl strašně silný a smutný. Bylo mi z toho dost zle, co za zvěrstva se za druhé války dělo. Zabít někoho například jen proto, že někomu dá chleba nebo že jde na borůvky? Celkově bylo v knize zabito plno nevinných lidí, bylo mě z toho strašně ouzko, když jsem to četla. Knihu už číst nikdy znovu nebudu, je krásně napsaná to ano, ale příběh bych už znovu číst nechtěla. Děkuji Karin Lednické, že sepsala tuhle knihu. O Životicích jsem vůbec neměla tušení, co se tam stalo atd. Znám příběh jen ohledně Lidic.