Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487282/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-cRu-487282.jpg
4
2154
2154
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.... celý text
Přidat komentář
Když se šílenci dostanou k moci a frustrovaná hovada se k nim přidají a podporují je, dějí se fakt ohavné věci na tomto světě. Hrůza.
Otřesné svědectví, diskomfortní čtení. To zachycení osobních vazeb v době masakru, vlivů individuálních zájmů a ambicí a nepopiratelných konkrétních následků je největším vkladem Karin Lednické - a zároveň nejsilněji emocionálně působivé. Díky.
Po knize jsem sáhla především z důvodu doplnění informací nakousnutých ve skvělém druhém dílu Šikmého kostela. Naštěstí jsem k ní přistupovala už s vědomím, že se nebude jednat o klasický román ale spíš o literaturu faktu. A to bylo splněno. Je to takový „hybrid“ (ale v dobrém slova smyslu) klasické beletrie, literatury faktu proložený dobovými archivními fotografiemi, které jen umocňují emoční zážitek z knihy. Nicméně se čtením jsem měla trochu problém. Ne díky polodokumentární formě, ale největší potíž mi dělalo to obrovské množství jmen, kterými je kniha zahlcena. Chápu, že autorka chtěla čtenářům přiblížit osudy co největšího počtu lidí a rodin, které tato tragédie postihla, ale na mě to bylo už nějak moc. Některé výrazné osoby jsem si do paměti dokázala uložit, při zmínkách o nich jsem je dokázala identifikovat a vzpomenout si na jejich předchozí životní peripetie, ale zbytek (a bohužel většina) mi už dost splývala, a pokud se o nich začala autorka zmiňovat, nedokázala jsem se napojit na jejich předchozí životní linky a vybavit si jejich vzájemné vztahy. Mám pocit, že v tomto případě by možná méně bylo více a ani menší množství zmíněných postav by určitě žádným způsobem nesnižovalo hluboký a emotivní dojem z této knihy. Proto těch pár hvězdiček dolů.
Ale jinak knihu rozhodně k přečtení doporučuju. Ukazuje a přibližuje nám dějiny jednoho malého kousku naší země, které se v dějepise neučí. Už proto je tato kniha určitě skvělým počinem a velkým přínosem pro ty, koho minulost baví a zajímá.
Nejdřív mě trochu rušil způsob, jak byla kniha napsaná - po každé kapitole faktické vysvětlování popsaných událostí, ale pak jsem si na to zvykla. A každopádně je nutné, aby na takové hrůzy nikdy nebylo zapomenuto. Nikdy.
Poutavě vytvořená kniha, plná faktů, fotek a zároveň čtivá, díky reálným příběhům. Pro mne vždy náročné-více postav-jenže v tomto případě jde opravdu o literaturu faktu, s převyprávěnými odžitými příběhy a tam mnoho osudů je.....
Životice s touto vesnicí mám spojeno vypravování své tety, která v té době žila, z vypravování maminky, která vzpomínala jak její strýc jezdíval na šachtu přes Životice a v osudný okamžik byl gestapem zastřelen. Později jsem se dostala ke knize Zločin v Životicích od Mečislava Boráka, následovala kniha Jizva od Danuty Chlupové a včera jsem dočetla knihu Životice Karin Lednické. Všichni známe tragický osud Lidic, ale už méně lidí ví, že rovněž existovaly slezské Lidice - Životice. Hlavní poslání knihy vidím v tom - nedopustit a zabránit opakování tragických historických událostí. Karin Lednická na osudech jednotlivých lidí přiblížila celkovou životickou tragédii. Styl psaní - dokument, kombinovaný s vypravováním a bohaté obrazové přílohy mi přiblížily tehdejší děsivou atmosféru.
Údajně se v minulosti, kdy v obci pobývali loupežníci a přepadávali na kupecké cestě - místu říkalo " Živottratice". Sotva mohl někdo tehdy tušit, jak hrozného významu toto slovní spojení nabude v době druhé světové války.
Po přečtení knihy mi neustále vyskakuje v hlavě otázka. Jaký smysl měla ta "partyzánština"? Museli předem vědět, že přijde odveta! Tolik zmařených lidských životů! A viníci? Nebyli potrestáni. Velmi smutný příběh. Válka je pořádná "svině".
PS: Karin Lednická, když se do něčeho zakousne, vždycky to stojí za to.
Věřím, že po vydání této knihy se osudy životických lidí dostanou více do povědomí celého národa.
Zapomenutý příběh z období druhé světové války, kdy se v už tak nelehké době, pomstili nacisté kvůli tomu, že partyzáni zabili v místní hospodě tři příslušníky gestapa. Odvetou bylo, že zemřelo 36 lidí ze Životic a to zcela bezdůvodně, krutě a před zraky svých blízkých.
Autorka nám přibližuje tragédii téměř hodinu po hodině. Seznámí nás s jednotlivými rodinami, které v Životicích žily. Celý příběh je zachycen dokumentární formou. Část kapitol pojala autorka románově, díky tomu jsou pro nás postavy bližší a lépe se do nich dokážeme vcítit. Další část jsou fakta s informacemi, jak se co odehrálo. Vše je doplněno fotografiemi rodin, písemnostmi a dalšími materiály.
Celý příběh je neskutečně smutný, drsný a hlavně nepochopitelný, že něčeho takové byli (a bohužel jsou) lidé schopni.
Velice oceňuji, jakou práci si s knihou autorka dala. Než posbírala veškeré dostupné informace, aby z toho mohla vyskládat tento příběh a veškerá fakta, tak jí to muselo zabrat spoustu času. Ale věřím, že to za to stálo a Životice tak zůstanou připomínkou hrůzných činů, kterých se má lidstvo vyvarovat.
Jediné, s čím jsem měla problém, byla jména. Chápu, že nám autorka chtěla přiblížit co nejvíce lidí, abychom to pochopili komplexně, ale měla jsem problém se v nich orientovat. Často jsem se ztrácela v tom, o kom je zrovna řeč.
Ale jinak výborná kniha a pokud se zajímáte o historii, o to, čím si musel český a polský národ v období druhé světové války projít, tak by Vás tento příběh rozhodně neměl minout.
Moc mi nesedl polodokumentarní styl psaní. Pasáže beletristické se četly lehce, ten zbytek byl těžký a složitý na čtení i orientaci, dokonce jsem se v půlce přistihla, že se mi ani nechce číst dál.
Události v Životicích jsou jedny z mnoha tragédií malých vesnic, které se staly během války, někdy i k samotnému konci. Většinou si je každá ta vesnička připomíná, zdá se, že tady bylo asi trochu pozapomenuto. Nebo se chtělo, aby bylo zapomenuto. Je dobře, že autorka napsala tuto knihu, aby události přiblížila širší veřejnosti. A stejně jako u předešlých knih si dala práci s hledáním, rozhovory a já to oceňuji a chválím.
Knihu jsem četla dlouho a četla se mi špatně. Střídání faktů, osudy lidí v příběhu, k tomu pasáže pod čarou, spousta jmen. Nedokázala jsem se soustředit na jména, události a nakonec jsem si musela vyhledat co a jak se vlastně v těch Životicích stalo. Zajímavé je, jak se k událostem postavili po válce, to už je závěr knihy, to se mi četlo dobře. Ta forma mi tentokrát nesedla, ale knihu doporučuji.
Krásně psaná kniha o smutné události. Dobře napsané, poutavé. Po přečtení jsem si dohledávala další informace. Ačkoliv jsem z tohoto kraje, dosud jsem o této události neslyšela.
Nebyla to má první přečtená kniha s tématem Životic. Jako první jsem četla Jizvu od Danuty Chlupové, v níž se střídají dvě časové roviny. Kniha od Karin Lednické mě zaujala střídáním lidských osudů s částí historickou. Na můj vkus však bylo popsáno příliš mnoho postav, což chápu, že autorka nechtěla nikoho opomenout, ale já jsem se v nich ztrácela. U obrazové části mi také chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, na čí že fotografii to vlastně koukám. Je dobře, že jsou spisovatelé, kteří připomínají historické události, o kterých se příliš nemluví.
Opět super, skvěle zpracovaná kniha, byť hrozně depresivní a smutné, především ve světle událostí co se poslední dny dějí.
Úžasné napsaná kniha....autorka opět nezklamala.
Moc se mi líbí, jak se paní Lednická zakousla do Česko-polského pohraničí a odkrývá historii a tajemství této oblasti,které bychom bez ní neznali....Děkujeme!
Kdo čekal knihu ve stylu Šikmý kostel, nejspíš bude zklamaný, ale já tedy nejsem. Četba této knihy není lehkým čtením, spousta postav, spousta jmen a historických událostí, které vyústily v jednu velkou tragédii.
Za mě velké ano, Karin Lednická opět dokázala, že umí!
Jsem z Havířova, takže se mě příběh samozřejmě dotkl osobněji. O to víc mě štve, že se nám nikdy profesor dějepisu o ní ani slůvkem nezmínil. Věděli jsme, že v Životicích památník je, chodili jsme kolem něj, ale co se vlastně stalo, po tom nikdo nepátral. V době, kdy jsem tam žila, jsem si vůbec neuvědomila, jak bohatý máme kraj z hlediska historie (tam zahrnuji i oba díly Šikmého kostela). Karin Lednická má svůj styl psaní, přijde mi takový syrový a paradoxně si při čtení uvědomíte, že na Vás ty emoce silně doléhaji a vy pořád čtete a je vám čím dál smutněji. Zařadila bych knihu do povinné četby, a to celorepubikově. Paní Lednická, bravo!
Uf, kde začít. Můžu s klidným srdcem říct, že Karin Lednická je jednou z mých neoblíbenějších spisovatelek. Její práce je obdivuhodná, citlivá, empatická a ve všech směrech přínosná. Po Šikmém kostele jsem nad přečtením Životic neváhala. Ke knize nemám slov, nejednou nezůstalo mé oko suché. Děkuji za to.
Události tohoto typu mě hodně zajímají, ač nežiji na Ostravsku a o této tragédii jsem před vydáním knihy neměla tušení. Rozhodně se mi rozšířily obzory například v tom, jak civilisté (ne)brali partyzány nebo jak lidé změnili pohled na své sousedy, kteří “kolaborovali” přijetím volklistu.
Občas pro mě bylo ale dost obtížné pamatovat si to obrovské množství jmen a často jsem se musela vracet zpět.
Cením ovšem částečně románové zpracování, protože jenom data, jména a činy bych dlouho vnímat nedokázala.
Doporučuji!
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Kniha potvrzuje slova samotné autorky, že má sklony k perfekcionismu. Data, která musela shromáždit, uspořádat a sepsat do díla tak, aby dávalo čtenáři smysl, určitě nebylo jednoduché sjednotit. I tak bylo těch jmen hodně. Výpovědní hodnota knihy rozhodně převyšuje tu literární. A právě pro to, že takové zapomenuté příběhy je nutné připomínat, hodnotím knihu vysoko a tvrdím, že stojí za přečtení. V kontextu dnešní doby šokující, vzbuzující obavy, nepochopitelné.