Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533202/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-65e032386cc9c.png
4
2171
2171
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného. 1audio CD... celý text
Literatura faktu Literatura česká Historie
Vydáno:
2023
,
Radioservis
Interpreti: Zuzana Truplová , Norbert Lichý
více info...
Přidat komentář
Kruté čtení, které má vadu na kráse, že se nejedná o román, ale o historii. Lidé tehdy volili mezi dvěma zly, dobrá volba neexistovala.
Karin Lednická přibližuje obraz jedné pozapomenuté tragédie, která se stala během druhé světové války v obci Životice uprostřed Těšínského Slezska. Tragického rána 6.8. 1944 zavraždilo gestapo 36 mužů (mezi nimi i mladé hochy) ze Životic a okolí, ve většině případů přímo před zraky jejich rodin, jako pomstu za 3 zabité příslušníky gestapa při partyzánském útoku v místním hostinci dvě noci předem. Tato krvavá msta bohužel pokračovala až do února 1945, do té doby zemřeli další lidé a desítky byly odvezeny do koncentračních táborů.
V knize je vše líčeno formou vyprávění, které je doplněné o dokumentární část včetně mnoha fotografií, které dodávají příběhu sílu.
Přiznávám, že tento dílek historie mi nebyl znám, dokud jsem se o něm nedočetla v druhém díle Šikmého kostela, tam je tato tragédie krátce zmíněna. Zaslouží si více, i proto jsem si rozhodla pro čtení této knížky, přestože historickou literaturu faktu běžně nečtu.
Zajímavá prezentace příběhu. Nutno podotknout, že o Životicích a jejich osudu ve válečných a poválečných letech jsem neměla nejmenší ponětí. O to víc hodnotím knihu jako přínosnou a na jejím základě jsem si vyhledala pár fakt.
Kdo čeká román, měl by sáhnout spíše po knize Jizva. Lednická knihu pojala velice dobře jako přepis vyprávění pamětníků, doplněný záznamy z kronik a archivů. Sepsáno přehledně, doplněno obrazovou dokumentací. Skvěle zpracovaná literatura faktu s ohledem na citlivosti dosud žijících lidí, kterých se tragédie přímo týkala.
Nejsem zapáleným milovníkem historie, takže jsem předpokládala, že tato kniha mě nezaujme tolik jako Šikmý kostel. Opak je pravdou. S napětím a zvědavostí jsem četla každou stránku. Je děsivé, nakolik jsou příběhy a události v knize podloženy fakty a vzpomínkami pamětníků.
Mám knížky od paní Lednické velmi velmi ráda a doporučuji všem, které alespoň trochu zajímá historie naší země!
Skvělá, pěkná, zajímavá, působivá ... a co dalšího napsat o této knize.
O této části naší historie jsem vůbec nic nevěděla. Je to zvláštní, když se tak moc připomínají Lidice a Ležáky, tak proč ne i toto. Poprvé jsem se o této události dověděla při četbě Šikmého kostela II. Hodně mě to zasáhlo. Takováto tragédie si zasloužila připomenutí a obecné rozšíření. O to se autorka touto knihou zasloužila. Vím, že takových událostí je z doby světové války daleko víc, než víme a známe, ale tak proč o nich nevědět?
,,...co by bylo, kdyby ... kdyby se to tenkrát nestalo.
Jenomže ono se to stalo" (str. 198)
Trochu jsem se bála, že mě čtení nebude bavit, ale příběh mě doslova pohltil. Vůbec mi nevadilo, že je část knihy psána jako dokument o té době. Snad právě proto je kniha tak působivá. Určitě ji doporučuji a zároveň děkuji paní spisovatelce za skvělý čtenářský zážitek.
(28. 9. 22 - 22 800 - 51)
Tahle knížka se těžko hodnotí počtem hvězd. Vnímám ji jako dokument o Životicích, "vylepšený" příběhem, který mi umožnil si popisovanou situaci lépe představit. To že jsou popisované události strašné (a tím pádem působivé) netřeba dodávat. Četbu jsem průběžně doplňoval hledáním obecnějších faktů na Wiki. Ač k místu nemám osobní vztah, rád bych se tam jel někdy podívat.
Popsaná situace mi v mnohém připomíná Lidice. Nezdá se o nic méně významná. Jen se jí vzhledem k okolnostem nedostalo zdaleka takové světové publicity.
No a ještě jeden (pozitivní) fakt jsem si uvědomil: v jak klidné a bezpečné době žiji. COVIDu, válce na Ukrajině a inflaci navzdory...
Zpusob vypraveni doplneny faktografickym komentarem mi prisel genialni, knizku jsem precetla za par dni. Doporucuji kazdemu jako povinnou cetbu :) neuveritelne smutny pribeh zasazeny do jeste smutnejsi doby. Neumim si predstavit v tech casech zit.
Bravurně vykreslený obraz tohoto zapomenutého kousku z naší historie. Karin Lednická píše velmi poutavým a živým stylem, a velmi jí děkuji za to, že se těmto, ač velmi smutným a tragickým, tématům v historii věnuje a znovu připomíná v rámci veřejnosti.
Nejenom u nás,ale všude ve světě jsou zapomenuté tragédie,které by se měli připomenout. U čtení mi bylo ouzko,je strašné čeho jsou nekteří lidé schopni.
Do Havířova jsem se přiženil v roce 1970 a bydleli jsme v zemědělské usedlosti - hned u lesa - za nímž se asi po půl kilometru nacházejí Životice. 6.8.1944 měl můj švagr křtiny v evangelickém kostele v Dolních Bludovicích a podle vyprávění mé tchyně, když odjížděli na křtiny, bylo slyšet střelbu. Tchyně měla v té době v Životicích bratra a sestru, oba měli volksliste - bratr musel na frontu a její sestra byla svědkem událostí popisovaných autorkou. Dokonce jiná teta mojí manželky z tchánovi strany pracovala na Landrátě v Těšíně a musela se podílet na vypracování zmiňovaných seznamů. Tak tomu skutečně bylo. Nejenom o životických událostech, ale o celé historii Těšínska jsem se zajímal - pro rodáka z Prahy to byly úžasné novinky. Jsem rád, že se našla rodačka z tohoto opomíjeného regionu a popisuje utajovanou historii. Děkuji.
Vzhledem k tomu, že jsem nedávno četla knihu Jizva, jsem částečně věděla, o čem Životice budou. Nicméně tohle je beletrie spojená s naučnou literaturou a paní Lednická má dar vyprávění. Takže i pro ty, kteří neradí čtou fakta, tohle doporučuji. Velmi čtivé a doprovázeno fotkami.
Neuvěřitelně silná a smutná kniha! To násilí, brutalita, bezcitnost a zloba, běhá mi mráz po zádech. O těchto událostech by se mělo mluvit a hlavně a ně nezapomínat, o Životicích jsem nikdy předtím neslyšela, a proto patří obrovské díky paní Lednické za to, že šíří odkaz této zapomenuté tragédie dál.
Děkuji a doporučuji přečíst.
Zajímavé zpracování zapomenuté/vytěsněné události. Je škoda, že ve školách se o tom ani nezmiňují. Líbilo se mi doplnění vyprávění o autentické fotky a dokumenty. Dodalo to celé knize až mrazivý nádech, když čtenář vidí skutečné, nikoli vymyšlené postavy.
Smutný a drsný příběh. Je smutné, že nejsem jediná, kdo o Životicích slyšel poprvé. Sice je to spíše dokument, nečekejte román, ale čte se dobře, jestli se to dá o daném tématu říci. Doporučuji přečíst.
Syrový příběh, který poskytuje skvělý obrázek o tehdejším rozpoložení. Ať se člověk choval jak chtěl, nikdy neměl nic jisté a nemohl se cítit bezpečně. Jediné, co mi trochu vadilo, že v první části se na můj vkus příliš mnohokrát zmiňuje, že přijde tragédie, při které zemře spousta lidí. Ale jinak parádně napsaný čtivý kousek!
Příšerné, nelidské a kruté události, které ale mají v konečném důsledku na svědomí lidská malost, závist a všechny ty ostatní nízké pudy, které některé lidi ovládají. A co je na tom nehorší? Že když si odmyslíme strůjce, německé gestapáky, pak ti, kdo to celé rozpoutali ze ziskuchtivosti nebo z jiných důvodů, v podstatě, až na výjimky, nebyli potrestáni.
Malá vesnice na území Slezska, Polska, obyvatelé více národností a mezi nimi řevnivost a nedobré vztahy. A nakonec pro všechny mnoho bolesti v období konce války. Smutné osudy dospělých i dětí, připomíná podobné osudy obyvatel Lidic a Ležáků.
Před skoro rokem jsem na toto téma četla Jizvu od Danuty Chlupové, takže o Životicích už jsem věděla, ale Jizva mi nesedla. Byla tak nějak povrchní a dvě dějové linky mi dohromady také neseděly. Měla jsem tedy velká očekávání v případě zpracování stejné události Karin Lednickou. A dostala jsem asi přesně to, co jsem čekala. Spoustu informací. Bylo znát, že autorka opravdu pečlivě sbírala data od pamětníků i v archivech, aby dala dohromady perfektní popis celé události. Nevynechala dobu, která samotné tragédii předcházela ani dobu následující.
Nečekejte román, ale něco mezi kronikou a vědeckou prací. Těch informací, dat a jmen je opravdu hodně a člověk se při čtení musí soustředit, jinak se velmi rychle ztratí. Já mám ale přesně takový typ knih ráda. Ráda si nechám rozšířit obzory a všeobecný přehled. A navíc kniha je opravdu krásná, červená ořízka je dokonalá. Podtrženo, sečteno - jasných 5 hvězd.
Zajímavé a smutné svědectví o nešťastných srpnových událostech roku 1944 podává autorka se sobě vlastní pečlivostí, tentokrát pro změnu v jakémsi polovědeckém stylu, jen místy oživeném beletristickými pasážemi. Kniha je krásná i fyzickým zpracováním, kterému se k mému žalu v dnešní době již příliš pozornosti nevěnuje; o to více oceňuji díla, které jsou i v tomto směru dotažena. Klenot každé knihovny.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Ač napůl faktografie, nebo možná, právě proto,
pro to studené ostří faktů (zasazených do prostředí, do určité konkrétní situace),
které dokáže pořádně tnout do živého,
je tento příběh, který paní Karin odvyprávěla, neskutečně emotivním svědectvím o době, ale především o lidech,
o osudech, které zasáhnou přímo do srdce.
Fenomén volklisty – jako temná linka – provází celým příběhem a dozvuky jsou patrné ještě mnoho let poté …
„Chlapi na šachtě říkali, že je lepší, abych nepodepsal.“
Spouštěcí mechanismus byl odjištěn, útočná rétorika, pokřivená válečná morálka a neskonale brutální nátlak si vyžádaly rozhodnutí, která nelze soudit!
... „Když nedáte dobrovolně, vezmeme si sami.“
Někteří tušili,
někteří věděli,
kdo poskytuje partyzánům úkryt, jídlo, kontakty … „nad Životicemi se začínají stahovat mračna“.
„Aspoň na hodinu, dvě, si vzít volno od války.“
… dělat, jako by žádná nebyla.
A pak stačí vteřina a je všechno zpět,
všudypřítomná hrozba … „vymění si vystrašené pohledy, ale utéct není kam.“
Záznam dětské vzpomínky přináší další úhel pohledu
… „hlavně nikde nic neříkej!“
… jenže někdy ani ta největší opatrnost nestačí!
A nad krajinou se rozprostře dusivé ticho!
„Včera na tržnici … oběsili pět chlapů.“
A oni byli nuceni přihlížet, protože pomsta gestapa je krutá.
„Bůh nás všechny ochraňuj!
Ano, tak je třeba se k tomu postavit, modlit se a robit, co je třeba.“
Tak to přeci dělají celý život,
upínat se k naději,
jenže okolnosti si vyžádají fatální změnu plánu
… „rozhodl se, během vteřiny stiskl spoušť“.
Venku začíná svítat,
vztek a touha po pomstě se rozprostřely okolím,
následuje šok, strach, … podvolení … „tu noc byla opravdu velká tma“.
Přála bych si, aby se takové knížky dostaly do škol, aby i učitelé pochopili, že dějepis nejsou letopočty, že za nimi stoji skuteční lidé se skutečnými osudy a učit se o nich, přemýšlet o jejich chybách (které historicky skoro tvrdošíjně opakujeme), postojích, důvodech pro jejich činy, možná stoji za to daleko víc, než znát časovou osu hromady nakupených letopočtů, holých fakt, za kterými si neumíme představit lidi a jejich skutky. Knížka jako je tato by to určitě mohla pomoci změnit, možná bychom pak lépe dokázali rozpoznat náznaky opakování těch událostí, které nikdo z nás opravdu netouží už nikdy zažít, a to je asi to nejdůležitější, co by nám historie (dějepis) mohla dát.
„a pak se vrátil domů … a zhroutil se“
Životickým se zhroutil celý svět, roztříštil se na milion kousků, a oni se je s ohromným úsilím snažili (a dodnes snaží) poskládat zpět – do uceleného obrazu, což je úkol vpravdě sysifovský, dá se říct nemožný, a přesto,
asi to je údělem člověka,
život rozcupovaný na kusy … znovu skládat dohromady,
rozorané cesty … znovu prošlapat!