Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533202/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-65e032386cc9c.png
4
2002
2002
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného. 1audio CD... celý text
Literatura faktu Literatura česká Historie
Vydáno:
2023
,
Radioservis
Interpreti: Zuzana Truplová , Norbert Lichý
více info...
Přidat komentář
Životice nejsou románem, ale jak se v podtitulku uvádí jsou obrazem (po)zapomenuté tragédie. Obdivuji práci paní spisovatelky, která nám touto kombinovanou formou propojení literatury faktu a beletrie znovu připomněla, co se v historii událo a jak těžce to přeživší účastníky poznamenalo.
Tak mi přichází na mysl, kolik takových míst bylo a kolik z nich jich určitě bylo zcela neprávem opomenuto neboť jejich pamětníci již dávno nejsou mezi živými a milosrdně plynoucí čas dal dalším generacím zapomenout příběhy, které nejsou o nic méně významné než ty události, které se záhy po uplynutí šíříly jako lavina nekonečným prostorem a časem.
Tak, dočteno a i když je to událost bezpochyby silná, přesto mi něco malinko k úplné spokojenosti chybí. Možná, jak už bylo v některém komentáři pode mnou, autorka hodně přeskakuje z místa na místo, musela jsem se hodně vracet a dohledávat, ztrácela jsem se v lidech i v místech...
Nicméně přečtení vůbec nelituji. :-)
Literatura faktu s vsuvkami beletrie, smutný příběh, na který bychom neměli nikdy zapomenout. Fotodokumentace, která účastníkům dodává konkrétní tváře. Jenom bych se chtěla zeptat, kdeže jsou ty příslovečné boží mlýny...
Jsem vděčná všem, kteří byli pro tuto knihu ochotni "vypovídat", díky jejich vzpomínkách už životická tragédie nikdy nebude zapomenuta.
Nemám slov... Je to tak silný příběh! Čekala jsem klasický román a ono to bylo něco mnohem lepšího a navíc doplněno o fotografiie, kdy si konkrétní osobu spojíte s obličejem - je to skvělé a zároveň děsivé. Doporučuji.
Příběhu Životic a jejích obyvatel ublížilo to skákání z větve na větev..silný příběh roztříštěný do střípků, které se poskládaly tak nějak divně..k literatuře faktu to má daleko...jakoby to vypravoval uspavač hadů...jakoby si středoškolák dělal výpisky z dějepisu...a to si ti mrtví nezaslouží...
Pro mě neznámý příběh vyprávěný lidskými osudy z dané vesnice podložený faktografií, svědectvími a fotografiemi. Zaujal mě způsob napsání knihy, příběh sám o sobě je dost silný a zároveň děsivý, vypovídající o tehdejším dění v daném krají.
Nebýt mé maminky, tak ani netuším, že nějaké Životice vůbec existují. Ano, je to pozamomenutá tragédie, o které jsem nic nevěděla. Proto je nutné si takové události připomínat. Nebyly tady totiž jen Lidice, Ležáky nebo Javoříčko. Všichni si zaslouží mít důstojný pomník a být připomínáni. Měla jsem ze začátku problém s vyprávěcím stylem, pak jsem se začetla a málem vystoupila někde jinde, než jsem měla. Je moc dobře, že v tomto případě nejde o románové zpracování. Takových příběhů bude mnohem víc a to i těch novodobých, bohužel. Je to síla, si o tom jen číst. Tato nacistická odvetná vyhlazovací akce, která vznikla z obyčejné pomsty, chtivosti a zášti byla úplně zbytečná. Válka je hnus a vždycky to nejvíce odnesou úplně obyčejní lidé jako vy nebo já.
(SPOILER)
Souzním s komentářem KLHannah níže. Je rozhodně dobře, že se o tragédii píše a dostává se do širšího povědomí bez nánosu komunistické ideologie. Ale v knize se mi prostě špatně orientovalo. Jako by se autorka nemohla rozhodnout, jestli téma pojednat faktograficky, nebo v rovině osobních příběhů. Skákat z jednoho do druhého mi nevyhovovalo.
SPOILER
V knize je vícekrát zmíněno, že se mezi oběti nesprávně dostali i obyvatelé z jiných obcí, než z Životic. Jakoby tím byla jejich tragédie nějak větší. Vždyť to přece bylo jedno velké zvěrstvo a žádnou z vražd nelze ani trochu pochopit. Aspoň z mého pohledu.
Střídání beletristických úryvků a doložených historických skutečností této knize sedí. Nejde o román, ale obraz (po) zapomenuté tragédie v Životicích. A kniha nám v tomto ohledu předá všechny podstatné informace.
Rozhodně bych nechtěla svým komentářem říct, že není důležité připomínat si takové okamžiky historie, jako je životický případ. A je dost smutné, že se o takových případech veřejnost téměř nedovídá. Protože Životice nebyli s druhem trestu "10 mrtvých Čechů za jednoho mrtvého Němce", jediné. Možná je to i tím, že jedinou uznanou genocidou na českém území, ze stran tehdejšího Německa, je vyvraždění Lidic. Nebo jsem se to alespoň nedávno dočetla.
Pojďme tedy hodnotit ne tragedii samotnou, ale styl, jakým byla kniha napsána. Bohužel mi moc nevyhovoval. Rozhodně je jasné, že autorka se problematice věnovala maximálně, ale příběh jako takový moc nevyzněl. Nevadily mi faktické údaje. Rozhodně mě potěšily fotografie. Ale mrzelo mě, že jsem si k postavám nevytvořila žádný vztah. A tím pro mě příběh ztrácel na dramatičnosti. Postavy se mi pletly, musela jsem se vracet a hledat, kdo je kdo a kdo je čí syn a podobně. To mě v příběhu dost rušilo. Určitě bych si to ráda přečetla jako román, s nějakým odborným posudkem na konci knihy.
Rozhodně jsou ale takové knihy potřeba, aby nám, i dalším generacím, připomínaly, co je schopen člověk spáchat na člověku.
Zprvu mi tvrvalo začíst se, ale pak to nabere spád a čte se to samo. Sama jsem chodila po archívech v rámci psaní diplomky, takže vím, co je za tím práce a času, poskládat jednotlivé střípky dohromady. Otázkou je, kolik takových zapomenutých příběhů ještě existuje a kde... Drsné, surové, ale tolik potřebné.
Musím se přiznat, že jsem se dlouho nedokázala začíst. Mísení románových prvků a naučných popisů mě zprvu rušilo. Také zdánlivě na sebe nenavazující děj mi nebyl po chuti a o množství jmen a postav ani nemluvě. Ale jakmile došlo k hlavní události, nemohla jsem se naopak odtrhnout. Bylo to mrazivé a nepochopitelné. O to spíš mě naštval konec, kdy si člověk uvědomí, že toto je další kniha popisující prohnilost lidského druhu. Ať už jde o jedince, kterému se do rukou dostala nemyslitelná moc, nebo o skupinu, která si dovolí na jedince... Chápu, proč autorka zvolila tuto formu, patří jí skutečný obdiv, že se vůbec pustila do takového projektu, musela na to vydat obrovské úsilí. Přiznávám, že jsem doteď o Životicích neslyšela, určitě se pustím do Jizvy od Danuty Chlupové a možná i do díla pana Boráka.
Také jsem ráda, že nás autorka seznámila i s poválečným děním, ze kterého jasně vyplývá, že si občané Životic neoddychli ani po květnu 1945... Na plný počet hvězd to není právě kvůli občasné zmatečnosti, zdlouhavosti a pro mě nedostatku děje. Ale tato kniha jak graficky, jazykově, tak literárně zaslouží své uznání.
Příběh krutý, je dobře, že nezůstane zapomentu.
Na knihu jsem se těšila, první mírné zklamání přišlo už při koupi, že se nejedná o bichli jako v případě Šikmého kostela. Celý příběh jsem si zvykala na prolínání dvou různých stylů, vlastně si asi ani nezvykla, a najednou byl konec. Chybělo mi dlouhé vyprávění.
Knihu jsem přečetla jedním dechem za tři hodiny a stále mi v hlavě rezonuje. Všichni známe Lidice, ale tohle je podobná tragédie, která nebýt Karin, zůstane zapomenuta a je chvályhodné, že se do tohoto tématu pustila. Kniha je přesně akorát propojena fakty, vzpomínkami přeživších v beletristické části. Prolínání těchto dvou stylů - dokumentární a beletristické je přesně to, co pro čtení historických událostí já potřebuji a je to skvělé. Tato kniha by měla být součástí povinné četby v rámci událostí druhé světové války u nás, jelikož Těšínsko je opravdu specifické. Chválím, jak jen můžu, ač to téma je velmi smutné i po těch letech. Karin, jste skvělá! A vy neváhejte, pokud jste se do knihy ještě nepustili.
Je důležité připomínat události doby (ne) dávno minulé. Tato kniha vzdává úctu obětem i přeživším životické tragédie, rozšiřuje obzory o dějiny česko-polsko-německé. Sledujeme osudy obyčejných lidí, kteří to vždycky odnesou a je to tak moc aktuální! Předevčírem bylo výročí Lidic, to je také šílená událost. Ale další tragédie se odehrávaly na mnoha dalších místech. Za téma knihy dávám 10 hvězd, literární zpracování mi trošku vadilo, jako by autorka lavírovala mezi dokumentem, venkovským románem... Když válečný román, tak velmi doporučuji pozapomenutou, ale vynikající knihu polského autora Mysliewskeho - Kámen na kameni.
Nejdřív jsem měla trochu problém si zvyknout na formu, kterou byla kniha napsaná, a na to obrovské množství postav. Ale nakonec dočteno...
Děkuju za příběh "běžných lidí". Za připomenutí tragických osudů mnoha rodin.
Skvěle a jednoduše napsaný pravdivý a moc smutný příběh o jedné (po) zapomenuté tragédii z Životic, malé vísky ve Slezsku, která je nyní součástí Havířova.
Forma psaní skvělá. Sedla tomuto příběhu i mě. Krátké beletrické příběhy střídají historická fakta, která - opíšu z doslovu autorky - sdělili autorce přímí aktéři události nebo co má potvrzeno alespoň ze dvou na sobě nezávislých zdrojů. Všichni pamětníci nebo jejich nejbližší rodinní příslušníci dostali text přečíst už v rukopise, aby se mohli k tomu vyjádřit, jakým způsobem jejich vzpomínky zpracovala. Bez jejich plného souhlasu by knihu nevydala a takovýto souhlas od všech dostala.
Velký obdiv a respekt autorce a i pamětníkům a pozůstalým, kteří se museli vrátit ve vzpomínkách do dní, které trvale poznamenaly celý jejich život.
DOPORUČUJI !!!
Autorka bezpochyby umí psát. Ale Šikmý kostel mi byl tak nějak zpracováním blíž. Životice byly zajímavé, ale pro mě chvilkami dost náročné na čtení a chybělo mi tam takové to pohlazení, které měl Šikmý kostel.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Děkuji autorce, protože bez ní bych se hádám o některých věcech nikdy nedozvěděla a když, tak už zkresleně. Její doslovy mne vždycky stojí pár slz.