Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533202/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-65e032386cc9c.png
4
2171
2171
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného. 1audio CD... celý text
Literatura faktu Literatura česká Historie
Vydáno:
2023
,
Radioservis
Interpreti: Zuzana Truplová , Norbert Lichý
více info...
Přidat komentář
Ani náhodou nechci zpochybňovat kvalitu téhle knihy, o tragickém příběhu Životic jsem ještě nikdy neslyšela a jsem ráda, že jsem si díky téhle knize trochu doplnila vzdělání. Je to možná spíš můj osobní problém, že jsem čekala víc beletrie a míň literatury faktu. Takže se mi kniha četla dost těžce, navíc jsem se chvílema i ztrácela a musela se vracet zpátky. Ale je moc dobře, že se o těchhle zapomenutých lidských tragédiích píše.
Skvěle zpracovaná kniha, která se čte sama! Je vidět, že autorka si k tématu udělala velmi kvalitní rešerši a že věděla, o čem psala. Ač byl příběh velmi těžký a já absolutně nechápu, jak je možné, že se o něčem takovém neučí jako o Lidicích a Ležácích, kniha byla napsaná velmi krásně. Líbilo se mi a velmi oceňuji, že autorka použila k vysvětlení dané situace příběhy postav, co se asi tak mohlo stát, než se došlo k vysvětlování a historickým faktům.
Do Životic to mám kousíček, ty místa popisované v knize znám velmi dobře, takže v tomto směru to bylo pro mně vyprávění o věcech blízkých. Ne sice dobově ani z hlediska událostí, ale místopisně ano. Od paní Lednické jsem si přečetl oba díly Šikmého kostela a musím říct, že se mi ty její knihy opravdu velmi moc líbily a četly se absolutně skvěle.
Knížka Životice je úplně jiná, je to literatura faktu založená na výpovědích příbuzných dotčených touto tragickou událostí a velmi detailním a jistě i extrémně pracným pátráním v různých archívech a dalších zdrojích. Nicméně musím konstatovat, že se autorce podařilo nalézt opravdu pozoruhodné informace a jednotlivé střípky, události a souvislosti vyprávění sestavit v kompaktně působící dílo, které odkrývá důvody, proč k takovému masakru došlo, jaké bylo dobové a lokální pozadí a také motivy hlavních postav odpovědných za tolik zmařených životů a mnohonásobně horší důsledky pro přeživší.
Kniha jasně ukazuje jak obrovské množství zla, utrpení a nedozírně tragické důsledky může způsobit ješitnost, ctižádostivost, touha po úspěchu a moci, osobní msta a další podobné vlastnosti. To co se tehdy v roce 1944 v Životicích stalo nesmí být zapomenuto a věřím, že právě to byl důvod proč paní Lednická této knize věnovala tolik času a úsilí.
Bydlím nedaleko a doteď jsem o tragédii v Životicích neslyšela. Děkuji autorce za osvětu. Jsem ráda za veškeré doplňující informace, které nám, méně znalým historie, pomohou doplnit mezery a pochopit souvislosti.
Kronika obce Životic. Je dobré se dozvědět něco nového o historii z naší země. Moje chyba, že jsem si před otevřením knihy nevšimla, že se jedná o knihu faktu. Tzn. hromada jmen, faktu, skákání z jednoho na druhé. S úctou k tragédii, která se v Životicích odehrála.... určitě bude kniha hodně bavit čtenáře z blízkého okolí..
Po přečtení Jizvy od Danuty Chlupové jsem se s nadšením pustila do Životic. Vůbec jsem o této tragédii našich dějin nevěděla a jsem ráda, že díky Karin Lednické již budu. Navíc fakta poutavě zahrnuty v příbězích. Moc se mi kniha líbila.
Prostě se nedá odtrhnout. Krásně napsané. Strašná tragédie je jen důkazem, že největší zlo na světě jsou sami lidé.
Životice nejsou románem, ale jak se v podtitulku uvádí jsou obrazem (po)zapomenuté tragédie. Obdivuji práci paní spisovatelky, která nám touto kombinovanou formou propojení literatury faktu a beletrie znovu připomněla, co se v historii událo a jak těžce to přeživší účastníky poznamenalo.
Tak mi přichází na mysl, kolik takových míst bylo a kolik z nich jich určitě bylo zcela neprávem opomenuto neboť jejich pamětníci již dávno nejsou mezi živými a milosrdně plynoucí čas dal dalším generacím zapomenout příběhy, které nejsou o nic méně významné než ty události, které se záhy po uplynutí šíříly jako lavina nekonečným prostorem a časem.
Tak, dočteno a i když je to událost bezpochyby silná, přesto mi něco malinko k úplné spokojenosti chybí. Možná, jak už bylo v některém komentáři pode mnou, autorka hodně přeskakuje z místa na místo, musela jsem se hodně vracet a dohledávat, ztrácela jsem se v lidech i v místech...
Nicméně přečtení vůbec nelituji. :-)
Literatura faktu s vsuvkami beletrie, smutný příběh, na který bychom neměli nikdy zapomenout. Fotodokumentace, která účastníkům dodává konkrétní tváře. Jenom bych se chtěla zeptat, kdeže jsou ty příslovečné boží mlýny...
Jsem vděčná všem, kteří byli pro tuto knihu ochotni "vypovídat", díky jejich vzpomínkách už životická tragédie nikdy nebude zapomenuta.
Nemám slov... Je to tak silný příběh! Čekala jsem klasický román a ono to bylo něco mnohem lepšího a navíc doplněno o fotografiie, kdy si konkrétní osobu spojíte s obličejem - je to skvělé a zároveň děsivé. Doporučuji.
Příběhu Životic a jejích obyvatel ublížilo to skákání z větve na větev..silný příběh roztříštěný do střípků, které se poskládaly tak nějak divně..k literatuře faktu to má daleko...jakoby to vypravoval uspavač hadů...jakoby si středoškolák dělal výpisky z dějepisu...a to si ti mrtví nezaslouží...
Pro mě neznámý příběh vyprávěný lidskými osudy z dané vesnice podložený faktografií, svědectvími a fotografiemi. Zaujal mě způsob napsání knihy, příběh sám o sobě je dost silný a zároveň děsivý, vypovídající o tehdejším dění v daném krají.
Nebýt mé maminky, tak ani netuším, že nějaké Životice vůbec existují. Ano, je to pozamomenutá tragédie, o které jsem nic nevěděla. Proto je nutné si takové události připomínat. Nebyly tady totiž jen Lidice, Ležáky nebo Javoříčko. Všichni si zaslouží mít důstojný pomník a být připomínáni. Měla jsem ze začátku problém s vyprávěcím stylem, pak jsem se začetla a málem vystoupila někde jinde, než jsem měla. Je moc dobře, že v tomto případě nejde o románové zpracování. Takových příběhů bude mnohem víc a to i těch novodobých, bohužel. Je to síla, si o tom jen číst. Tato nacistická odvetná vyhlazovací akce, která vznikla z obyčejné pomsty, chtivosti a zášti byla úplně zbytečná. Válka je hnus a vždycky to nejvíce odnesou úplně obyčejní lidé jako vy nebo já.
(SPOILER)
Souzním s komentářem KLHannah níže. Je rozhodně dobře, že se o tragédii píše a dostává se do širšího povědomí bez nánosu komunistické ideologie. Ale v knize se mi prostě špatně orientovalo. Jako by se autorka nemohla rozhodnout, jestli téma pojednat faktograficky, nebo v rovině osobních příběhů. Skákat z jednoho do druhého mi nevyhovovalo.
SPOILER
V knize je vícekrát zmíněno, že se mezi oběti nesprávně dostali i obyvatelé z jiných obcí, než z Životic. Jakoby tím byla jejich tragédie nějak větší. Vždyť to přece bylo jedno velké zvěrstvo a žádnou z vražd nelze ani trochu pochopit. Aspoň z mého pohledu.
Střídání beletristických úryvků a doložených historických skutečností této knize sedí. Nejde o román, ale obraz (po) zapomenuté tragédie v Životicích. A kniha nám v tomto ohledu předá všechny podstatné informace.
Rozhodně bych nechtěla svým komentářem říct, že není důležité připomínat si takové okamžiky historie, jako je životický případ. A je dost smutné, že se o takových případech veřejnost téměř nedovídá. Protože Životice nebyli s druhem trestu "10 mrtvých Čechů za jednoho mrtvého Němce", jediné. Možná je to i tím, že jedinou uznanou genocidou na českém území, ze stran tehdejšího Německa, je vyvraždění Lidic. Nebo jsem se to alespoň nedávno dočetla.
Pojďme tedy hodnotit ne tragedii samotnou, ale styl, jakým byla kniha napsána. Bohužel mi moc nevyhovoval. Rozhodně je jasné, že autorka se problematice věnovala maximálně, ale příběh jako takový moc nevyzněl. Nevadily mi faktické údaje. Rozhodně mě potěšily fotografie. Ale mrzelo mě, že jsem si k postavám nevytvořila žádný vztah. A tím pro mě příběh ztrácel na dramatičnosti. Postavy se mi pletly, musela jsem se vracet a hledat, kdo je kdo a kdo je čí syn a podobně. To mě v příběhu dost rušilo. Určitě bych si to ráda přečetla jako román, s nějakým odborným posudkem na konci knihy.
Rozhodně jsou ale takové knihy potřeba, aby nám, i dalším generacím, připomínaly, co je schopen člověk spáchat na člověku.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Téměř se mi nestává, že bych četla nějakou knihu ještě v roce jejího vydání.
V tomhle případě, jsem se na ni chystala, už když se oznámilo, že výjde.
Po Šikmém kostele jsem věděla, že boom kolem autorky je opravdu oprávněný.
Přiznám se, že o událostech, které jsou v knize popisované, jsem dosud nevěděla. A vlastně mne mrzí, že když je to skoro za humny, v hodinách dějepisu se nám o tom nikdo nezmínil ani na ZŠ a ani na gymnáziu.
Kniha je velmi silná, ostatně to se u tohoto tématu dá čekat, nicméně je to ještě umocněno, tím, že nám autorka představí jednotlivé rodiny a atmosféru tamního života roky, měsíce, dny i hodiny před tragédii. O to víc si člověk uvědomí, jak zrůdného činu bylo vykonáno.
A o to víc si člověk uvědomí, jak je vděčný, že žije v relativním bezpečí a pohodě.