Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533202/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-65e032386cc9c.png
4
2171
2171
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného. 1audio CD... celý text
Literatura faktu Literatura česká Historie
Vydáno:
2023
,
Radioservis
Interpreti: Zuzana Truplová , Norbert Lichý
více info...
Přidat komentář
Souhlasím s tím, že knihu by si měl přečíst každý a že by se na tuto tragédii nemělo zapomínat. Autorka má můj obdiv a respekt že něco takového dokázala dát dohromady. Jistě to nebylo jednoduché, jak časově tak emočně. Bohužel ale musím říct, že jsem se ve jménech často ztrácela a musela si dávat dohromady souvislosti.Aktérů je v knize ale mnoho, takže těžko říct zda by to šlo napsat srozumitelněji.
O Životicích slyším poprvé. Ač se nejedná o běžný román, je kniha velmi skvěle napsána. Měl by si ji přečíst každý. Vazba knihy je prostě dokonalá.
Knihu jsem nemohla odložit, velmi mrazivě, ale krásně napsáno. Postavy mi díky minipříběhům ožívaly před očima a prožívala jsem jejich bolest a strach i chvilky radosti s nimi a fakta zase potvrzovaly to jaké příšerné věci se stávaly naprosto běžnou součástí života.
Po Šikmém kostelu 1 jsem se vrátila do obcí, měst, která znám. Jsem překvapená, čím si lidé v Životicích a blízkém okolí prošli. Vůbec jsem o tom netušila, neučinili nás o této tragédii. Opět krásně napsáno, prožívala jsem jejich bolest s nimi
Rozumím, kam autorka mířila. V rámci přiblížení osudu vesnice přiblížila i mně, která jsem slyšela pouze o Lidicích, že existují příběhy, které zasluhují prostor v povědomí. Nicméně tím, ze zde není tolik podkladů, není moc z čeho čerpat a tak se autorka snaží o novinářský přístup (popis den po dni), který doplňuje svými vlastními úvahami. Bohužel se jedna o velice konkrétní osudy lidí, což zase zásadně ovlivňuje moznost fabulací a rozvoje příběhu. Rovněž je cítit pocta autorky k celému životickému osudu. Bohužel z toho všeho vypadává vysledek, který jsem tak nejak nezvládla uchopit a proto ubírám jednu hvězdičku. Nicméně se pořád přikláním k tomu, že autorce se povedlo tímto skloubením přiblížit historicke udalosti i někomu, kdo by si historickou knihu jinak nepřečetl. A to je něco, za co si autorku neskutečně cením.
Paní Lednická by se měla rozhodnout, jestli píše beletrii nebo literaturu faktu. Evidentně jí jde obojí, ale ne najednou. To, co dokázala v Šikmém kostelu, zde nemůže rozvinout, protože uvozující mikropříběhy jsou přílišnými miniaturami. Faktuální části jsou zase příliš nesoudržné, takže se jí to přes ty beletristické fragmenty nespojuje. To, co mělo působit jako pojivo, je cizorodý prvek, který tah na branku jen komplikuje. Je to překombinované a přemyšlené, je to tah, který se jí nepovedl. (Povedl se brilantním způsobem třeba Kateřině Tučkové v Žítkovských bohyních.)
Takže - vynikající tragický a nadčasový příběh, který překračuje dalece regionální problém, který je neustále likvidován umělými beletristickými vložkami, které jej znepřehledňují. Přicházejí v nich neustále nové a nové postavy, je těžké se s nimi identifikovat, vracet se k nim. Škoda. Kniha chtěla dramaturga.
Zpočátku jsem se nemohl do knihy začíst. Byl jsem trošku naštvaný, že paní Lednická raději nedokončí trilogii Šikmého kostela...ale poté jsem se do knihy dostal. Bohužel. Kniha se mi dostala tak pod kůži (i díky fotografiím), že jsem se několikrát před spaním přistihl, že se nesnažím usnout, ale myslím na Životické občany (nemluvě o tom, že se mi o tragédii často i zdálo). Opravdu velice silný příběh, o kterém by se mělo učit - před touto knihou jsem o Životicích neslyšel. Moc se těším, až paní Lednická dopíše trilogii a vyjedu si s rodinou po Karvinském okrese!
Další excelentní kniha od autorky, která jen nepíše knihy, ale vytváří díla s historickými fakty, aniž by čtenáři vnucovala svůj názor. Konečně se zrodil autor, který se nebál odkrýt zvláště zauzlovanou historii slezského regionu, aniž by se snažil o manipulaci se čtenářem. Kniha má hodně prvků, které se vyskytují spíše ve vědeckých pracích a to je jen dobře, protože dává prostor vlastnímu názoru.
S napětím čekám, na třetí díl trilogie o šikmém kostelu.
Knize dávám plný počet. Je to moc krásně napsané, akorát jsem to chvílema musela rozdejchávat. Byla to blbá doba :(
Karin Lednická je obrovské jméno v rámci české scény a já jsem ráda, že jsem se k její tvorbě konečně dostala. V rámci Velkého knižního čtvrtku vyšly Životice, pro které jsem hned utíkala. Kniha má neobyčejné zpracování, které mě zaujalo na první pohled. Nádherná červená ořízka a pevná vazba jsou krásné plus. Stejně, jako fotografická příloha, která pomáhá dokreslovat příběh. Velmi se mi líbily beletrizované části, které vždy pomáhaly čtenáři přizpůsobit tehdejší dění a byly velmi rychle čtivé, i když bolestné.
Nakonec jsem hodnotila 4,5 hvězdičky proto, že chvilku mi dělalo problém si zvyknout na tu informativní historickou část, jakým stylem byla do knihy řazená. Každopádně tohle je jedno z děl, které by si mohl přečíst naprosto každý. Narovinu přiznávám, že tato tragédie mě předtím zcela minula :(.
Tak těžké a zároveň geniální čtení. Prolnutí příběhu a faktu dodává celé věci větší mrazivost... Jakoby samotná podstata události nestačila. Dávám rozhodně 100/10, geniální počin, který by měl být povinnou literaturou na školách.
Asi se k té knize budu msuet ještě jednou vrátit a přečíst ji pomaleji. Mám tuhle autorku příliš ráda na to, abych jí ubrala dvě hvězdy, takže to v sobě ještě nechám uzrát.
Velmi zajímavá kniha o historii kraje, ze kterého pocházím. O této tragédii jsem nikdy předtím neslyšela.
Pečlivě, citlivě a čtivě zpracovaný literární pomník jednomu z temných okamžiků naší historie. Smekám a děkuji.
Tohle by měla být povinná četba ve škole. Kniha je skvěle zpracovaná. Kdyby mě paní Lednická učila dějepis, tak by mě nejen bavil, ale odnesla a hlavně zapamatovala bych si spoustu znalostí.
Nechápu, jak tuto knihu může někdo označit za odpad. Je tak dobře, že paní Lednická tuto historickou událost opět a zevrubněji přibližuje našemu národu. Právě to střídání beletrie s fakty je zajímavé. Beletristická linka vdechla postavám zase na chvíli život. Ve spojení s obrazovou dokumentací nezůstalo moje oko suché. Každou chvíli jsem si s postavami spojovala fotky a přemýšlela o nich, snažila se do nich vcítit. Jelikož jsem z kraje, možná o to víc se mě to dotýká. Ta doba byla hrozná. Proč se to dělo a proč se to proboha musí dít v obměnách zas a znovu?
Symbolika obálky a ořezu jen podtrhuje všechno to utrpení uvnitř.
Po řemeslné stránce nádherně zpracovaná knížečka, k dokonalosti dovedená podpisem paní Lednické, přinesla otřesný a rozhodně ne ojedinělý příběh z nejhorší války lidského druhu. Den před čtením Životic jsem čirou náhodou shlédnul podobně nehezký film Krajina ve stínu. Obě záležitosti jsou velice sugestivně vyvedené a obě stejně nelichotivé pro náš národ. U obou jde o příběh lidí českých zemí, jenž není tak úplně černobílý, a je dost problém se u jejich chování postavit na jednu stranu.
Názor si rozhodně vytvoříte, ale předpokládám, že tak jako mě bude i vám dlouho vrtat hlavou jak by jste se zachovali v dané situaci. Popravdě, v momentálním rozpoložení po dočtení mě je to asi jasné, ale ve skutečnosti - čert ví....
Ale zpět ke knížce. Jak jsem předeslal, krásně a netradičně zpracovaná knížka je proložena dobovými fotografiemi a krvavá barva ořízky podtrhuje výjimečnost publikace. Životice jsou vyprávěny nejprve pohledem tehdejšího člověka a následně doplněny faktografickým popisem situace. Rozsekáno na krátké, přehledné a tudíž dobře čitelné kapitolky.
Prostě literatura faktu, proložená skoro románovým popisem, ovšem založeným na vyprávění pozůstalých, respektive dětí ve starším věku, tudíž vcelku objektivní.
Po Šikmém kostele, který mě přišel až moc expresivní, přišla paní Lednická se skoro čistou literaturou faktu a to mě zaujalo mnohem víc. Stylem vyprávění Životice hodně připomínají Žítkovské bohyně. Vlastně, je to úplně stejné a tudíž přístupné i tomu kdo popisná fakta zrovna moc nemusí.
Příběh této tragédie je tak vyprávěný čtivou formou a vrátí se díky paní Lednické do povědomí národa. Takových knížek je u nás potřeba.
Měla by být zařazena do povinné četby pro minimálně střední školy
Životice, vesnice která ve svém názvu nese život sám, se stala dějištěm události, ve které život závisel jen na zlovůli, listu papíru a snad náhodě či štěstí. Nevinní lidé byli zabiti, odvedeni, mučeni a ti, kteří přežili toto běsnění se s ním museli nějak vyrovnat a žít....."Žít se musí, říkalo se ráno u sběrny mléka....šeptem."
Kdo ví, kolik zapomenutých vesnic a osad bylo svědkem podobných tragédií. Z dětství znám jméno vesnice Leskovice, kde na samém konci války vyhaslo 25 lidských životů.
Děkuji paní Lednické za to, co dělá a jak skvěle. Říká se, že dějiny se opakují dokud se z nich nepoučíme. Příběh Životické tragédie je i po 70 letech stále smutně aktuální. "Mein lieber Wili......tvoje máma.”
Autorka opět přesvědčila, že psát umí. O této tragédii jsem nevěděla, ani z tohoto kraje nepocházím. Knihu jsem přelouskla, místy opravdu smutná a k zamyšlení. Ale jak se v knize píše-za všechny hrůzy nemůže válka, ale lidé....
V kontextu toho, co se nyní děje, tato slova opět získávají na významu.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Skvěle napsáno, přečteno najednou, knihu jsem prostě nemohla odložit. Styl psaní ani více postav mi nedělaly problém.