Zlatí úhoři
Ota Pavel
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/11785/bmid_zlati-uhori-D9d-11785.jpg
5
620
620
Výbor z autobiograficky laděných povídek obsahuje prózy především ze sbírek Smrt krásných srnců a Jak jsem chytal ryby. Povídky jsou řazeny chronologicky podle údobí, v nichž se odehrávají, což znamená na předválečné, z doby 2. světové války a poválečného období. Autor v nich čerpá především ze svérázných osudů svého otce, velkého snílka a malého dobrodruha, který sice nezdolně usiluje o životní úspěch, ale pravou radost a štěstí nachází v rodině a v přírodě, s níž je jako vášnivý rybář úzce spjatý. Povídky, v nichž se střídá originální humor s trpkou vážností, jsou jímavé svou prostotou, emocionalitou a autentičností.... celý text
Přidat komentář
Je to krásná kniha. Taková mile idilická. Pravda ovšem je, že malinko je tu cítit smutnější podtext válečného období. Ale jen jakoby podprahově.
Asi 25 povídek z doby před, při a po válce.
Čte se samo, milé, romantické, pěkné.
Při čtení si vybavuji filmy Zlatí úhoři a Smrt krásných srnců - oboje, i knížka moc pěkné.
Mám moc ráda povídky Oty Pavla a mám moc ráda Berounku a Křivoklátsko. Ani nevím, kolikrát už mám tuhle knížku přečtenou, ale vím, že se k ní za čas zase vrátím.
Nádherné.Hlavně Smrt krásných srnců a Kapři pro Wehrmacht.Jsou krásné,ale také hodně smutné.Je vidět,že autor tu dobu prožil a přesně ví,o čem píše.
Ota Pavel patří mezi mé nejoblíbenější české spisovatele. Jeho povídky, zvláště pak ty o rybách, jsou pro mě jako laskavé pohlazení od táty, který mě přivedl k lásce k přírodě a také k rybám. V tomto výběru jsou zastoupeny ty nejlepší "kousky" od Oty Pavla. Jsem velmi rád, že mám knihu ve své knihovně.
Tak tahle kniha se mi hodně líbila. Jako malá jsem trávila hodně času v přírodě a aspoň takto jsem si to mohla připomenout. Některé pasáže byly velice dojemné - hlavně ty s tatínkem, jak sháněl kapry. Určitě si ji přečtu zase znovu a dávám plný počet hvězdiček.
Kniha byla srozumitelná a dobře se četla. Pomohla mi nahlédnout do doby druhé světové války a poznat pocity lidí, kteří i přes možnost ztráty života vzdorovali nacistickým němcům.
"Tatínku, pojď pryč. Jestli nás chytí, tak nás zabijou. Podíval se na mě nepřítomným pohledem a dneska vím, že mu tenkrát bylo jedno, kdyby ho chytili a na místě ubili. Nemohl odejít a nechat Němcům své kapry."
Dcera měla tuto knihu v povinné četbě, proto jsem si ji přečetla také. Některé příběhy jsou super, některé mi nic neříkaly. Moc se mi líbily povídky Smrt krásných srnců, Kapři pro wehrmachr a Můžou tě i zabít. Byly v podstatě velice smutné, ale měly úžasné rozuzlení.
Znamenitá kniha, ohromně čtivá. Pavlův styl je působivý, snadno se zaryje pod kůži a nepustí.
Ota Pavel je jedním z mých nejoblíbenějších autorů. Povídky o rybách patří do zlatého fondu české prózy. Jednomu se spustí slzy jen tak, když čte, jak je na tom světě krásně...
Dá se k této knize napsat ještě něco co tu ještě nebylo? Filmové zpracování s nezapomenutelným panem Menšíkem patří mezi zlatý fond a kniha zase velmi pochopitelně studentům zošklivována v povinné četbě :D
Filmovou verzi znám a mám ráda. Nechala jsem se zlákat i knižní předlohou. Musím přiznat, že mě kniha moc nebavila. Do první půlky docela jo, to jsem měla před očima film a známé tváře. Asi od poloviny na mě bylo moc "přerybováno" a už jsem se i nudila. Nemůžu říct, že by to bylo špatně napsané, to určitě ne, je to všechno hezky popsané, ale ... není to můj šálek kávy.
Krásný a také smutný příěh lidí z malé vesničky. O malém chlapci, kterému říkali Prdelko, o jeho tatínkovi a mamince, o jeho bratřích, o strejdovi Hoškovi a jeho krásném vlčákovi jménem Holan, o začínající válce, o milované řece, rybách a úhořích.
Tak, jak to umí jen Ota Pavel.
Četl jsem poprvé jako kluk u prarodičů na chalupě, protože tam mnoho jiných knih nebylo. A dodnes si pamatuji, jak mne příběhy upoutaly. Vzrušení z rybaření, krásy přírody... Hrůza války mi přišla servírovaná tak nějak... nenapadá mne jiný výraz než „s obroušenými hranami“. Přes dobu, o které vypráví, jsou ty příběhy svým způsobem něžné, lidské.
Kdo nezná, rozhodně doporučuji.
Berounku mám nedaleko, jejím údolím čas od času projíždím na koloběžce, ale chytání ryb mě nikdy nechytlo. Takže jsem ve vztahu k Otovi Pavlovi objektivní. Znovu se zde nabízí srovnání s filmovým zpracováním. Každé z toho je trochu jiné. V knize se víc pojí poetika se syrovostí a na jejím konci, kdy už se místo k řece jezdí na přehradu, už se objevuje hlavně nostalgie po časech, které se nikdy nevrátí. Každopádně výborná kniha pro všechny, nejen pro nás od Berounky.
Přiznám se, že jsem se ke knize stavěla lehce nedůvěřivě. Četla jsem jí s dcerou v rámci povinné četby. Začátek mi dal docela zabrat, páč ryby mě vůbec neoslovují. Nicméně se do knihy krásně začetlo a ta romantika, ze všech stran dýchající láska k rodičům a v neposlední řadě laskavý humor, který autor rozhazuje plnými hrstmi, mě dostaly. Na konci i slza ukápla.
Dlouhá míle:
Moc jsem se těšil do mlýna. Byl to v mé mysli pohádkový mlýn, co v něm bydlí čerti Pacufráci. Vypravoval jsem se týdny, než jsem vyšel, a když jsem vyšel, tak jsem si broukal tu, co mě ji naučila maminka:
Po potoce chodila, drobné ryby lovila.
Drobné ryby rybářům,
hezké holky mlynářům.
Sládkům ještě hezčejší,
to jsou hoši pyšnější.
Vykračoval jsem si nahoru k zámku po kraji lidických polí. Dole, kde stávaly Lidice, nastoupila do práce německá Pracovní fronta a zpívala velice zvučně a přesvědčivě svou hymnu:
Wir sind die Jugend
mit Hacke und Spaten.
Motykou a rýčem tu převraceli zemi, aby ji ani Stvořitel nepoznal. Rybník, ke kterému jsem chodil s lidickými kluky, rozmetali dynamitem a vodu rozházeli do okolí stejně jako kostel. Potůček malý, co přitéká z Hřebče, odvedli jinam. Z bílých hřbitovních mramorových kamenů udělali cestu. Šlapou po jménech a příjmeních lidí, kteří tu tiše spali, a zpívají. Teď zmlkli. Budou asi pracovat. Chystají dynamit, protože motykou a rýčem nelze vyhladit bílé vesnice ze světa.
(1988, s. 93-94)
- Jedna z mnoha ukázek toho, proč všichni milujeme Otu Pavla - dovedl neuvěřitelně lehce zkombinovat naivní dětský pohled a prosté věci s ukrutnostmi války a střízlivým stanoviskem dospělých. Vyprávění působí uvolněně, reportážní charakter oslovuje a strhuje, ale stejně je vám při čtení jaksi ouzko, protože tam někde, za hranicemi dětských snů, jsou Němci a válka a bráškové jsou do koncentráku a tatínek už neprodává vysavače a Židi už nemůžou lovit ryby a... Dýchá z toho atmosféra. Vybrala jsem tuhle pasáž, protože myslím, že nejen veleznámá Smrt krásých srnců či Zlatí úhoři stojí za přečtení. I kvůli nádherně plastickému vyobrazení tatínka, kterého doma všichni obdivují:
Otázka hmyzu vyřešena
... Žil z minulosti a vzpomínal, jak před válkou chodil domů a sázel s velkým potěšením stovky na kulatý stolek. Měl pravdu, to uměl jak artista, pouštěl stokoruny z výšky anebo je připlácával. Maminka provolávala výkřiky obdivu a tleskala a my kluci jsme stáli, pusy dokořán. Později sice následoval obvykle druhý a třetí výstup, o němž už tatínek nerad hovořil: když vymáhal peníze z maminky zpátky, ale to známe jen z doslechu, a tak máme tatínka v živé paměti z dějství prvého.
Štítky knihy
koncentrační tábory druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno psychologie výbor z díla autobiografické prvky rybolov, rybářství, rybařeníČást díla
Bílé hřiby
1974
Boty Made in Italy
1974
Černá štika
1974
Dlouhá míle
1974
Dlouhý Honza
1974
Autorovy další knížky
| 2007 | Smrt krásných srnců |
| 2004 | Jak jsem potkal ryby |
| 2013 | Zlatí úhoři |
| 2004 | Plná bedna šampaňského |
| 1989 | Výstup na Eiger |
Já nějak nevím co k této knize říct. Musela jsem si nechat den to vše vstřebat a pak napsat komentář :) Na knize se mi líbilo, že vypráví o delším časovém úseku. Takové knihy opravdu miluju. Byla zajímavá, ač chytání ryb je pro mě absolutně cizí, tak v této knize se mi to líbilo. Celkově na mě kniha působí spíš pochmurně. Je velmi čtivá a krásně napsaná. Určitě ji doporučuji, pohladila mě po duši a jsem moc ráda, že jsem si ji mohla přečíst.