Zlatý časy se končí

25.06.2018

„Projdi se peklem
Tohle je místo studený
Tady se čas měří vztekem
A tak vaříme ze sněhu čaj a všechno se vrací
Každej v bivaku sám a Everest v mracích

Zlatý časy se končí, do tmy a dál
Připrav se hochu na hubený dny
Šetři si dech, jdou proti nám

Všechno bude jinak, než chceš
A vítr žene to sem
Jestli je Everest nade mnou
Jestli je Everest vůbec nade mnou
Jestli je?“

Písničky Houpacích koní a texty Jiřího Imlaufa (o které tady jde) pro mě nebyly láskou na první pohled. Ty texty nejsou nijak prvoplánové chytlavé (i když o chytré slovní hříčky není nouze), ale mají v sobě zvláštní atmosféru. Pohled outsidera, který si je své pozice vědom. Nežehrá na ni, ale snaží se v ní najít to nejlepší. „Doufám, v cokoli můžu,“ píše v jednom textu a jinde třeba „A cokoli smíš / tak jenom taj dech“. O tom, jak na mě tento náhled na svět působí jsem se docela rozepsal v komentáři k Imlaufové knize Ústí hlavně, kde jsem pustil ze řetězu své nadšení (ale s odstupem bych - když si to tak pročítám - nic neměnil) - takže už se nebudu opakovat. Jen doplním svůj názor, že si myslím, že texty výborně fungují i bez hudby, v knižní formě, jako svébytné a dospělé básnické dílo. A ke každé básni krátký komentář nebo postřeh, to se mi také moc líbilo.

Na vybraných textech, které jsou průřezem dvacetiletou tvorbou je vidět, jak se Imlauf mění jako básník, jak se mění přirozenou cestou témata. Od milostných a sexuálních radostí a zklamání až k reflexi života a melancholii stárnoucího muže, který už toho v životě viděl možná víc, než chtěl. To s potěšením sleduji, mám radost, když vidím, jak se můj oblíbený textař vyvíjí, jak roste. Jak zraje jako voda. Jako voda proměněná ve víno.

„Bože, neber mě nadarmo do úst
vem si mě, nech si mě dorůst“