Zlatý pavilon

03.09.2024

Japonské romány pro českého čtenáře vždycky znamenají ponor do úplně jiného světa. Tady to ale platí hned trojnásobně – děj se odehrává v Japonsku v době před, v průběhu a krátce po druhé světové válce, nadto v prostředí buddhistických mnichů a navíc hlavní hrdina a jeho největší přítel trpí tělesným postižením, které je i z toho jejich domácího světa vyčleňuje. Je to silný psychologický román, řešící především otázku, jak může tělěsné postižení zdeformovat pohled jeho nositele na život, svět a lidi, včetně blízkých, a do značné míry také román o kráse (jejímž symbolem je tu prastarý Zlatý pavilon) – o schopnosti ji vnímat, o jejím vlivu na život citlivého člověka a třeba i o tom, že ani schopnost přesahu (v této formě) není žádnou zárukou morálního a citlivého chování k jiným lidem, potažmo ke světu jako celku. Doslov mě překvapil hned ve dvou směrech – jednak zjištěním, že se příběh zakládá na skutečné události, za druhé pak informacemi o osobě, životě a smrti samotného autora (na mnoha místech románu zřejmě prosakují jeho skutečné názory a postoje, jakkoli šokující se zdají být).

01.10.2023

Konečne to mám za sebou. Priznám sa, v polovičke som mal chuť vzdať to, tie nekonečné nudné opisy a divné úvahy, moje nervy... Inak príbeh oprostený od všetkých tých omáčok okolo dobrý. Celkom to vystihol jeden z predchádzajúcich komentátorov, že keď naďabil na nejakú zložitejšiu vetu, ktorú nepochopil, prečítal si ju znovu, pomaly a pozorne, ale napriek tomu z toho nebol múdrejší. Súhlasím s ním, tiež som to mal rovnako. Veľmi zvláštny spôsob autorovho uvažovania. Však posledný samuraj, hm... Inak písať teda určite vedel, ale pre mňa rozhodne nie. Mišima, už nikdy více, raděj katanou do palice, hehe....

21.08.2023

Mišima knihou dokázal predovšetkým jednu výnimočnú vec - opísal obraz Zlatého pavilónu ako idey, ako stelesnenia zlatavej nadpozemskej krásy, ktorý sa napokon pretavil do výslednej podoby rekonštruovaného pavilónu - ten nový je pravdepodobne omnoho viac zlatý, než bol ten pôvodný. Už to ukazuje výnimočnosť jeho diela, a to ani nemusíme hľadať nejaký priamy vplyv. Mišima skrátka pochopil podstatu Zlatého pavilónu a jeho obraz v mysliach Japoncov.

Druhou podstatnou vecou, ktorú na Zlatom pavilóne obdivujem je jeho estetická a filozofická sila. Chvíľu som tu cítil Sartrove Muchy, avšak volanie po čine tu napokon v závere dostalo iný, ešte fascinujúcejší rozmer - čin mimo človeka. Ani v čine sa napokon podľa Mišimu neukrýva pravda a človek sa tu nestáva Bohom ako Sartrov Orestes. Naopak, človek je tu zmietaný v akomsi mnohostrannom a neuchopiteľnom svete, kde sa každý zúfalo snaží nejako prežiť medzi živočíšnymi túžbami a abstraktnými ideami a túžia po akomsi skutočne - to sa však akoby nikde nenachádzalo. Niektorého vhľady, napríklad ten Kašiwagiho o telesnosti, v ktorom sa zaujímavo prelína pozorovateľ a pozorovaný, boli naozaj brilantné. A netreba zabúdať ani na ústrednú filozofickú tézu, ktorou je predstava krásy, ktorá zostáva v mysli človeka po vedomom zničení. A tu sa mi vynoril obraz všetkých súčasných konceptuálnych umelcov, ktorí v galérii jedia prilepené banány svojich kolegov a pod., a v kontexte tohto diela i Mišimovej smrti, mi to celé pripadá ako taká lacná detská hra. Pretože z tohto naozaj tryská až akási elektrizujúca prízemná sila. Uvedomujem si, že je to čistý fašizmus (na japonský spôsob) vo svojej neriedenej podobe, tu nasmerovaný na krásu. A aj preto ma to zároveň desí a odpudzuje.

Zároveň príliš nerozumiem rečiam o Mišimovej nezáživnosti. Mišima podľa mňa patrí medzi (pre Európana) najprívetivejších japonských spisovateľov, určite je náročnejšie začítať sa do Nacumeho, Kawabatu, Tanizakiho a ďalších. Mišima je už jemne ovplyvnený aj európskou rozprávačskou tradíciou - napríklad jeho Smäd po láske je parafráza Senecu. Mne sa naopak páčilo, že to miestami získavalo až také horúčkovito vyšinuté písanie, aké si pamätám aj z Dostojevského Zločinu a trestu. Len subtílnejšie, tak ako je subtílnejšie celé japonské umenie.

A pretrvávajú vo mne aj mnohé otázky: Ak nie v čine, ani v nadzmyslovej idey a ani v túžbe, kde sa nachádza pravda? Je dokopanie prostitútky na príkaz amerického vojaka obraz poníženého a znásilneného Japonska? Mišima tu krásne opísal fascináciu zlom, temnotou, telesnou túžbou a deštrukciou i nadzmyselnou krásou, je toto všetko na čom záleží? Existuje aj nejaké dobro? A práve toto ma na Mišimovi fascinuje. Nový, iný pohľad na život, na krásu a etiku, než aký som kedy čítal.

20.02.2023

Kinkakudži (1956) je považován za jeden z nejlepších a nejznámějších Mišimových počinů, inspirovaný skutečnými událostmi, kdy koktavý novic v roce 1950 skutečně zapálil Zlatý pavilon. Mišima se aktem inspiroval a použil ho jako zázemí pro předložení svojí filozofie, především pohledu na krásu (v tomhle ohledu jsem si založil hned několik zajímavých míst, např str. 114-116, kde postava Kašiwagiho rozebírá svůj pohled na krásu/touhu, kdy ho chce překrásná dívka, tvrdící mu, že ho miluje a on ji odmítá), ale i třeba, jak je trefně řečeno v závěrečném doslovu „Až když objevil důležitost akce, dokázal Mizoguči nalézt vnitřní rovnováhu. Mišima obrátil svou pozornost k činům“ – v tomhle ohledu je i závěr knihy napsaný absolutně úžasně a řekl bych, že svojí kvalitou a strhující silou obrazů, hořícího pavilonu, nebe, zapálení cigarety a chuti žít mě přiměl překlopit poněkud mdlejší a pomalejší rytmus knihy, v pozitivnější zkušenost, pohled na knihu. Jak je už všem známo, Mišimův dneš již legendární konec byl možná opravdu do jisté míry excentrickou onanií nad „limitací lidského života“ a „já chci žít věčně“ (a že spousta z těchto témat je nakousnuta, nebo se jich nějak dotýká, právě tady). To ale pořád nevylučuje jeho literární talent, nebo fakt, že byl schopen zaujmout tak extrémistické postoje a vedl excentrický život. Je dost obtížné, odloučit jedno od druhého. 'Zlatý pavilon' je tak na jednu stranu studií psychopata, obdobně jako třeba o šest let později vydaný Fowlesův 'Sběratel', ale hlavně jde o část určitého celku, takže je obtížné vnímat, tedy alespoň pro mě, Mišimovy knihy, bez něj, jako ikonického spisovatele, ale i zásadového moderního samuraje (což ano, byl možná jen image), stejně jako excentrické celebrity - tedy se vším, co k jeho životu patří, a skládat si tak takovou skládačku. I v Japonsku je vnímán kontroverzně. Osobně za velmi přínosný považuji třeba dokument 'Mišima Jukio VS Tódai zenkjótó 50 nenme no šindžicu' (Mishima: The Last Debate), kde se na slušném sto minutovém poli dost rozebírá jeho celkový filozofický, politický postoj, asi rok a půl předtím, než zemřel, během účasti debaty se studenty. Je zvláštní vidět někoho, jako Mišima v pozici normálního (ač co na jeho životě bylo normální? Stal se slavným přes noc a velmi mladý), co si připaluje cigarety a směje se malým vtípkům, ale pořád rozebírá i seriózní témata. Vím, že v jeden moment vyjádřil jakési politování nad faktem, že možná není schopen se vyvíjet a dívat na věci jinak, modernějšíma očima, zkrátka, uvězněný ve svém pojetí svého tradicionalismu. Nemyslím si, ale, že, jak je v doslovu řečeno, Mišima to celé stavěl čistě na tom, že by okolo sebe budouval nějaký kult osobnosti, který chtěl zapečetit svou smrtí, jako spíš, že to vše pochází opravdu z nějaké těžce zabudované a celý život tvořené frustrace, že mu byla během druhé světové války odepřena možnost zemřít pro svou zem, jak sám řekl, „smrtí, která má šlechetný důvod/význam“ (což mu bylo v poválečné moderní společnosti odepřeno a stejně jako zmiňoval samurajskou klasiku Hakagure, jejíž autor, rovněž samuraj, narozen do špatné doby, zemřel stářím) a tak to vnímám tak, že se Mišima celý život připravoval, na ten veliký důvod (záměrně cvičil svaly, které jsou potřebné ke správnému provedení seppuku) aby tak dokončil divadlo, které bylo jen předehrou k jeho aktu, který ano, do jisté míry sloužil k jeho glorifikaci – jestli šlo ale o primární důvod je tak nějak na delší rozbor a debatu. Opět se ale prokazuje, že kontroverze prodává a je nejlepší nálepkou, protože to lidi přiměje mluvit, mít dialog.

05.10.2022

Kinkakudži, neboli Zlatý pavilon, místo, které jsem měl možnost před třemi roky vidět. Když se na něj přes jezírko díváte, vidíte dokonalost samu usazenou v krásné scenerii. Vlastně je škoda, že se člověk běžně nedostane blíž či dovnitř a neustále kolem vás cvaká někdo telefonem a seká jednu fotku za druhou... Zlatý pavilon a jeho okolí jsou magické, ale určitě v Japonsku nejsou mým top místem. Určité myšlenkové pochody hlavního hrdiny ale chápu...

Tím to ale do značné míry končí, postupně zjišťuji, že si s Mišimou nerozumíme. Nebo ano, ale velmi, velmi málo. Četné popisy, metafory, myšlenky mi jsou velmi cizí, mnohdy naprosto nesrozumitelné. Autor má osobitý styl, ale pak se člověk přistihne, že něčemu nerozumí a přečte si to znovu. A znovu. A stejně nic. Jedná se o velmi hezký text, ale pro mě možná příliš poetický, každopádně velmi nedostupný a těžko stravitelný.

17.05.2019

Začnu trošku jinak - kniha má krásnou obálku. Přinejmenším vydání z roku 1998, autor Zdeněk Ziegler. Ta mne skutečně nadchla. Pokud jde o knihu samotnou, nevidím v hlavní postavě, novici Mizogučim, psychopata, který nakonec uskutečnil tragický krok. Naopak jsem přemýšlel o vztahu krásy a ošklivosti. Kdo z nás se nesetkal se stavbami, které se nám na první pohled zdají ošklivé, abychom je v konečném důsledku považovali za krásné. Kdo z nás se nesetkal s tím, že o něco krásné se nechce dělit, a řídí se pravidlem "když ne já, tak nikdo". Na tragickém osudu další postavy, Curukawi, kniha ukazuje obecné pravidlo asijské společnosti - zachovat si tvář za všech okolností. I za cenu destrukce vztahu, či dokonce života. Přesto mne tahle kniha oslovila, dost dlouho jsem si prohlížel obrázky Zlatého pavilonu, který je stále vyhledávaným turistickým cílem. A přemýšlel, nakolik podivně na nás tato stavba působí. A nakolik podivně působí na Japonce naše kultovní stavby - třeba vila Tugendhat. Ale přemýšlel jsem nad tím, jak silný impuls musí být, aby člověk svůj obdiv, fascinaci krásou, dokázal proměnit v destruktivní sobectví. I přes tento filozofický a dominantní rys na mne silně zapůsobil jazyk. Nepochybně díky překladu Kláry Macúchové. I když jde o prózu, působí poeticky.

26.03.2019

Zajímavý příběh psychopata hledajícího krásu

19.06.2017

V této knize se vytváří zajímavý vztah v trojici hlavní postava – autor – čtenář. O prolínání autora a hlavního vypravěče nelze pochybovat, ne snad, že by šlo o román vyloženě autobiografický, ale autor své postavě zcela evidentně rozuměl a dokázal se do ní vžít. Co se týká mě jako čtenáře, mám s románem jinou zkušenost než oba předchozí komentátoři. Podle mě je kniha napsaná tak skvěle, že přinejmenším část vcelku normálních čtenářů je schopna si s přibývajícími stránkami osvojit optiku hlavní postavy a svým způsobem chápat (což není totéž jako schvalovat) její nutkavou potřebu Zlatý pavilon jako výraz nedostižné krásy a dokonalosti zničit. K tomu přispívají mimořádně působivé, až mrákotné popisy viděné očima hlavního hrdiny, takže není tak těžké se do jeho vyšinutého světa postupně vžít. Velmi zajímavá je i postava jeho přítele ze zenového kláštera, který představuje ve své čistotě, dobrotě a idealismu jeho přesný protipól, a současně je měřítkem narůstajícího šílenství hlavní postavy. Podle mě jde o skvělou knihu, kterou bych doporučil všem, kdo mají rádi japonskou kulturu (která je tu zobrazena ve své kráse i jistém sklonu k vyšinutostem a extrémům), nebo kdo rádi sledují psychologický vývoj hlavních hrdinů v rámci tzv. bildungsrománů. Mišimův román posouvá tento literární žánr na zcela novou úroveň.

04.05.2013

Zlatý pavilon byl inspirován pozoruhodnou událostí, která si literární ztvárnění určitě zasloužila. Dočíst tuhle knihu pro mě ale bylo solidní utrpení. Mišima byl fanatik. Podle všeho ten maniakální typ trpící sebeiluzí, že je (i sám sebou) nepochopený génius. Svůj potenciál proměnil v kostrbatý jazyk pomateného člověka, nesmyslné popisy a nezajímavou předehru směřující k jedinému cíli. Abyste neplýtvali časem na tuto knihu: když jsem se prořekl, že čtu Zlatý pavilon, divilo se pár japonských přátel "co za člověka tě to sakra nutí číst?".