Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/254496/zlocin-a-trest-8SS-254496.jpg
4
2763
2763
Redigoval F. X. Šalda, dvousvazkové vydání.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1930 , MelantrichOriginální název:
Преступление и наказание (Prestuplenije i nakazanije), 1866
více info...
Přidat komentář
6.10.2024 - 3,5*
Kniha Zločin a trest byla dárek, nádherná edice z Rybka Publishers, ilustrace Dave McKean. Edice má i jiné, nádherně zpracované klasiky, postupně je sbírám.
Dostojevskij má tu výhodu, že jsem ho jako mladší dost četla, ještě před listem povinné literatury, takže jsem se do knížky pustila relativně brzy poté, co jsem ji dostala. (Popravdě, Zločin a trest jsem přečetla teprve dnes nejspíše proto, že na seznamu povinné byl.)
A dojmy jsou... smíšené. Jak nejspíše napovídá fakt, že jsem knihu četla několik měsíců.
Vykreslení atmosféry ruské dobové společnosti - té chudé především - je brilantní. Možná spíše brutální. Viděla jsem to období, Petrohrad druhé poloviny 19. století, před očima. Jako spadnout do žumpy, v zimě. Hnus a ještě k tomu pak umírám na zápal plic, zatímco lidé bezohledně přihlížejí, v lepším případě, nebo si kopnou a k tomu mě okradou, v tom horším.
Způsob, jakým Dostojevskij vykresluje své charaktery - smekám. Zjizvení, komplikovaní, dýchající lidi. V tom nejhorším světle, se všemi nedostatky, odhalení. Proto tak lidští. Občas pobavilo vyloženě dramatické vystupování postav (dramatické ve smyslu divadelní hra - vše tak absurdně dohnané do extrému), jindy brnkalo na nervy omdlévání a náhlý pláč - především žen. Ale podstata těch lidí tam byla a občas ten fakt štípl jako facka.
Děj je... obsah knihy... no, to je ta smíšenost dojmů. :D
Máme zde otázky, zločin a trest, očividně, ale i mnoho zamyšlení a prapodivných, pobuřujících, někdy vyloženě depresivních a rebelujících myšlenek.
Dostojevski uměl postavy napsat tak, dokázal zážitky a lidské strasti podat tak, že nezáleží na kulisách, době, kdy je kniha čtená, stále to rezonuje. Je to univerzální, tyto emoce, pocity, situace, a proto i myšlenky stále souzní.
Dojde ke zločinu, a pak se propadáme s hlavním hrdinou do filozoficko-psychedelického rozpadu mysli, v podání knihy spíše spirita/ducha člověka. Nějaký chorobný stav mysli tam byl už i předtím, ale po zločinu to nabere na horečnatém spádu.
A to byl nejspíše ten zakopaný pudl. Záměr to nejspíše byl geniální a styl, jakým kniha byla napsaná, dokonalý. Ale číst to, probírat se všemi těmi myšlenkovými pochody a někdy zcela prostě náznaky šílenství a blouzněním... z pohledu ne tak sympatického vypravěče... a bez pevného děje k tomu. Je to chaos, žádný řád, ale nebývá takový život vždy?
Jak moc se mi psaní Dostojevského líbí, zapomněla jsem, že píše bloky textů délky stránek, a občas to bylo jako honit se za myším ocáskem uprostřed 3D bludiště s tím, že se myška postupně mění v tucet jiných konceptů a na konci vlastně ani není zvířetem, ale abstraktní myšlenkou právě bez toho ocásku.
(Také jsem si s pobavením uvědomila, odkud nejspíše pramení má láska k dlouhým, přehnaně komplikovaným souvětím a volnému toku myšlenek v mém vlastním psaní. :D)
Kdybych tuto knihu četla tehdy, v maturitním období, odnesla bych si ze čtení více. Jsem si tím jistá, jelikož jsem si během četby s mírnou hrůzou uvědomila některé své zaryté názory a můj mozek už bohužel není tak plastický, můj náhled na život se už tak lehce nemění ani ve světle zajímavé myšlenky a... jsem stará koza. xD
Jsem ráda, že jsem knihu přečetla, připomněla mi mou lásku k těmto občas hůře stravitelným kouskům.
Jediné, z čeho jsem nešťastná, je fakt, že jsem většinu knihy četla v elektronické verzi (MKP epub), jelikož cestovat s takovou pěknou edicí je zločin.
Samo o sobě by to nebyl problém... kdyby ty dvě edice nepřeložili dva různí překladatelé. :')
Začátek jsem četla v překladu Michaela Fišla a tak zpětně musím říct, že se kniha možná četla trochu jednodušeji.. ?
Zbytek, cestou MHD, byl překlad Jaroslava Huláka. Druhá půlka určitě. Ale nejsem si jistá, který překlad byl který, abych mohla usoudit, kdo dobovou atmosféru vystihl lépe, jestli i jiná (pravděpodobně starší) volba slov nepomohla... jsem idiot. xD
Kniha, kterou jsem četla před mnoha lety a k níž se znovu vracím pro svou sílu. Dostojevskij, ale i další autoři z tohoto období, byl naprosto geniální.
Světová klasika a zatím rozhodně nelze říct, že by zestárla. Motivace postav, morální deformace většiny z nich a bezútěšnost prostředí v němž se příběh odehrává, vytvářejí na čtenáře silný dojem. V podstatě se jedná o psychologický román, zajímavé je sledovat, jak ruská kultura v polovině devatenáctého století obsahovala touhu vyrovnat se francouzské a pruské.
Skvelý psychologický román. Myslela som si, že to bude "ťažké" čítanie, zdĺhavé, ale na moje prekvapenie ma dej veľmi zaujal a nevedela som knihu pustiť z ruky. Výborne vykreslené charaktery postáv, hlavne Raskoľnikova. Jeho myšlienkové pochody a psychický stav pred a po spáchaním zločinu, jeho prerod na iného človeka. Určite si prečítam aj ďalšie romány od tohto autora.
Hvězdičky neuděluji, kdo chce znát mé hodnocení, nechť čte dál.
Po letech (neopodstatněného) odporu k ruským klasikům jsem si řekl, že pokud Zločin a trest zvládnou holky z osmičky, zvládnu to i já.
Byl jsem překvapen, když Raskolnikov svůj zločin spáchá na prvních několika desítkách stran. Říkal jsem si, co může následně pětisetstránkový opus nabídnout... Klišovitá klauzulka o tom, že se jedná o psychologickou studii vraha, je však naprosto trefná. Několik set stran (přestože nemá kniha fixní fokalizaci) sledujeme dění v hlavě vraha a postupné proměny v psychice, chování a názorech člověka, který myslí nekonformě; řečeno dost kulantně. Osobně ale nevnímám Raskolnikův příběh jako rozklad osobnosti, ale jako příběh prozření. Nemohu si pomoci, ale konec příběhu mi připomíná závěr Hitchcockova Psycha nebo Alexe z filmového Mechanického pomeranče. „Byl jsem vyléčen."
Jestli vás obtěžují sáhodlouhé vnitřní monology na jedno téma, případně dialogy o nesmysluplnosti lidské běžnodennosti, knize se raději vyhněte, nepřinese vám nic zajímavého a ke splnění povinné četby vám postačí výtahy na internetu.
Pokud bych měl říct jeden pocit, který ve mně kniha zanechala, byl by to děs. Děs z toho, nakolik mi byli Svidrigajlov a Raskolnikov sympatičtí. To, nakolik jsem dokázal porozumět jejich hodnotám, cílům, myšlenkovým pochodům a motivacím, mě samotného staví do pozice, která mi není úplně komfortní, nicméně asi budu muset být Raskolnikovem a nakonec jít se svou kůží na trh.
Knihu jsem četla na střední, což už je nějaký ten pátek. Nyní jsem to poslouchala jako audioknihu namluvenou herci a byl to skvělý zážitek. Popisy postav mi tam trochu chyběly co se týče vzhledu, ale popisy rozpolcených pocitů byl dokonalý. Je to fenomenální psychologické dílo.
Čakala som boj s čítaním a naopak, šlo to samo! Jedna z tých "doporučených" kníh zo školy, kde sa dá naozaj ponoriť do deja, zamyslieť a tiež si tak trochu povedať... možno keby sme na tej strednej boli duševne zrelší, dívali by sme sa na to inak, ale na to treba mať nažité, urobiť pár chýb v živote, rozhodnutí, aby človek mohol oceniť. Vybrala som si ju po návšteve múzea Dostojevského v Kazachstane, malé mesto Semey / Semipalatinsk, ešte menšie múzeum, ale nadšenie miestnych veľké a som rada, že ma tak inšpirovalo!
Knížka byla opravdu silná, wow. Co bych tu psal by bylo jen opakování toho, co napsali lidé přede mnou. Jednu věc ale mohu předat - není vhodná pro maturanty pro dočítání na poslední chvíli :) Nejspíš ji za víkend nestihnete.
Prestupljenie i nakazanie..
Dostojevskij byl génius a jeho knihy jsou mnohem více, než jen pouhé romány. V jeho postavách je ukrytý nejhlubší smysl jejich tázání, neklidů, tragických rozhodnutí (jako zde Raskolnikov) a autor dokáže vystihnout právě onen zápas, když jeho hrdinové vlastně teprve poznávají sebe sama, uvědomují si následky svých činů.. V Dostojevského dílech nejsou klišé, ani prvoplánová a plytká rozuzlení...to je na něm tak obdivuhodné! Kdo ze spisovatelů toto dokáže?!
Připadám si vlastně nepatřičně: kdo jsem já, abych komentovala takového velikána. Každý, ať si udělá názor sám, doporučuji rozhodně!
Četba to byla naprosto příšerná a nesnášel jsem vracet se k hlavnímu hrdinovi, který je modelovým případem zhrzeného intelektuálního ufňukánka. Shodou okolností jsem ale knihu dočítal v době tragické události na FFUK v Praze, což mě tak nějak dovolilo prominout jak Raskolnikovi (protože oproti té reálné zrůdě mu ještě zůstal přeci jen kousíček svědomí a zdravého rozumu a pak samotné dílo jako takové, které v obě má historickou a společenskou důležitost jakožto zdařila studie nebezpečného člověka na okraji společnosti. Dostojevski sice nemá tendenci popisovat fyzické prostředí 1 místnosti na 4 stránky, jak to někteří autoři klasické literatury dělali rádi, zato se vyžívá v podrobném popisu pocitů hrdiny a historie lidí. To trochu bránilo lepšímu spádu děje. Nicméně pro hlubší pochopení psychologie to asi potřeba je a psychologii postav... V tom byl Dostojevski vždy mistrem!
Tohle je absolutně brilantní dílo. Je mi trochu smutno z některých komentářů lidí, kteří jej zkrátka vůbec nepochopili. Ne, nejde o obraz Ruska, ale o obraz lidské duše, který je naprosto geniálně pojat. Jako psycholožka se mám od pana Dostojevského i ohledně psychologie stále co učit a smekám klobouk. Určitě se k ní v životě vrátím ještě spoustukrát.
Postaba Razumichina a Soni budou už navždy jedny z mých oblíbených literárních hrdinů. Přináší do temného světa světlo a naději, kontrast.
Všechno je dokonale promyšlené, zajímavé, a i přes náročnost také velmi čtivé. Navždy díky za taková díla!
(SPOILER)
Knihu som dočítal predvčerom a ešte stále nad ňou rozmýšľam. A rozmýšľam aj, čo napísať. Ak k tomu pristupujete ako ku obyčajnej knihe, nejaké postavy, zápletka, nejaký príbeh atď. tak vám vyjde priemer, možno nadpriemer a ak máte radi psychológiu postáv a ich vnútorné prežívanie, tak možno aj na plný zásah, pretože tu toho je veľa.
Sila tohto diela však pre mňa spočíva v niečom inom. Dostojevskij napísal Zločin a trest v roku 1867. V ňom opísal myšlienky, ktoré vyšinutého človeka s pokrivenou morálkou oprávňujú podľa vlastných bludov zobrať beztrestne život inému. Na základe svojich vymyslených kritérií, akože toto je parazit a svetu bude lepšie bez neho. (Zabíja predsa voš a tak nemá prečo mať výčitky svedomia.)
V tom čase bola moderným učením eugenika. Jej propagátorom bol Francis Galton, ktorý bol príbuzným (half-cousin) Darwina. O dobrých 60 rokov neskôr ju prekrútili do obludných rozmerov nacisti v Nemecku. Do obludných rozmerov takých, že určovali, kto je parazit, kto si zaslúži žiť, kto nie. Niečo ako Raskoľnikov. V reále to boli okrem iných Slovania, kto bol v ohrození. Nakoniec, nacisti aj napadli ZSSR. A ten prežil len za cenu veľkých obetí.
V závere knihy, vydanej v roku 1867, sa píše, "Raskoľnikov preležal v nemocnici celý koniec pôstu a veľkonočný týždeň. Keď sa uzdravoval, spomínal si, čo sa mu snívalo, keď ležal v horúčke a blúznil. V chorobe sa mu marilo, akoby bol celý svet odsúdený na záhubu akousi hroznou, neslýchanou a nevídanou morovou pohromou, prichádzajúcou z hlbín Ázie na Európu. Všetci mali zomrieť, okrem mála vyvolených. Objavili sa akési nové červy trichíny, svalovce, mikroskopické bytosti, ktoré sa usídlili v ľudskom tele. Ale tie bytosti boli duchovia obdarení rozumom a vôľou. Ľudia, ktorí ich do seba prijali, stali sa hneď besnými a šialenými. Ale nikdy, nikdy sa ľudia necítili takými rozumnými a neotrasiteľnými v pravde, ako títo nakazení. Nikdy nepokladali svoje ortiele, svoje vedecké závery, svoje mravné presvedčenie a vieru za neotrasiteľnejšie. Celé dediny, celé mestá a národy sa nakazili a šaleli. Všetci boli vyplašení a nechápali jeden druhého, každý si myslel, že jedine v ňom je obsiahnutá pravda, a trpel, keď pozeral na druhých, bil sa do pŕs a plakal a zalamoval ruky."
Nepripomína vám to rok 2020? Teda vyše 150 rokov vzdialenú budúcnosť? Zaujímavé je, že sú v takomto románe ukryté dve zásadné civilizačné udalosti- po tej prvej prišlo k obrovskému rozvoju šírenia informácií, rozvoju počítačov, hovorím o druhej svetovej vojne. Po tej druhej, Covid, prišlo k zásadnej zmene celej civilizačnej paradigmy. Tá, pravdaže, ešte prebieha, takže sa v roku 2024 nemusí zdať viditeľná každému. Ale už si asi každý všimol, že sa stále niečo deje, že sa významné udalosti dejú oveľa častejšie ako pred desiatimi rokmi. Tak to je už ono.
Mám dojem, že sa vrátim aj k Idiotovi, ktorého som čítal už dávnejšie. Niečo na Dostojevskom bude...
Děj románu je asi všeobecně známý. Chudý studen Rodion Raskolnikov se rozhodne zavraždit starou lichvářku. Svůj úmysl provede, ale s naprosto nečekanými důsledky pro svůj duševní svět.
Román se odehrává v 60. letech 19. století, což byla v Rusku doba šíření radikálních idejí pocházejících ze západu, darwinismu, materialismu, socialismu, což spolu s ruským sklonem k násilí a dogmatismu vytvořilo silně výbušnou směs. Raskolnikov je přesně takovýmto člověkem nového typu. Staví se zády k hodnotám starší generace (zde reprezentované jeho matkou) a je přesvědčen, že klíč k budoucnosti drží přicházející generace, která je přesně v duchu pozitivistické filozofie schopná vyřešit všechny problémy společnosti tím, že na ni aplikuje vědecké metody. Stačí dát těmto schopným lidem příležitost ke konání dobra. A to je přesně ta myšlenka, která Raskolnikova trápí. Proč skvělí inteligentní lidé, kteří přesně ví, co dělat, jsou souzeni mrhat svým talentem a schopnostmi k tomu, aby si zajistili aspoň to nejzákladnější živobytí, zatímco jiní, evidentně neužiteční a škodící, ze stávajícího stavu profitují. Velcí lidé minulosti, kteří hýbali dějinami, se nezastavili před žádnou překážkou. On, Raskolnikov by tolik chtěl společnosti prospět, ví, že na to má schopnosti, ale místo toho živoří v podkrovní komůrce a musí dávat kondice, aby nezemřel hlady. Takovýmito myšlenkami se užírá a kypí v něm hněv. A tak se rozhoduje. Pokud je problémem nedostatek prostředků, je nutné si tyto prostředky obstarat za každou cenu.
Zločin a trest je o relativitě morálních hodnot. Raskolnikov si vytváří vlastní hodnotový systém. Má ho precizně vyargumentovaný. Čin, který spáchal, je podle těchto měřítek správný a plně ospravedlnitelný. O to víc, že prospěje celé společnosti. Jenže při střetu s realitou se všechny myšlenkové konstrukce rozpadají. Prvotní reakce jsou animální strach a zhnusení. Nastupuje pocit proměny. Raskolnikov před vraždou není tím samým člověkem jako Raskolnikov po vraždě. Sám není schopen tento svůj čin unést.
Raskolnikovovým protipólem je Soňa. Je přesně ten typ hrdinky z Dostojevského románů, do kterého projektuje své vidění světa. Chudá, opovrhovaná, zavržená všemi, neschopná vzdorovat racionálním argumentům, ale žijící svůj život podle svého vnitřního přesvědčení. Příznačně jedinou knihou v jejím pokoji je Nový zákon. Když Raskolnikovovi vyjeví svá myšlenková východiska - „vše co mám je od Boha“ - považuje ji za šílenou. A přesto právě k ní přichází, když už dál není schopen své břemeno nést sám. Ona je tou kotvou na rozbouřeném moři mravního relativismu. Ona mu ukáže východisko z jeho beznadějné situace.
Pokud se na Zločin a trest podíváme přes propast 20. století, ohromí nás prorocká schopnost Dostojevského předvídat důsledky přeceňování schopností lidského rozumu redefinovat pojmy jako morálka, dobro a zlo a ohýbat je podle vlastního uvážení. Pokud tyto maximy odmítneme přijmout jako absolutně platné a odvrhneme jako zbytečný metafyzický balast, dostaneme se na scestí stejně jako Raskolnikov. Jako jednotlivci i jako lidstvo.
Za mě velice obtížná četba, která stojí za poznání, ale víckrát už se k ní nevrátím. Příběh byl rozhodně pozoruhodný, bohužel nijak napínavý. Chápu však, že se autor zaměřil především na psychologii postav, která je zpracována naprosto dokonale. Každopádně mohlo se zde vyskytovat více kladných charakterů a některé Raskolnikovi vnitřní monology na mě byly už příliš zdlouhavé. Moc jsem ani nevěděla, jak reagovat celkově na jeho myšlenkové pochody. Nejvíce mě fascinovalo, že si vlastně nepřiznal vlastní vinu. Věděl, co spáchal, a přesto toho dokázal nelitovat. Z mého pohledu bylo k naštvání, že ukradený majetek ani nevyužil a dál žil v naprosté bídě.
„Svíčka už dlouho skomírala v křivém svícnu a mdle ozařovala v té žebrácké světnici vraha a nevěstku, kteří se tak podivně sešli u četby věčné knihy.“
Jedna téměř 90-ti letá paní mi řekla, ze dobře spí, protože večer hodně čte. A když jsem se ji zeptala, co čte, řekla, ze povinnou školní četbu. Tu, co v mladí nenáviděla, opovrhovala jí a různě podváděla. Teď je prý z povinné školní četby nadšena.
Vzala jsem to jako inspiraci a rozhodla se doplnit vlastní mezery.
Zločin a trest jsem k maturitě nečetla a zpětně jsem za to rada. S knihou jsem se trápila dva týdny, vydržela jsem až po vraždu a pak jsem to odložila.
Kdybych mela charakterizovat celkovy dojem, tak mě napadají samá negativa. Opravdu jsem tam nenašla nic pozitivního. Ujety hlavní hrdina, společenská bída, neštěstí, nemoci, právo silnějšího .
Buďto to zůstalo na seznamu četby ještě z minulého doby jako poplatné režimu
Nebo
To tam zařadili nově, aby si maturanti udělali představu jak to v Rusku chodilo - chodí?
Bezvadná studie charakterů a psychologie postav, původní psychologický román, mistrovské dílo. Konečně jsem se dostala k tomuto Dostojevskému počinu, je to moje první kniha od něj, jsem uchvácena. Tolik rozmanitých, zbídačených, dobrých i špatných postav, tolik vnitřních monologů, intrik a napjatých dialogů; zobrazení tehdejší kruté reality a pohrávání si s myšlenkou míry špatnosti zločinu a napoleonské velikosti... Po dočtení jsem měla zahlcenou hlavu, pořád ještě mám, co k tomu už dodat.
Zločin a trest jsem četla kdysi na střední škole. Vzpomínám si jak jsem hltala každou stránku. Nejvíc mě tenkrát zaujala psychologie zločince a jeho chování. Už je to hezká řádka let, tak jsem si chtěla osvěžit paměť. Zajímavé je, že mě nyní zaujalo něco trochu jiného. Úvahy Raskolnikova o tom, že v rámci vyššího dobra pro lidstvo, je ospraveditelý jakýkoliv skutek. Loupež, vražda, cokoliv. Jestli jste ten vyvolený? Raskolnikov se za něho považoval. V kontextu toho se mi vybavil Stalin. Určitě také sám sebe považoval za vyšší dobro a mohl páchat cokoliv krást, týrat, vraždit.... Pokud by se někdy dostal k Dostojevskému, jako že to není velmi pravděpodobné (Stalin byl nevzdělaný primitiv), mohl si touto optikou své činy ospravedlňovat.
Karel Havlíček Borovský v roce 1844 prohlásil "Odjel jsem do Ruska jako Slovan a vrátil jsem se jako Čech. Je to země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu". Vlastně se od té doby téměř nic nezměnilo. Jen s těmi literárními díly už to není tak slavné. V současném Rusku už nikoho jako Dostojevského, Gogola, Čechova nebo Tolstého nenajdeme. Takže zbyla jen bída, zmar a chlast.
Štítky knihy
19. století Rusko zfilmováno ruská literatura svědomí rozhlasové zpracování Petrohrad (Rusko) ruské romány
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2004 | Uražení a ponížení |
Knihu jsem nečetla fyzicky, ale poslechla jsem si rozhlasové zpracování, které bylo úžasné. Je to klasika, to nezastírám, ale mě to nijak nenadchlo. Není to kniha, ke které se budu vracet, ale je to určitě kniha, nad kterou budete chvíli přemýšlet.