Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/321037/bmid_zlocin-a-trest-YCJ-321037.jpg
4
2794
2794
Psychologicko-detektívny príbeh Zločin a trest je fascinujúcou cestou do kriminálnej a mravne skazenej mysle, odhaľujúci dušu človeka, v ktorej zvádza svoj urputný boj samotná podstata zla a dobra. V románe sa chudobný petrohradský študent Rodion Raskoľnikov rozhodne zavraždiť starú úžernícku, život ktorej nemá pre nikoho cenu. Zlo pácha v mene dobra a ani po vražde neprestáva veriť svojej teórii o práve silných jedincov prekračovať morálne zákony a dopúšťať sa aj zločinov. Hoci sa mu podarí zahladiť stopy, dostáva sa do ťažkej psychickej krízy. Zoznámi sa so Soňou, dcérou úradníka Marmeladova, ktorá mu radí, aby sa k vražde priznal a prijal trest. Po vypätom vnútornom boji sa nakoniec Raskoľnikov k spáchanému zločinu priznáva a je odsúdený na nútené práce. Na Sibír ho sprevádza Soňa, ktorá svojou prostou a nesebeckou lásku pôsobí na jeho duševný prerod v nového lepšieho človeka.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1957 , SVKL - Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúryOriginální název:
Преступление и наказание (Prestuplenije i nakazanije), 1866
více info...
Přidat komentář
Dostojevského veledílo jsem četla, když jsem byla ve věku Raskolnikova. Raskolnikovova muka, všechnu tu trýzeň, pochyby, hledání, bezvýchodnost....vše jsem prožívala a doslova fyzicky pociťovala....
Připadám si sice, jako bych se rouhala, přece jen - Dostojevský, ale Zločin a trest mě nenadchl zdaleka tolik jako jiné knihy řazené mezi ruskou klasiku, proti které není radno užít křivého slova... V příběhu mi chyběla ta až divadelní barevnost a dramatičnost, na kterou už jsem si u svých milovaných Rusů zvykla jako na standard.
Moc nevím, co bych k tomu napsal. Aby to vyjádřilo mé pocity, musel by to být hodně dlouhý text. Kniha je někdy až moc zdlouhavá, ale zbylé části to bohatě vynahrazují, takže jako celek mi přišla hodně dobrá, akorát to asi není pro každého. Jsem ale povinné četbě vděčný, že jsem se k této knize dostal.
Můžu teda vraždit nebo ne?
Raskolnikov nad tím produmá 500 hutných stran, jež se odehrávají víc než v rozpáleném Petrohradu v jeho pomatené hlavě, v níž se užírá vlastní vinou.
Nikomu se neděje nic pěkného. Chudáci hladoví, boháči intrikují, a děj se sune, podobně jako nemoc která napadá vaše tělo, na začátku lehce pokašláváte a na konci jste připoutáni k posteli se smrtelnou horečkou.
Rusko je divná země, Zločinem a trestem proniká divná atmosféra a celé je to těžce stravitelné. Zní to kriticky, pravdou je opak.
Tato kniha je mistrovské dílo, kdy jsem sice při určitých zdlouhavých pasážích musel trénovat soustředění, ale rozhodně nešla odložit.
Co tam máš dál, Fjodore?
Vyborne, vyborne a jeste jednou vyborne! Tehle klasice jsem se dlouho obloukem vyhybala (ackoliv ji mam uz nejakou dobu v knihovne), odrazoval me vysoky pocet stran (z vlastni zkusenosti vim, ze je kniha pak vetsinou preplnena zdlouhavymi popisy a prazdnym tlachanim)... Kazdopadne jsem ji nakonec otevrela - aniz bych si to uvedomila, byla jsem za stranou 200. Jde tedy o neuveritelne ctivou (samozrejme bravurne napsanou a do detailu propracovanou - Dostojevskij je mistrem sveho remesla) knihu, ktera bavi, i kdyz jste jiz davno obeznameni s dejem...
Kazda strana za to stoji!
Psát recenzi na ruskou klasiku, je jako psát recenzi na Kabáty. Jsou toho plný internety a Vojta Lindaur to určitě vystihnul lip. Proto jen stručně - není tam ani car, ani princezna, ani jedny sáně a je to překvapivě skvělý.
Vzhledem k době děje odpouštím i absenci tanků, která by byla jinak vzhledem k délce knihy naprosto neodpusitelná. Trochu sem měl problémy s ruskými jmény, ale vzhledem k tomu, že jsem omylem přečetl několik knih od Marqueze, není to nic v porovnání s jeho veledílama, který obsahujou 6 nových osob na normostranu.
Jen škoda toho happy endu.
Zločin a trest je působivé a hlubokomyslné dílo, které se do všech detailů zabývá psychologií postav. Po jejím přečtení jsem měla hlavu plnou jen Raskolnikova a jeho příběhu a osudu. Čtenář se dokonale ponoří do mysli hlavního hrdiny a sleduje jeho myšlenkové pochody, nakonec ho začne chápat a soucítit s ním. V knize se objevuje hodně silných a svým charakterem výrazných postav. Já jsem asi nejvíce sympatizovala se Soňou, kvůli její dobrosrdečné a nesobecké povaze. Tím, že jsem četla modernější překlad, se mi dílo četlo hodně dobře. K některým pasážím jsem se musela i vracet, třeba proto, že určitá myšlenka byla tak hluboká nebo zajímavá, že mi nestačilo přečíst ji jen jednou. Autor zavdal hned několik výborných témat k zamyšlení.
Je těžké, možná skoro nemožné, pohlížet na toto velkolepé dílo objektivně. Myslím, že každý čtenář, jenž dočte tuto knihu do konce, začne mít svůj subjektivní názor na danou problematiku, ať chce nebo ne. Začne se zabývat myšlenkami a úvahami o tom, co hlavní hrdina Raskolnikov provedl: jak se ke svému zločinu stavěl a jak ho ospravedlňoval. Já se už od doby, kdy jsem došla k oné pasáži, kdy se Raskolnikov odhodlal k tomu nenávratnému činu, zabývám tím, že se jeho situaci snažím pochopit a ptám se na otázky, které vedou jen k dalším a dalším úvahám.
Dílo se mi opravdu neskutečně líbilo, jak kvůli ději, který byl někdy hodně napínavý, tak díky těm hlubokým myšlenkám a úvahám, které Dostojevskij přinesl.
Jak slyším Raskolnikov vstávají mi vlasy hrůzou. Psychologické romány miluji, netuším proč jsem tuhle knihu dočetla se sebezapřením.
Bezesporu nádherná kniha! Perfektní psychologické vykreslení postav, celkově sice trochu ponuré, ale to k Dostojevskému patří.
Jedna z mých nejoblíbenějších knih všech dob. Strašně intenzivní a silné čtení. Naprosto jsem se sžil s hlavní postavou a trápil jsem se spolu s ním. Geniální.
Každý si už musel položiť otázku „čo by sa stalo ak ...?“ alebo „dokázal by som ...?“
A Dostojevskij sa nebál (už v tej dobe) za tie tri bodky dosadiť čin (a činy vedľajších postáv ku ktorým sa vyjadruje) o ktorom sa hanbíme premýšľať, uvažovať (aj keď verím, že mnohí z nás si takú otázku položili – len tak aby si to zanalyzovali – nič viac) a aj sami pred sebou (a nie to svoje úvahy zdieľať s verejnosťou) sa takej myšlienke bránime a hovoríme si „nad čím to vlastne uvažujem, veď to nie je normálne.“ A Dostojevskij to všetko opísal vierohodne, až podozrivo...
Pomocou hlavnej postavy síce rieši extrémnu situáciu ale tá psychická analýza je fakt reálne uveriteľná. Po prečítaní knihy nemôžem povedať či to Dostojevskij vystihol ani dúfam že nikto z nás. Ale skúste zmeniť subjekt a jeho extrému situáciu... Napríklad dieťa a jeho extrémnu situáciu –rozbitie trebárs vázy a následnom mlčaní/popieraní činu. Toto už mohlo zažiť viacero z nás a keď si spätne zaspomínam na podobné situácie veľa vecí sa zhoduje s Dostojevského analýzou (síce v menšej miere samozrejme ako v knihe).
Nakoniec by som asi povedal, že je to naozaj ťažká kniha ktorá rieši ťažké otázky ako je vražda a preto si treba rozmyslieť či ju začať čítať alebo ju odložiť na neskôr.
Je to moje první dílo od Dostojevského a je opravdu neskutečné, jak dokázal vylíčit psychiku člověka. Vnitřní rozklad, který skončil až vraždou, následný boj se svědomím a Raskolnikův pocit výjimečnosti, který si myslím, je často hlavním pocitem vrahů. Geniální, až jsem si říkala, že snad autor musel taky někoho zabít. Horší než samotný akt vraždy mi přišlo ubytí kobylky. To bylo tak barvitě popsané, že mi z toho až stály chlupy na rukou. Přes všechny tyto kvality, mi ve stylu psaní něco nesedlo. Oproti Tolstému, dalšího velikána ruského realismu, do kterého jsem se zamilovala po pár stranách, mi zde něco vadilo. Nejsem schopna říct co, ale určitě zkusím ještě nějaká další jeho díla.
Četla jsem knihu v rámci povinné četby k maturitě, ale jinak to bylo fajn čtení.
Asi to není můj šálek kávy. Knižku jsem přečíst zvládnul, ale trochu mě to chytlo až v poslední třetině. Jinak jsem se v tom dost ztrácel a přemýšlel, proč ta knížka je tak vyzdvihována. Šílení mi přišli celkem všichni. Rozhodně si nemyslím, že by kniha měla být jako povinné čtení, protože bude spíš začínající čtenáře od čtení odrazovat.
V některých pasáží zejména ze začátku až urputně depresivní, nevím, jestli vhodné jako povinná četba pro středoškoláky.
Moc nechápu v čem tkví status kultu u této knihy, je to naivní, rozvleklé a vcelku nudné čtení.
Tak jsem to dala! Byl to mazec..
Nejprve, když na začátku knihy došlo k vraždě, jsem si říkala, co tam proboha budou těch 350 zbývajících stran řešit! Ale ono opravdu bylo co rozebírat.
Určitě nelituji, že jsem po knize sáhla. I když jít s ní k maturitě mě trochu děsí. Není to taky žádné lehké, ploché dílo, že?
Zločin a trest doporučuji všem, kteří se chtějí do něčeho na nějakou dobu vžít, protože je to jedno z děl, která si žádají čas. Tuto knihu nelze přečíst za dva, tři večery, ale možná, že se už navždy stane součástí určitého období vašeho života.
Nesmírně toužím napsat sem komentář, ale zároveň mám chuť ho smazat, ještě než dokončím první větu. Ano, doufala jsem v silný čtenářský zážitek, ale že se do mě tato kniha vpije jako kapka jedu, kterou nepřijímám s nelibostí, nýbrž dychtivě, to jsem nemohla tušit. Je to jako dívat se na film, který se vymyká všem předešlým kinematografickým zážitkům, a na konci zůstat omráčně sedět a čekat, jestli se ještě vrátíte k sobě, na začátek, než jste film pustili - anebo jestli jste opravdu jiní, překroucení, vyměnění; docela cizí, a zároveň blíž sobě samým než kdy dřív. To se pak člověk touží vrátit na začátek, jen aby to mohl všechno prožít znova…
"Co se dá dělat, minula jste! Střílejte dál, čekám," řekl tiše Svidrigajlov a pořád ještě se usmíval, avšak nějak pochmurně. "Takhle vás chytnu dřív, než natáhnete kohoutek!"
Duněčka se zachvěla, chvatně natáhla kohoutek a znovu zamířila.
"Nechte mě!" zaúpěla zoufale. "Přísahám, že střelím znova... Zabiju Vás!"
"Pravda.. na tři kroky jistě. Ale jestli mě nezabijete.. tak..."
Oči mu zablýskaly. Udělal ještě dva kroky.
Duněčka stiskla kohoutek. Revolver selhal!
"Špatně jse nabila. To nevadí! Máte tam ještě kapsli. Dejte si to do pořádku, počkám."
...
Svidrigajlov vyndal revolver a natáhl kohoutek. Achilles zvedl obočí.
"Thak přece, na thakový žertíky thady není místo!"
"Pročpak by nebylo?"
"Prothože není!"
"Podívej kamaráde, to je mi fuk. Mně tohle místo vyhovuje. A kdyby se tě ptali tak jim řekni, že jsem odjel do Ameriky!"
Přiložil si revolver k pravému spánku.
"Ale thady ne, thady není místo!" polekal se Achilles a vytřeštil oči.
úžasné dialogy, dobrá psychologie postav, cynické a kritické, pořád nechápu, že Raskolnikovi bylo pouhých 23 let...
Štítky knihy
19. století Rusko zfilmováno ruská literatura svědomí rozhlasové zpracování Petrohrad (Rusko) ruské rományAutorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Asi bych dokázala seškrtat text na polovičku, aniž by se obsah jakoliv změnil. Některé části byli dle mého názoru příliš rozvleklé, jinak kniha nemá chybu.