Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/empty_bmid.jpg
4
2768
2768
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Romány
Vydáno: 1924 , J. Otto - Ottovo nakladatelstvíOriginální název:
Преступление и наказание (Prestuplenije i nakazanije), 1866
více info...
Přidat komentář
Na začátek musím říct, že některé pasáže knihy pro mě byly trestem. Musím ale taky říct, že kniha byla nakonec lepší, než jsem čekala. Prvních 150 stran jsem se nemohla vůbec začíst, ale pak mě kniha docela zaujala. Jen teda 520 stran je opravdu hodně a po odstranění extrémně dlouhých popisných pasáží by kniha měla asi 50 stran. I tak mě na knize něco zaujalo a jsem ráda, že jsem se k ruské klasice dostala. Na sledování Raskolnikovi cesty a mysli bylo něco uchvacujícího. V budoucnu se určitě vrhnu na další ruské klasiky.
Dostojevskij je mistr v psychologickém popisu jednotlivých postav,situací ....,on nezapomene popsat ani to,jaký vzorek mĕla tapeta na stĕnĕ pokoje hlavního hrdiny.
Dostojevskij je mistr svého řemesla, to bezesporu, ale jo také žvanil. Zdlouhavé úvahy jsou tak dlouhé, že kdybychom z knihy nechaly jen ty podstatné části, měla by 20 stran a byla by pochopitelnější pro většinu čtenářů. A řekněme si to popravdě - dost jsem toho přeskočila.
Jestli někdo rozuměl lidské povaze, byl to Dostojevkij. Dokázal popsat veškerou nesrozumitelnou směsici emocí, zmítající lidskou duší, o které jsem ani nevěřila, že lze vyjádřit na papíře. Jakobych četla samotný život.
A přesto, že mi některé pasáže připadaly poněkud zbytečně natahované, považuji Zločin a trest za jednu z nejgeniálnějších knih.
"...a běhal celý předchozí den a celé dopoledne, div se nepřetrhl, s vyplazeným jazykem, a jak se zdálo, zejména na tom si dával nejvíc záležet."
"Copak jsem zabil nějakou babku? Sebe jsem zabil, žádnou babku! A zároveň jsem navždy utloukl sám sebe!..."
"Aha! Vadí ti forma, není ti to dost estetická forma! Ale já skutečně nechápu, oč je vkusnější střílet do lidí granáty, vyhlazovat je při obléhání! Strach z formy je první příznak slabosti!... Ještě nikdy, nikdy mi to nebylo jasnější než teď a nikdy mi nebylo tak nepochopitelné, čím jsem se vlastně provinil!"
(SPOILER)
Zločin a trest napsal Dostojevský po návratu ze Sibiře. Tam zjistil, že Utrpení je život. Začal věřit, že život opravdu nemůže existovat bez špatností. Zločin a trest je psychologický román, a proto lidé považovali Dostojevského za psychologického průkopníka tehdejšího Ruska. On sám odmítal označení psycholog – přesto se stal zakladatelem psychologické prózy a ovlivnil filozofii dvacátého století.
Děj samotný je poměrně chudý. Napětí tkví spíše v psychologickém a mravním dramatu hlavního hrdiny (vnitřní monology). Příběh se odehrává v Petrohradě. Dostojevský ho vylíčí jako špinavý, dusný, nepěkný. Jiný Petrohrad, než byl doposud vylíčený u ostatních autorů. Líbilo se mi pozorovat Raskolnikův stav po vraždě. Jeho myšlenky, jeho činy, jeho úvahy a důvody proč se nepřiznat. Jak na jedné straně věděl, že to, co udělal je špatné, ale i to, jak si myslí, že udělal vlastně správně.
Když jsem Zločin a trest četl poprvé, musel jsem se vždy chvíli zastavit a přemýšlet nad tím, co jsem právě přečetl. Hlavně ke konci knihy to bylo dosti obtížné, byl jsem celou dobu na Raskolnikově straně, ale pak jsem si to promítl do dnešního světa a byl jsem rád, že se nakonec sám přiznal. Určitě to není kniha, kterou si přečtete na jeden zátah. Díky ruským jménům a často špatně srozumitelným větám je to dílo, které chce svůj čas a místo. Celkově to nebylo špatné čtení a klidně bych si to přečetl znovu (samozřejmě s přeskočením jistých stránek). Vlastně by mě zajímalo, co by Raskolnikov udělal, kdyby nepotkal Soňu, která je věřící a vysoce morálně postavená žena.
O této knize naše učitelka říkala, že si ji máme přečíst, až budeme chtít spáchat sebevraždou. Kniha je velmi depresivní a co mě šokovalo nejvíc byl fakt, že i když došlo na trest, Raskolnikov si vůbec neuvědomuje, co udělal špatne. Lituje jen sám sebe. Nevím, zda se k této knize vrátím, jednou mi to asi stačilo.
Vrah Raskolnikov a bizarní scény plné zlitých figur, jako například pohřební hostina na počest alkoholika Marmeladova přejetého kočárem. Pozoruhodná sonda do lidské duše. Detaily všeho druhu, včetně popisu vzorku tapet, knoflíků v manžetách a dialogu lidí, kteří se v příběhu jen mihnou. Petrohrad, lesk a bída Ruska v 19. století je skvělým koloritem popisovaného zoufalství. Obdivuhodná kniha, výborný psychologický román, ačkoli se mi ten příběh vlastně hnusí, nepřišlo mi v něm ani jedno slovo zbytečné. Pro některé studenty asi náročné, ale na druhou stranu, chtěli studovat nebo ne?
Nejdřív jsem chtěl napsat, že byl zločin si přát tuhle knihu a trestem ji čist :) Ale pokud člověk chce knížku o psychopatovi, maloměšťácích a široké ruské duši, tak je to správná volba.
(SPOILER)
Túto knihu je možné určiť premýšľavým skupinám ľudí, ktorí z nej vydolujú hlboké psychologické zvraty a myšlienkové pochody.
Kniha spadá do obdobia rastúceho liberalizmu, zvlášť medzi učencami a vyššie postavenou triedou. Nejde len o obraz Ruska, ktoré táto nová vlna zasiahla, ale vôbec vyspelého vtedajšieho sveta - Európy a Ameriky. Zavrhuje sa starý svet zo svojimi pravidlami, ku každej životnej otázke sa pristupuje s novým pohľadom.
Tak sa hlavný hrdina - Raskoľnikov - ocitá na okraji jedného i druhého sveta, pričom si vyberá ako učenec pokrok. A to nie hocijaký pokrok, lež si stavia pred oči otázku, či je možné zabiť človeka, ak pôjde o dobro spoločnosti? Sám si chce vyskúšať svoj vlastný model, kde sa vidí ako nadčlovek, ktorý musí obetovať iného človeka, aby napokon smrť bola prospešná iným a on zožal slávu. Raskoľnikov spácha vraždu na starej lichvárke, k čomu sa pridá ako bonus vražda ďalšej osoby, ktorá nešťastne vstupuje do deju. Tu prichádza na rad svedomie, ktoré ho dovádza do šialenosti, ako aj strach z odhalenia napriek tomu, že nemal pri vražde svedka.
Tak ho postupne začína dobiehať stará škola zákona a poriadku. Starý svet ktorým opovrhuje, si ho nachádza a presviedča ho, že svedomie a Božia norma, je postavená ďaleko vyššie, ako novátorské objavy rozumu.
Raskoľnikov naráža na dve ďalšie postavy, ktoré prezentujú starý a nový svet. Soňu, ktorá je vysoko morálnou osobou, milujúcou, veriacou ženou. Na druhej strane je tu pán Svidrigajlov, ktorý prezentuje nový liberálny svet postavený na voľnosti až zvrátenosti. Svidrigajlov končí presne podľa očakávaní, keď spácha samovraždu potom, ako odhaľuje hlavnému hrdinovi svoje zvrátené zmýšľanie a sexuálne harašenie.
Tak je ukázaná hlavnému hrdinovi cesta, kde by mohol skončiť, napriek svojej chytrosti, odhodlaniu a bezohľadnosti. K tomuto činu má veľmi blízko, keď stojí na brehu rieky a skúša do nej skočiť, keď jeho zločin je odhalený. Východiská sú dve - buď skončiť svoj život, alebo vypovedať o svojom zločine, nechať sa odsúdiť na Sibír do väzenia.
Napokon ho drží pri živote stará škola - Soňa. Ona sa presťahuje za ním na Sibír, kde ho neúnavne navštevuje, ale on je voči nej bezohľadný, pretože sa drží neprestajne svojich nových myšlienok pokroku a nepripúšťa si, že by mal byť ako Soňa. Dokonca ju nenávidí v istom zmysle, pretože sa domnieva, že mu bude kázať morálku, či dokonca hovoriť evanjelium, ktoré starý svet najviac reprezentuje.
Raskoľnikov sa viac a viac uzatvára do seba, až pokiaľ Soňa neochorie a on pochopí, čo všetko pre neho znamená, keď k nemu neprichádza. Ona je stelesnením starého poriadku, poctivosti, dobroty, lásky, vytrvalosti a vernosti. Tieto cnosti - tak smiešne pre hlavného hrdinu - objavujú aj ostatní väzni, keď ju spoznávajú pri vytrvalých Raskoľnikovových návštevách a vysoko si ju zamilujú.
Napokon si hlavný hrdina vyberá starý svet, pod tlakom lásky a dobroty od Soni. Nový svet mu prinášal len prízraky, strach, až šialenosť. Starý svet dáva človeku pokoj, bezúhonnosť, ticho.
Sám si vypýta na záver evanjelium, pretože chce byť ako Soňa, chce zmeniť myslenie, keď pochopil že nový smer končí katastrofou, ako skončil Svidrigajlov, ktorý si ešte pred smrťou pohladil temnú dušu, rozdaním svojho majetku chudobným rodinám, ako aj samotnej Soni, ktorá vďaka týmto peniazom udržuje svoj pobyt v blízkosti Raskoľnikovova.
Hlavný hrdina si napokon vybral čo uznal na lepšie, napriek tomu že musí vo väzení pobudnúť ešte 7 rokov. Ale ako píše autor - to už je iný príbeh, ktorým sa kniha nezaoberá.
Portrét ruské společnosti poloviny 19. století? Možná.
Okno do duše zchudlého studenta, který prožívá existenciální krizi? Snad.
Zločin? Určitě! Zločin, který spáchal každý učitel, který tuto knihu zařadil mezi povinnou (doporučenou) četbu. Skutečnost, že je i v roce 2021 možné ji nalézt na seznamech povinné četby, vypovídá o stavu našeho školství. Povinná četba nemá studenty nutit číst staré, dnes již značně zkostnatělé knihy, které označujeme za klasiku. Povinná četa by se měla snažit studenty povzbudit ke čtení a probudit v nich lásku k literatuře.
Nakonec jsem knihu dočetl, ale musel jsem se k tomu opravdu hodně dlouho nutit.
Nejdřív jsem začala číst jako e-knihu. Později jsem pod náporem jiných povinností koupila audio a doposlouchala převážnou část díla během 2 dnů (byla jsem tlačená nedostatkem času). Audio bylo dobře namluvené hereckými legendami, přesto podobný přístup nikomu nedoporučuju, alespoň s audiem nezačínat, koupit si ho spíš jako zpestření k už přečtenému. Namluvené dílo je kráceno a v tomhle případě to je na škodu. Zločin a trest je navíc dílo, které je potřeba číst v klasické papírové podobě, případně se vracet k některým pasážím, nechat je doznít, popřemýšlet nad nějakou myšlenkou, doslova si ho osahat a dát mu čas. Tohle je knížka, kde nejde jet na výkon (musím si to rychle přečíst k maturitě nebo protože to četli už skoro všichni v mém okolí). Zvolila jsem trochu nešťastný přístup k takhle složité, vícevrstevné látce.
Dostojevskému se tu podařil husarský kousek. Na skoro 600 stranách se nípe v narušené psychice vystresovaného člověka, zatíženého navíc pocitem viny, a značnou část děje zabírají myšlenkové pochody vraha, jeho sebeobhajoba, otázky: jít se udat-neudat, už to o mě asi stejně vědí - nebo netuší?, zkouší mě svými otázkami – nezkouší, co mám udělat? Je to okořeněné svéráznou filozofií, morálními otázkami a čtenáře to většinou baví a ještě uznale kýve hlavou. Komu ze spisovatelů se tohle podaří a kdo že si troufl s psychologickým románem vůbec začít? Tehdejší běžný život hl. chudých se tu sice popisuje, ale nehraje hlavní roli, je hlavně součástí souvislostí toho, proč se něco stalo, jak k tomu došlo, na základě jakého společenského a existenčního pozadí vznikla myšlenka a pak čin. Román klade plno otázek, všechny překryté duševním soubojem jednoho paranoidního zoufalce, jeho psych.rozkladem, zápasem, který se horečnatě, poloomámeně potácí mezi nepříjemnými stavy během bdění a hrůznými sny, když má odpočívat.
Necítím se na to nějak román rozebírat, na otázky jak se postavit k „lidské vši“ si musí odpovědět každý sám a každý si v tom může najít nebo ho může oslovit něco úplně jiného. Líbilo se mi připomenutí, které jsem někde četla, že mužský antihrdina není jen vrahem, je také dobrým bratrem, špatným synem, něčím přítelem atd. K tomu dodávám, že ani starou lichvářku, která se zdá jako společensky nedůležitá a nepřínosná, nejde zredukovat na jednu životní roli, kterou hraje a odmávnout to, že některé staré bytosti jsou prostě k ničemu (jak pro koho, i ona byla něčí sestrou, víme o ní proklatě málo informací, akorát že měla pochybnou morálku, pochybně nabyté peníze, které z úhlu mladého člověka nepotřebovala a nebyla sympatická, přesto se tím nedá omluvit její vražda a její činy může rozsoudit jedině Bůh, který do věcí vidí líp a tudíž soudí jinak než my).
Úžasný psychologický román s nesmírně promyšleným a až dojemným příběhem. Přečetla jsem podruhé a vždycky najdu věci, které donutí člověka zamýšlet se nad jeho vlastními motivy k různým činům.
Rozsáhlá kniha, popisující duševní stav člověka, který svou nelehkou situaci řešil zločinem. On sám si to ani nepřipouštěl za zločin, ale k činu se přiznal. Trest přišel, ale nebyl na něj sám. Protože se seznámil s dcerou člověka, kterému kdysi pomohl a ona jej v této těžké situaci neopustila. Silou lásky byl odčiněn trest za nemorální čin.
Ohavný zločin, vina a trest. Dostojevskij se v jednom ze svých nejoceňovanějších románů nezaměřil ani tak na příběh jako takový, ale celou svou bohatou spisovatelskou imaginaci obtiskl do profilů jednotlivých postav a zkoumání psychických pochodů, stavů a nálad, určujících jejich chování. V hledáčku nemá jen samotný zločin, ale i bídu doby a třídní společenské rozdíly. Román v některých partiích připomíná divadelní scénář, v němž plochy rozsáhlých dialogů a nekonečné monology posunují děj k další kapitole. Přestože za tragickou postavu je tu rozervaný a vzdorující Rodion Romanovič Raskolnikov, daleko osobnější a dalo by se říci i hlubší tragédie se odehrávají všude okolo něho. Ať už je to osud rodiny Marmaladových, především Soni Semjonovny, nebo posedlost Arkadije Ivanoviče Svidrigajlova - struny čtenářovy duše jsou rozechvívány daleko citelněji a rozhodněji právě těmito souběžnými liniemi. Je to Raskolnikův vzdor cítit vinu za svůj zločin, co ho do jisté míry odlidšťuje a vytváří vítaný kontrast k jeho blouznění a tápání. Dostojevskij vytěžil z tématu vše, co jen mohl a stvořil vpravdě znepokojující dílo, které odolává času.
Hodně silné dílko, nikdy jsem to nečetla, krásně vykreslené všechny postavy, napínavé, ponuré, přemýšlíte, jak to vše dopadne, zkrátka dobré je si to přečíst, byť to není hitem v dnešních dnech ....
Štítky knihy
19. století Rusko zfilmováno ruská literatura svědomí rozhlasové zpracování Petrohrad (Rusko) ruské romány
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2004 | Uražení a ponížení |
Toto bola moja maturitná otázka, keby mi dali viac času, prerozprával by som im to celé. Táto kniha je neskutočný zážitok po všetkých stránkach, je len škodou, že som ju čítal vtedy trochu nepozorne. Možno zas časom...