Zlodějka mýho táty
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533267/zlodejka-myho-taty-65e1b81868d9a.jpg
3
201
201
Psychologický román zkušené české autorky o narušených rodinných vztazích a hledání opory ve virtuálním světě. Život Mikyho a jeho bratrů se nenávratně změnil v okamžiku, kdy si jeho táta našel novou manželku. Nyní musí desetiletý Miky kvůli střídavé péči snášet příšernou macechu, její děti a přezíravost táty, i když by se těmhle dnům nejraději úplně vyhnul. Proč nemá právo volby? Situace se mu zdá bezvýchodná, nesnáší ji čím dál víc, je rozzuřený na celý svět, který o něm nespravedlivě rozhoduje bez něj, a je rozhodnutý ji změnit, ať to stojí cokoli. Dokáže Miky najít cestu zpět k sám sobě, obnovit zpřetrhané vztahy a zase žít alespoň trochu spokojeně?... celý text
Přidat komentář
Zlodějka mýho táty je jednou z nejtěžších knih, které jsem kdy četla, a to z mnoha důvodů. Předně samotný námět vyvolává ambivalentní pocity už od počátku. Spíše se kloním na stranu, že Miky je rozmazlený fracek vynucující si pozornost za každou cenu těmi nejšpinavějšími způsoby, můžeme mu to mít ale vážně za zlé? Sama pocházím z rozpadlé rodiny, střídavou péčí jsem si však neprošla, těžko tedy soudit pocity desetiletého dítěte, věřím, že jich existuje mnoho, které to snáší podobně těžce jako Miky. Autorka se snažila zvolit autentický způsob přemýšlení i vyjadřování, což je v první zhruba polovině zajímavý prvek, po půlce už ale neskutečně otravný. Stylistická repetitivnost, zejména pak nadužívání fráze „bulení až v krku“, mi už tak strašně lezla na nervy, že jsem knihu musela na dlouhé dny odkládat, aby se mi neudělalo fyzicky špatně. Na jednu stranu oceňuji, že Zlodějka mýho táty v podstatě neprochází zásadním vývojem z hlediska Mikyho názoru na celou věc, na stranu druhou to opakování motivů, myšlenek a v podstatě i dialogů bylo velmi únavné. A tak se tímto dlouhým intrem dostávám k jádru pudla – já vlastně knihu hrozně cením, protože vyvolává přesně takové pocity, jaké by měla – morální dilema, ambivalentnost, únavu nad opakujícím se a nikdy nekončícím problémem, ale na stranu druhou pro mě bylo její čtení až skoro fyzickým problémem, málokdy jsem zvládla přečíst více než deset stránek najednou. Jistě vím, že vrátit bych se k ní už nikdy nedokázala. Pokud bych však měla vypíchnout jednu věc, která mě opravdu zaujala, byl by to motiv klimatické změny nenásilně vmanévrovaný do příběhu tak, aby neodváděl pozornost, ale zároveň aby byl jasně pojmenovaný. Obávám se, že nejen sucho, ale i všechny ortopedické a jiné podpůrné prostředky, jež Hůlová popisuje, jsou bohužel hrozivou kakofonií nedaleké budoucnosti.
Obdivuju myšlenku i způsob, jakým je čtenáři předložena. Celou dobu jsem vnímala hlavně absenci citu, empatie, komunikace, snahy po nalezení řešení. Všechny postavy mi lezly na nervy, včetně malého vypravěče.
Pro někoho z toho vyjde, že střídavá péče je zlo, což možná i je. Ale jen o ni nejde. Kde není péče, láska, snaha a vnímání těch druhých, je to k ho*nu.
Jsem zarytý odpůrce střídavé péče, ale tohle čtení mě nepotěšilo.
Představa, že to nějaké dítě může mít nastaveno takhle, je opravdu příšerná. Vždycky se snažím vidět na každé situaci to nejlepší, vyzobnout si to dobré, ale jak tohle naučit dítko přicházející do puberty? Byla bych já v tom věku ochotná poslouchat něčí rady na toto téma? Nemyslím si to.
Považuju se za docela vyrovnaného člověka a doposud spoustu svých postojů opírám o své zkušenosti a zážitky z dětství. Jako bych tam stále byla ukotvená, jako bych tam opravdu měla ty pomyslné kořeny. Představa, že tohle ukotvení neexistuje, mě naplňuje nefalšovanou hrůzou.
Věřím tomu, že je možný citlivý a víceméně přátelský rozchod rodičů, který pro jejich potomky nemusí být stresující a dlouhodobě negativní záležitostí. To však rozhodně není případ téhle knihy, ta je jen pro silné povahy . . .
Velmi syrová knížka. Nešla zhltnout naráz, ale taky nešla odložit. Mikyho svět je prošpikovaný hrami a fantasy světy a jeho jazyk tomu odpovídá, takže se mi knížka četla dost těžce.
Mikyho pohled na svět je silně repetitivní. Místo aby se pomaličku smiřoval s lidmi kolem sebe, propadá se sám v sobě hlouběji a hlouběji a vzdaluje se i bratrům. Do ztracena spadne myslím ve chvíli, kdy nepřijme ani matčina partnera. Mikyho problém není se střídavkou jako takovou, ale s rozpadem rodiny.
A že je děj zasazený do futuristického prostředí? Jestli je autorka sama rozvedená, tak chápu, že potřebovala svého hrdinu odsunout trochu dál od dnešní reality. (Korzety a prášky na soustředění beru, ale vůbec mi není jasná role kostela a náboženství – nemáte někdo prosím vysvětlení?)
Zajimave tema, ktere se dotyka stale vice lidi v soucasnosti, sama jsem si ji s chuti precetla, protoze i ja jsem “macecha”, ac jsem tatu nikomu neukradla. Pasaze s komiksovymi hrdiny jsem automaticky preskakovala, prisly mi v pribehu zbytecne, jelikoz odvadely ctenare od tematu, obcas jsem se v textu musela vratit o par radku nazpet a zorientovat se. Chvilemi me z te vlny nenavisti mrazilo a nevylucuji, ze se neco takoveho muze detem v hlave zrodit, i kdyz tady hlavni postava jasne vykazuje znamky psychopatie, vetsine deti staci delat jen male naschvaly. Dala bych to precist vsem rodicum, kteri usiluji o stridavou peci stuj co stuj, neni to asi vzdycky ta nejlepsi volba pro vsechny.
Sugestivní a brilantní vykreslení bezvýchodnosti situace, kdy každý má právo na štěstí, ale ta štěstí se navzájem vylučují... pro každého tady lze mít pochopení, ale fungovat to nemůže...
Narozdíl od řady jiných komentujících mne ta lehce dystopická linie vyprávění hodně bavila. Bez ní by to pro mne bylo ke konci už ubíjející a na jedno brdo.
Petra Hůlová prostě umí!
Hořká až bezvýchodná kritika obhajoby dospěláckých práv na úkor dětské nezralosti a potřeb.
Zprvu budila soucit a pochopení, postupně se stává únavnou a bezvýchodnou stejně jako často realita sama.
Palčivá témata v ponurém závoji, píše výstižně Nomia.
Trochu se vše točí v kruhu už proto, že jsme stále jen v Mikyho hlavě.
Je Petra Hůlová ve skutečnosti macechou hlavního hrdiny? Podle mne nejspíš (aspoň zčásti) ano, protože určitý stíh hořkosti z její strany je postřehnutelný, jakkoli právě tahle postava se zdá být nejvyrovnanější. Velmi čtivá knížka, téma patchwork-rodiny je v ní zpracováno neotřele, a to nejen proto, že vypravěčem je prepubertální kluk. Futuristické vize se brzy mohou naplnit, na druhou stranu by to v jakkoli hektické době měli být rodiče, kteří nesou odpovědnost za svá rozhodnutí - a nemuseli by tedy být překvapení, když jejich děti nesdílejí nadšení z nových pořádků a střídavé péče. Jen za to, že jsem měla pocit určitého podprahového "obhajování se" ze strany autorky, ubírám jednu hvězdičku, ovšem čtenářsky je knížka rozhodně zajímavá a atraktivní.
(SPOILER) Příběh, ze kterého vás zamrazí a který vyvolá spoustu palčivých otázek. Mají partneři větší právo na "štěstí" než jejich děti? Mají lidé hledat "štěstí" v nových vztazích, když si se současným vztahem nevědí rady? Jakou cenu jsme za své "štěstí" ochotní zaplatit? Příběh Mikiho a jeho "nové rodiny" zpočátku vypadá jako běžná porozvodová tahanice, ale postupně se ukazuje, že se řítí do katastrofy, stejně jako klima na planetě (koupání o podzimních prázdninách), formy rodiny a nová partnerská soužití (tři muži adoptují nemluvně) nebo třeba dětský hyperprotekcionizmus (korzety, pilulky na soustředění před písemkami, organizace na ochranu dětí). Kniha se čte sama, děj spěje k neodvratnému. Obdivuji vcítění se autorky do desetiletého rebela. Kniha určitě osloví nejvíce čtenáře v generaci Mikiho rodičů.
Překvapuje mě, že spousta čtenářůvidí jenom rozmazleného spratka. Já tam vidím rodiče, co absolutně nezvládli výchovu a po rozchodu se rozhodli, že mají právo na štěstí a tím nejhůř myslitelným způsobem reagují na to, že se Miky nedokáže smířit s jejich rozchodem. Rozhodně nevyznávám dnešní kult upřednostňování potřeb dětí nad čímkoli, na druhou stranu dětská duše je hodně křehká a zranitelná a někdo prostě potřebuje víc času a trpělivosti než se se situací dokáže smířit. Miky ale tento čas nedostal a vlastně jenom využil toho, že se jeho rodiče z pocitu viny nechali snadno manipulovat a potom už nevěděli, jak z toho ven.
Velmi silná, perfektně napsaná kniha. Psané z pohledu malého dítěte, které trpí rozvodem rodičů a i přes marné pokusy vrátit vše k normálu doufá, že se mu podaří dát rodiče zase dohromady. Nebo je to naopak a on je tím problémem? Nesnesitelný spratek, který se neštítí vůbec ničeho a zničí tak i ty zbytky normálního života a vzájemných vztahů, které jeho rodině ještě zbyly.
Celkem frustrující a depresivní. Hlavní postava - desetiletý Miky - mi byla dost protivná a nesympatická, což byl předpokládám záměr. Rušilo mě zasazení do blízké budoucnosti negativním ladění.
Velké zklamání. Petru Hůlovou mám ráda a nepochybně umí skvěle psát, ale tahle kniha se opravdu nepovedla. Děj v podstatě celou dobu přešlapuje na místě, je v něm spousta kostrbatých a nedotažených odboček... a upřímně řečeno, asi od poloviny knihy jsem měla pocit, že ještě jednou si přečtu obrat "mám v krku bulení", nejspíš vyskočím z okna.
Není to jen o jednom zatvrzelém malém klukovi, který těžce nese rozvod rodičů a následnou střídavou péči, ale i o tom, kam by mohl dospět současný trend společnosti...... bylo to fakt hustý čtení....
Celý komentář zde: https://blogbalrog.wordpress.com/2020/01/14/petra-hulova-zlodejka-myho-taty/
zbesilej proud bezmocny nenavisti, literarne vyborne, tezke cteni, uvrhlo me do depky a mirneho znepokojeni
Zlodějka mýho táty mě "sbalila" už jen na samotný název a neokoukanou titulku. Kniha je syrová a chce upoutat. Skvělé, ponuré téma, které je neuvěřitelně nosné, ale ze samotného zpracovaní jsem se tzv. na zadek neposadila. I přes to ve mně kniha dokázala vyvolat emoce. Jestli bude budoucnost společnosti vypadat, tak jak ji vykreslila Petra Hulová, tak potěš koště.
Celý román je především o emocích a atmosféře. Ten, kdo bude číst Zlodějku pouze povrchově a nezamyslí se nad myšlenkami v knize, tak z ní nemůže mít žádný požitek. Není to jen kniha o jednom spratkovi, jak se může zdát, která by byla od první do poslední stránky narvaná dějem. Jedná se spíš o temnou předzvěst, která může člověku trochu otevřít oči a někoho možná utvrdit v tom, že do vztahů a pořizování dětí se raději pouštět nebude. Zlodějka spojuje spoustu palčivých témat současné doby a zahaluje je do ponurého závoje.
Štítky knihy
ich-forma rodina rozvod psychologické romány psychické problémy střídavá péče
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 |  Stanice Tajga |
| 2019 | Zlodějka mýho táty |
| 2006 |  Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Ani anotace neprozrazuje nic o tom, že kniha je částečně sci-fi. Nevadilo mi to, jen mě to překvapilo, zatím jsem se sci.fi knihám Petry Hůlové chtěl vyhnout. Kluk na odstřel, ovšem všichni ostatní taky. A vůbec celkové nastavení společnosti. Jak zmiňují jiní, doufám že spojení "v krku mám bulení" už nikdy v životě neuvidím nikde napsané. Spíš jsem tedy nechápal, proč je na obálce komiks z doby normalizace...