Zlomený meč
Poul Anderson
Fantasy temnější než skřetí duše Drsný svět z pera mistra žánru. Orm Silný, pátý syn Ketila Asmundssona se vypraví hledat nový domov. Na anglických březích najde hospodářství, které se mu líbí a násilím ho dobude. Matka zavražděného majitele, čarodějka, prokleje Orma i jeho rod. Když se Ormově ženě narodí syn, vymění jí ho Irmic, elfí hrabě, za dítě skřetí. Skutečného syna lidské matky odnese do Faerie – země elfů a svěří do výchovy své sestře Lee. Pojmenují ho Skafloc. Ormův zaměněný syn se jmenuje Valgard. Oba pomalu dospívají. Valgard – Podvrženec přinese Ormovi jen neštěstí a nakonec zradí celý lidský rod. Přidá se ke skřetům a svou zradu na lidech završí tím, že skřetům předá darem své dvě nevlastní sestry. Vypukne zuřivá válka mezi královstvím elfů a podzemní říší skřetů. Jedinou nadějí pro elfy je jejich lidský syn – Skafloc. Celý příběh vyvrcholí závěrečnou bitvou mezi elfy a skřety a posledním bojem mezi Skaflocem a Valgardem – Podvržencem – synem skřeta, vychovaným mezi lidmi.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 1993 , Klub Julese VerneaOriginální název:
The Broken Sword, 1954
více info...
Přidat komentář
Skandinávská sága plná vzrušení a akce od začátku až do konce. Je to jedna z knih, která mě zaujala a velice se mi na ní líbilo, že je plná detailů a nečekaných zvratů. Autor velice dobře vystihnul atmosféru a povahu všech hlavních postav. Postavy Valgarda a Skafloca jsou hodně rozdílné, ale i tak mají toho hodně společného.
Vrátit se zase o několik desítek let zpátky, šustit starým papírem, poslechnout si starý příběh.
Příběh Skafloca a Valgarda mě vzal za srdce, i když v něm byl cítit všudypřítomný chlad skrz na skrz prokvetlý osudovostí. Elfové, trollové, skřeti, trpaslíci, reálie skutečného světa, střet starých bohů s novými a mytologický ráz. Sem tam hodit očkem po Eddě.
A já jsem se zamilovala.
Fantasy temná jako les za bezměsíčné noci a krutá jako severská zima. Vítejte v Anglii devátého věku. Mocenská struktura sedmi království se pod tlakem cizích válečníků připlouvajících na lodích s dračí hlavou pomalu rozpadá. Staří bohové neochotně ustupují tomu novému, který pro své následovníky zemřel na kříži. Stranou od lidí, skrytí ve stínech a neviditelní očima smrtelníků vedou elfové a skřeti nemilosrdnou vyhlazovací válku, jež zachvátila celý kontinent. Poul Anderson má pravdu když v úvodu tvrdí, že jeho příběh je trochu neotesaný a zbrkle vystavěný. Na kvalitě mu to ovšem neubírá. Škoda jen, že nám do tohohle světa dovolil sotva letmo nahlédnout.
Když příběh začíná tím, že elf přefikne skřetí otrokyni, aby s ní splodil magického lidského dvojníka, člověk pochopí, že to asi nebude další Tolkien. Poul Anderson napsal poutavě svižnou a patřičně epicku fantasy, plnou ras, mytologie a bitev. Jeho fantasy je říznutá reáliemi našeho světa. Staří bohové severu se tu uctívají stejně jako Ježíš Kristus, kosti se lámou, skřetí hlavy lítají do stran a osud dvou archetypálních protagonistů vede k jedinému možnému cíli - střetu na život a na smrt. A je to zabávné. Barvitý jazyk, dobrá atmosféra, trochu plošší charaktery, ale v rámci temné fantasy a zvoleného stylu je to fajn čtení. Vytknout lze jen fakt, že je to taková ta klasika dobro vs zlo téměř ve formě napsané báje a nepřináší dějově nic originálního. Přesto doporučuji.
Jedna z nejlepších fantasy, co jsem kdy četla. Čtivá a napínavá od začátku do konce; přečetla jsem ji jedním dechem ve škole pod lavicí.
Velmi dobré fantasy řízlé severskou ságou. Od přečtení této knihy koukám na siluetu Alp jinak.. :-)
Škoda, že se podobné fantasy nepíše i dnes. Zlomený meč má spád, je čtivý, upoutá po první stránce a hlavně - má myšlenku, která je dokonale propracovaná a napsaná. Tahle kniha by si rozhodně zasloužila větší pozornost a je velká škoda, že o ní ví tak málo lidí, protože toho může čtenářům tohoto žánru mnoho nabídnout.
Zatímco současná fantasy se čím dál více přibližuje naturalistickému historickému románu (z velké části i díky popularitě Hry o trůny G.R.R. Martina) s propracovanou psychologií postav a prostředím, Anderson se před lety pokusil jít jinou cestou. Zlomený meč svým pojetím vychází z klasické mytologie, používá obrazný jazyk a důraz klade na příběh, který v sobě nese archetypální vzorce a je prodchnutý atmosférou osudovosti. Stručně řečeno: nečekejte Pána prstenů, ale spíše Silmarilion.
Nápad byl rozhodně zajímavý (nechat proti sobě bojovat dva "poturčence"), prostředí atraktivní (svět severské mytologie), klasické fantazijní atributy zachované a individuálně poupravené (konečně někdo, kdo není zjihlý ze špičatých elfích uší).
Zbytek je víc než k pousmání (meč vyhozený do vzduchu a následně přesně zabodnutý do...to ostatně zjistíte sami, pokud se do knihy pustíte, nasmějete se, bohužel). Místy jsem si říkal, zda to autor myslí vážně a pln zvědavosti četl dál, abych zjistil, že skutečně myslí.
Nejde o jednu z těch knih, do nichž po přečtení veřejně kopeme a vykřikujeme, jaký je to nesmysl, abychom ostatním předvedli vlastní intelektuální převahu nad dílem. Jde o příběh se zajímavými prvky, ale nepříliš povedeným celkem, který ovšem zaručeně má na to splnit svoji historickou roli nenáročného čtení a následného upadnutí do zapomnění.
Klasické fantasy ve stylu "meč a magie" a krásná severská sága zároveň. Příběh vůbec nenudí, děj rychle plyne a udržuje čtenáře v příjemném napětí. Podobný styl fantasy mám velmi rád, je v něm fantasie (magie, elfové, skřeti, goblini, obři a jiná havět), dobrodružství (spousta bojů a válečných střetnutí), láska (intriky, zrady i přátelství). Anderson nezklamal. 80%
Jedním z důležitých faktorů, jak posoudit kvalitu knihy pro mě vždy bylo a bude, zda jsem ji schopen přečíst více jak jednou a tuhle knihu jsem nedávno dočetl a to snad již počtvrté. Přečetl jsem ji skoro na jeden zátah před 20 lety a o moc déle mi to netrvalo ani teď. Tohle prostě není žádný pán prstenů s epickým dějem a dobrým koncem, ale i tak to je brutální nářez. Mám vydání z roku 93 a už to na knížce začíná být trochu znát, ale prostě nemůžu hodnotit jinak...
Vôbec nesúhlasím s "neatmosferickou" stránkou knihy - práve na atmosfére totiž Anderson stavia. Úžasne vykreslené scénky šťastia, radosti, smútku, osudného boja proti silám, ktorým len márne odporovať. Elfovia aj škreti ako ste ich ešte nikdy nevideli. Rozprávanie štýlom starých bájí, piesne v duchu Eddy... Anderson vie vykúzliť atmosféru ktorá ide človeku priamo na kožu. Pohodlie a nádheru Elfheugu, tmu a chlad Trollheimu, aj hrôzy na mori a desivosť Jotunheimu... Bohovia skvelí, hrdinovia viac! Drsný príbeh plný nádejí a smútku zároveň, ktorý neodvratne smeruje k nešťastnému koncu. Na margo postáv - síce nie sú opisované ich povahy, ale načo to?? Tie sa predsa zrkadlia v ich činoch, sú opísané nadčasovo cez svoje konanie, mnoho úmyslov je zámerne podaných len v náznakoch, ktoré si pozorný čitateľ patrične užije :) Absolútna vychutnávka, kde nechýba napätie, drsné súboje a smrť či tragédia v tom najsurovšom podaní.
Vikingové, krvavé bitky, elfové, skřeti, goblinové. Temná fantasy. Pěkně vykreslená atmosféra. Kdo si čvachtá nad prokreslenými scénami z bojů a bitev, bude ukojen. Věrným fantastům ale asi teď šlápnu na bebí……Ano, příběh sice teče rychlým tempem, ale jednomu je líto, že se ne a ne nemůže s postavami sblížit. Pročpak? Nu jednoduchá odpověď, děje se toho totiž příliš, a holt na nějaké vykreslování charakteru postav není čas. Drsný chladný příběh. Nezahřál mě.
Asi to nejlepší co Andersonovi u nás vyšlo. Ukazuje skandinávské eposy v jejich skutečném světle, nečekejte dobrý konec ani klaďácké elfy, je to vskutku vyjímečná knížka, kterou by měl každý příznivce fantasy mít doma :)
[028/12] Kompozice obálky (2003) je ohavná. To mě také zprvu odrazovalo od koupě, byť za směšných pár korun ve výprodeji. Strašná barva, nesmyslné doplňující obrázky v rozích a nesourodé písmo. Nakonec jsem se ale odhodlala a knihu si vzala. Pak nastala další fáze, kdy jen stála na poličce a já na ni sem tam pohlédla, ovšem bez většího zájmu si ji přečíst. Nakonec jsem se ale odhodlala a kniha mi pomohla docela příjemně zkrátit dlouhou jízdu vlakem, plnou opilých Němců a pohoršených Angličanek.
První třetina knihy je zajímavá více stylem, než obsahem. Připomíná totiž klasická vyprávění starých bájí, která se skládají převážně z popisů děje s minimem dialogů. Rychlé, velmi razantní tempo střídání jednotlivých událostí a zvratů, které vlastně slouží hlavně jako vysvětlení budoucích událostí, které mají teprve nastat. Bohužel, to také znemožňuje, že se čtenář není schopen blíže seznámit s postavami a vžít se do jejich osudů. Působí to ploše a odtažitě – přesně tak, jak se na autorovu dlouho nevydanou prvotinu sluší.
Druhá třetina mě potěšila především větším záběrem v oblasti mytologie západní části Evropy. I když je zde použito daleko více dialogů a jakýchsi rozborů aktuálních pocitů a náhlých pudů hlavních postav, stále to působí ploše a nedodělaně. Žádný z charakterů si mě nedokázal získat a dvě z vedlejších postav se mi neustále pletly nepřiměřenou podobností jmen, i když každá stála na jiné straně válečné fronty.
Příběh sám o sobě nepřináší nic nového. Snad pouze další z potencionálních světů, které si zaslouží další literární odbočky. Jedná se pouze o klasický boj mezi dobrem a zlem okořeněný sociálními zápletkami a problematikami, které známe již z klasických antických mýtů a legend. Nic nového, nic převratného, ale pro zájemce o stará božstva alespoň něco trochu zábavného. Na informace nijak hutné a na pevné držení palců v zaťaté pěsti málo kořeněné.
I když byla kniha proškrtána a mírně poupravena bez větších zásahů do děje, postrádá dynamiku a napětí. Události jsou předvídatelné a okamžiky, které by měly být dramatické a napínavou atmosférou jen crčet, se malátně potácí s pintou piva někam na močící plácek. Žádné drama, žádné vzrušení, jen jakási povinnost.
Štítky knihy
Vikingové elfové láska meč a magie války bohové jiné světy bitvy bratrovražda hrdinská fantasyAutorovy další knížky
| 1997 |  Stráž času (9 povídek) |
| 1999 |  Tři srdce, tři lvi |
| 1993 | Zlomený meč |
| 1991 | Kosmičtí křižáci |
| 1992 | Královna vzduchu a temnot |
Ehhh....po většinu stopáže se to drželo někde na 3, ale ten konec to hodil do kytek a finální souboj by se mohl zapsat mezi nejtrapnější střety dvou bijců v dějinách fantasy.
Ale postupně, protože s touhle knihou mám hned několik celkem klíčových problémů.
Jazyk - Anderson nepíše nijak zvláštním jazykem, krom toho vlastně popisuje opakovaně to samé. Buď je prostředí hrozně úžasné, všichni krásní, všechno ve zlatě, drahokamech a drahých kovech, nebo je to hnus, velebnosti. Vzhledem ke střídání říše skřetů a elfů se vlastně tato dvě prostředí jen prohazují. Samotný projev ovšem není něco, co by mi utkvělo v hlavě a měl bych potřebu dalšího textu právě proto, že to píše on.
Postavy - jeden z klíčových kamenů úrazu. Jak Skalfoc tam Valgard jsou totální uberbijci, ovšem na obou fantasy frontách, tedy jak v boji, tak v magii. Z toho plyne kritická absence opozice a komplikací, protože kromě střetu jednoho s druhým prakticky nemají v knize konkurenci, takže je potřeba postavit jim do cesty boha, sudbu nebo ženskou. Od začátku se před nimi všichni klaní, všechno jim vlastně vychází, nikdo se jim nedokáže postavit.
Asi jedinou výjimkou je výprava Skalfoca za obrem, kdy šlo jak jemu, tak tomu druhýmu bohovi o kejhák a bylo tudíž přítomno elementární napětí.
Who cares - Přestože se v příběhu vlastně furt něco děje nebo chystá a někdo se snaží někoho zničit, utkvělo mi v hlavě strašně málo částí. A jak se na konci ukázalo, na většině z toho vlastně nejspíš nezáleželo, protože Odin potřeboval z celé soustavy jen jednu věc.
Závěr - že všechno spěje ke střetu obou podvrženců, je celkem nabíledni. Že zařvou tak trapným způsobem, který připomíná komedie Luďka Soboty a na tak malém prostoru, to jsem nečekal. Dočítal jsem to v autobuse cestou z práce a v jednu chvíli jsem málem zařval "Takhle chytáš meč, ty jelito?". Opravdu to na mě působilo tak, že autor nevěděl, jak je vlastně sejmout, takže zkombinoval hned několik vlivů, výsledek by ovšem nezahanbil ani Monty Pythony - v případě, že by si stříleli právě z fantasy prvků a postupů.