Žluté oči vedou domů
Markéta Pilátová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/444078/mid_zlute-oci-vedou-domu-mX3-444078.jpg
4
107
107
Láska k jednomu muži spoutala Marii v Praze. Během druhé světové války i po ní, v roce 1948, odmítla emigrovat se svým milovaným Jaromírem. Místo společného života si celoživotně dopisovali. Jaromírova žena, Brazilka Luiza, se po smrti svého muže odhodlá navštívit Prahu, aby pohlédla své sokyni do očí. Obě ženy, jedna kolem osmdesátky, druhá na prahu sedmdesátky, spolu tráví mnoho času vzpomínáním, vysvětlováním, vyprávěním. Tlumočnice jim dělají dvě dívky, dcery emigrantů. Marta, mladá dívka, jejíž matka je nespokojená stárnoucí žena, která myslí na Prahu jen s trpkostí a pocit ublíženosti je v ní příliš výrazný, a Lena, která je naopak žena činu, v Brazílii zachraňující farmu po dědečkovi.... celý text
Přidat komentář
Reálným impulzem ke vzniku příběhu (či spíš spleti příběhů) byla podle všeho existence dopisů Marušce. Vše ostatní, včetně grandiózního závěru se seancí, je už zřejmě dílem imaginace autorky. Knížka je rozsahem nevelká, ale dějově bohatá, vnitřně dynamická a dotažená. Já prostě říkám ano...
(SPOILER) Jsem nadšen, jako naposledy z Hagiboru a Snídaně se psem. Načítám teď velké množství novějších českých knih a o všech se rozhodně nedá říct, že by byly kvalitní. Tahle je. Působivá a zároveň úsporná. Má něco přes sto stran, ale musel jsem často přestávat, promýšlet, vracet se atd. Postavy ve zkratce načrtnuty velmi uvěřitelně, včetně vztahů, motivací, každá má vlastní pointu. Smysl mají jeřábi na obálce i neobvyklý název. Škoda, že knihu, kde hraje roli dopis, už přečtenou mám, tohle je ideální volba do výzvy :) Jediné, co mi trochu vadilo, bylo, že spiritismus a tím i zásvětí se ukázaly v závěru jako reálné, to v poněkud naivní podobě, ale asi to k tématu Jižní Ameriky opravdu patří.
Ze začátku mi trvalo se začíst, navíc se mi pletly postavy (nějak jsem se na to nesoustředila a až později mi došlo, že mám zmatení :-))
Moc se mi líbilo propojení osudů, mladých se staršími, Čechů s Brazilci a Brazílií, osvětlení některých osudů z války a poválečných let.
Doporučuji.
K téhle knížce nemůžu být kritická, protože byla tak procítěná a sálalo z ní tolik emocí. Nemohla jsem se od ní odtrhnout :)
Absolutně nevím, proč jsem s touto knihou měla tak dlouho problém. Přečetla jsem si vždy prvních pár stran, řekla si: naprosto skvělej sloh, úžasný obraty, pěkný vyjadřování, bylo v tom něco roztomilého a svým způsobem občas i nenásilně, decentně vtipného, hlavní postavy jsou ženy, na textu je znát, že je psaný ženskou rukou, neschází vkusně naservírované emoce... Ale nějak jsem jí přesto nedokázala dlouho dočíst a opakovaně ji odkládala na dobu, až budu moci knihu lépe docenit a budu na ní lépe naladěná. Nevím, co v tom bylo. Možná moc postav, v kterých jsem se ztrácela nebo neschopnost se do románu plně položit?
Pořád trvám na tom, že autorka nepíše špatně, inteligentní, artové, kultivované a přitom lehkou rukou psané věty, které mají své kouzlo. Byla jsem na jejím autorském čtení a i sama Pilátová působila zajímavě, mile až přirozeně charismaticky. Jenže patří mezi ty spisovatelky, které sednou jen do určité nálady nebo určitým čtenářům.
Obtížně hodnotitelné. Pro nejednoznačné pocity nechávám text raději bez hodnocení. Markétě Pilátové přeji v profesním životě vše dobré a ty správné čtenáře, se kterými bude lícovat na první dobrou. :)
Pilátová psát umí a je celkem jedno, zda jde o fikci nebo skutečnost. Propletenec osudů se četl dobře, jako bonus popis exotické Brazílie. Dobrá odpočinková knížka.(Tím ovšem nemyslím odpočinek typu Babovřesky apod.)
Nedokazala jsem se vzit do deje, zacist se, premyslet. Knihu jsem prekousala jen silou vule. Nebavila me.
Velmi dobry rozjezd, prospikovany radou zajimavych myslenek, ktere nejakym zpusobem proletnou hlavou vetsine z lidi, zijicich delsi cas v cizine. Bohuzel kvalita ma ponekud sestupnou tendenci, jakoby vse podstatne bylo vyrceno v prvnich kapitolach a dal uz ctenare dohromady nic noveho neceka.
Příběhy provázané jak vagony ve vlaku jedoucího odnikud nikam. Na trati, kde domovem je osudem nucená cesta. Toť román autorky z vyšších pater literární dílny.
Román odehrávající se v 80.letech 20.století v ČSSR a v Latinské Americe. Příběh o hledání lásky a cesty k sobě samému. Více generací. Průniky. Propojené příběhy čtyř žen. Exotická Brazílie vs. éra československého socialismu. Odvaha odejít do emigrace vs. strach ze z ní vrátit. A jak důležité je i v dnešní rychlé, těkavé a pohyblivé době mít své opravdické "domů"?
Moc hezké.
Čtivá útlá knížka Markéty Pilátové náhodou svede dohromady 4 ženy různého věku, různého původu, které se díky tomuto setkání každá posunou ve svém životě tam, kam by se nikdy neodvážily, ale kam je to táhne. Takto řečeno to zní poměrně banálně a tuctově. Naštěstí Markéta Pilátová se umí vyjadřovat slovy mnohem lépe než já ;-) Krásná kniha.
Ze začátku jsem se příliš nedokázal začíst, obě mladé hrdinky se mi navzájem pletly a měl jsem pocit, že se dozvídáme pouze banální informace. Ale Markéta Pilátová už v této své první knize dokázala, jak je výborná ve schopnosti navodit atmosféru - a tak jak jsem se více dozvídal o všech čtyřech postavách (do děje ke dvěma mladým děvčatům patří i dvě ženy z té nejstarší generace, spojené mužem, kterého obě milovaly), tak jsem byl více a více zaujat a v průběhu čtení jsem si všechny ženy „vzal za své“.
Prostřednictvím velmi osobního příběhu se Markéta Pilátová vyjadřuje k obecným tématům. Zejména emigrace a problémy přesazení do jiného prostředí, ale také vyrovnávání se z minulostí a schopnosti nést zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. A taky zase (stejně jako v Tsunami blues) vidíme přirozené prolínaní reálného světa s latinsko-americkou magií - to také dost přispělo k celkové náladě.
Líbila se mi atmosféra přátelství, která se postupně mezi ženami vytváří - přestože se v žádném případě nejedná o nějakou idylku, tak se v románu paní Pilátové povedlo vytvořit literární svět, ve kterém se mi velmi příjemně přebývalo a který jsem jen velmi nerad opouštěl - na konci knihy jsem se všemi čtyřmi ženami (no, možná trochu s výjimkou Leny) cítil značnou sounáležitost a měl jsem chuť je ochranitelsky a něžně obejmout.
Markéta Pilátová mne nadchla Baťou v džungli. Tady jsem si trochu pletla ty hrdinky, ale nakonec jsem se začetla.
Zpočátku trochu zmatené sledování více dějových linií, navíc vykládané "jen tak u kávy kamarádce". Ale pokud tuhle fázi překonáte, velmi rychle se v ději zorientujete a knížku si zamilujete. V některých momentech jsem se musela smát nahlas, zejména některé poznámky na adresu Čechů, Prahy a vůbec naší republiky neměly chybu.
I když vím, že v příběhu byl podstatný, přeci jen mě dost zklamal příběh Jaromíra, takže za něj hvězdičku dolů, jinak by to bylo za plný počet.
Četba těchto příběhů mi připomínala okamžiky, kdy si povídáte s kamarádkou, kterou vidíte po dlouhé době. Znáte se dost důvěrně na to, abyste nemusely podrobně rozebírat pohnutky pro své činy a pocity z nich. Kloužete lehce pod povrchem a přesto velice přesně vnímáte hloubky toho všeho a jakýmsi šestým smyslem chápete a rozumíte. Občas si nejste jista, zda souhlasíte, přesto nikdy neodmítnete naslouchat bez předsudků.
Líbí se mi, jak autorka balancuje mezi střízlivým a poetickým jazykem.
Líbí se mi, jak stahuje závoj z emigrantského ráje.
Líbí se mi, že bych Žluté oči chtěla pro svou knihovnu.
Emigrantské příběhy věčného hledání. Hledání sama sebe, svých kořenů i své budoucnosti. Hledání domova. Různé a přesto v mnohém stejné osudy.
Kniha mladé hispanistky, překladatelky a novinářky narozené v Kroměříži nás zavede mezi emigranty a jejich potomky do daleké Brazílie. Osudy hrdinů příběhu - manželek, matek, dcer, muže - emigranta a špiona i jeho lásky, která nenašla odvahu jej do daleké země následovat, se jednoho dne protnou nikoli v Sao Paulu, označovaném jako město imigrantů, ale v srdci Evropy, v Praze. Vykořeněnost, touha někam patřit, nenávist, zmatenost, láska, přátelství - to jsou (po)city, které tito lidé prožívají mnohem silněji, než my "starousedlíci".
Štítky knihy
Brazílie vystěhovalci, emigranti emigrace Latinská Amerika kovbojové tajní agenti české rományAutorovy další knížky
| 2017 |  S Baťou v džungli |
| 2020 |  Senzibil |
| 2007 | Žluté oči vedou domů |
| 2009 | Má nejmilejší kniha |
| 2014 | Tsunami blues |
Autorka z hromady střípků příběhů napříč časem, dějově z Brazílie a Prahy sestavila působivou mozaiku několika postav,
především emigrantů a jejich potomků, vztahu k rodné zemi, o hledání a nalezení pravého domova a smyslu života. Příběh, nevelký rozsahem, má přesto silný psychologický náboj a to nejen v osobách čtyř výrazných žen, ale i jednoho muže, dobrodruha, sloužícího za žold více institucím, který nakonec po pestrém životě využil podle předpovědi cikánky práva na vlastní smrt, protože cestování je sice krásné, ale člověk má mít tam, kde má domov, místo, na němž by vždycky mohl bezpečně spočinout.