Znamení neznámého: Rozhovory o spiritualitě
Petr Vizina , Jan Němec
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/476759/bmid_znameni-neznameho-rozhovory-o-spiri-pkg-476759.jpg
4
62
62
Rozhovory s těmi, kteří hledají, co nelze nalézt, a nacházejí, co nelze hledat O Česku se tak často mluví jako o ateistické zemi, až se z toho stalo klišé. Vedle nás však žijí lidé, jejichž životy hluboce proměňuje spiritualita. Někdo čerpá z křesťanské mystiky, jiný jezdí do amazonského pralesa, další medituje na půdě. Cest je mnoho, v cíli se však spojují. Kniha nehodnotí prostředky, ale zprostředkovává příběhy těch, kdo se rozhodli hledat Boha na vlastní pěst — a nalezli druhé. Kněz tvrdí, že Bůh není jen v eucharistii, ale také v diktafonu na stole. Zpěvačka, že věčnost se jí kdysi otevřela mezi dvěma řádky Rilkovy prózy. Básník, že umývání mísy ve dřezu se může stát zjevením. Tajemství nakonec není ničím záhadným — věčnost je teď a tento svět je tváří Boží. Spisovatel Jan Němec vystudoval religionistiku a novinář Petr Vizina teologii. V této knize spojili síly, aby přinesli několik autentických svědectví vnitřní proměny, která je jedinou skutečnou proměnou světa.... celý text
Přidat komentář
43 ______petr vacík
"U tebe doma sedí na poličce soška Buddhy pod Kristovým křížem. Leckterého křesťana by takový obrázek uvrhl ve zmatek, že montuješ různá náboženství dohromady. Co bys na to řekl?
Že součástí řeholních pravidel jezuitů je kromě historické verze ze šestnáctého století také verze moderní, jakási formulace principů našeho řádu v současném kontextu. A v té moderní verzi je napsáno, cituji, že se musíme „snažit obohacovat vlastní spiritualitu duchovními zkušenostmi, mravními hodnotami a teologickými a symbolickými projevy jiných náboženství“. Jenomže když máš doma Buddhu meditujícího pod křížem, který je tím jeho stromem probuzení, tak sice děláš přesně to, co je napsané v řádových pravidlech, ale někdo méně znalý se urazí. Ale já si myslím, že my pod tím stromem meditujeme všichni.
Dává smysl ty symboly míchat?
O mezináboženské tematice platí: Čím jsi povrchnější, tím větší vidíš rozdíly a vzdálenosti. Čím víc jdeš do hloubky, tim spíš zjistíš, že jde o kontinuum. Proto ta věta v našich jezuitských pravidlech, že máme učinit poklady spirituality jiných náboženství součástí pokladů naší vlastní spirituality. Ta se na to dívá z té hloubky. Jen fundamentalista nikdy nepřijme do svého prostoru posvátný předmět jiného náboženství."
Za mě to úplně nejsou rozhovory pro hledající, protože velká část respondentů mi připomíná Palánovy Samotáře.
Pokud ovšem někomu tato kniha pomůže vytrvat nebo najít cestu ke Kristu - splnila svůj účel. Ale moc tomu nedávám :o)
Pro mě to bylo zbytečně chaotické a taky trochu smutné jak často a kudy všude v křesťanské Evropě bloudíme.
A ANO "Na dně každé lásky je Bůh."
3/3
Chceš-li najít Boha, tak nehledej. On si Tě sám najde. Filosofické drama na pozadí hledání a popírání nejen Ega, neboť čím vším můžeme být, když jsoucno rozptýlené do miliontých hvězd, buněk, atomů, kvarků a menších částic - jednoduše popřeme?
In nomine Patris et Filli et Spiritus sancti. Amen.
Duch, duše, jsoucno, pestrobarevnost myšlení, myšlenky, vzduchoprázdno. Teď a tady. Kouzla, mystika. Čaroděj. Dobroděj. Přijetí.
Niterné rozhovory o dotyku duchovna, o vnitřní proměně devíti individualit, podané srozumitelně. Bylo citelné, že se autorská dvojice v tématu orientuje. Jedná se o velmi skromná a otevřená svědectví ukazující pestrost duchovního života.
„Mystici jsme potenciálně všichni. Jde jen o to, jestli si to uvědomujeme. Všichni přece máme zážitek úžasu ze skutečnosti, všichni se někdy ocitneme v hlubokém tichu anebo zkoušíme, že do sebe věci tajemně zapadají a dávají nám smysl. Tohle zná každý, jde jen o to, jestli to pěstuje.“
(Adam Borzič)
Nečekal jsem od téhle knihy nic zvláštního, vlastně jsem si ji půjčoval jen ze zájmu o jednu ze zpovídaných osob a trochu počítal s tím, že si soubor rozhovorů třeba ani nepřečtu celý. Byl jsem velmi rázně vyveden z omylu a byl jsem vyveden z omylu velmi rád. Nejen, že každý z respondentů má zajímavý příběh a dokáže ho srozumitelně sdílet – s jednou, možná dvěma výjimkami jsem měl pocit, že nějak rozumím spiritualitě každého z devítky -, ale navíc všichni zpovídaní tvořili dohromady vzájemně se doplňující obraz toho, co znamená žít spiritualitu v současné době. Mohou za to kromě dobře vybraných osobností jistě i tazatelé, kteří věděli, na co se ptát a kam každý z trialogů směřovat. (Zajímavost je, že až když jsem měl knihu doma, zjistil jsem, že je pod ní spolupodepsán Petr Vizina, se kterým jsem se na podzim něco namudroval o literatuře a teologii – inu, svět je malý a o náhody tu není nouze :-)
Východní náboženství mi nejsou blízká a ani v experimentování s psychotropními látkami se nevyznám. Tyto polohy knihy pro mě tedy byly zajímavé, ale silněji ke mně rozhovory promlouvaly tam, kde se promýšlelo opření se všedního dne do spirituality (a spirituality do všedního dne), zpracovávání těch nejběžnějších zážitků a prožitků.
Mystika jako kultivace etické existence v konkrétních vztazích, v konkrétních životních podmínkách, v citlivosti a pozornosti vůči nebezpečím a v důvěře vůči zdrojům. Být spirituální může znamenat být v dobrém smyslu praktický, snažit se vidět věci s maximálním soucitem k sobě a s jasností, najít své vlastní místo, z něj se pak vydat na duchovní cestu a stát se co nejlepší verzí sebe sama.
Nejvíc překvapivé pro mě bylo setkání s Alicí Koubovou. Její příspěvek byl nejen hodnotný její úžasnou otevřeností, ale velmi cenným způsobem vyvažovala jinak pochvalná slova na adresu spirituálních aktivit. Když říká, že „narazit na vlastní stíny nebo nezralost bývá ponižující, a proto se mnoho lidí utrhne a ‚zaplácne‘ to transcendencí“, říká něco velmi důležitého. Její důraz na to, že musíme vnímat „cit pro to, kdy skutečně jde o osvobození se od ega a kdy o masochismus, kdy jde o svobodu a kdy o útěk od reality, kdy jde o odvahu se prosadit a kdy o narcismus, kdy jde o odevzdání se a kdy o rezignaci, kdy jde o autonomii a kdy o neochotu se na někoho spolehnout, kdy se realizuju a kdy podléhám workoholismu“ je nenahraditelným korektivem našeho okouzlení spiritualitou.
Pozorně jsem poslouchal i její negativní zkušenost s patriarchalitou a mocenskostí katolické církve. „Viděla jsem lidi v hlubokých formách sebeiluze, kompenzující si nepojmenovaný pocit nedostačivosti nezralost, strach ze sebe,“ říká paní Koubová a nelíbí se jí ani „zdánlivá svoboda myšlení podporovaná za podmínky, že ti to nakonec vyjde správně“. Takovou zkušenost sice osobně nemám, ale stejně mi ta varující slova přijdou patřičná.
Jako katolický křesťan jsem se zvýšenou pozorností sledoval výpovědi svých souvěrců. Jezuita Petr Vacík mluví o tom, že svátosti se přeceňují a že člověk nepotřebuje církev, aby mohl žít v Boží přítomnosti. Takový pohled je zajímavý, minimálně je zajímavé nad takto otevřeným pojetím přemýšlet.
Ale stejně jsem byl rád, že závěr knihy patřil sestře Denise. Zdálo se mi, že v sobě zahrnuje jak rozhled a otevřenost, tak dobrou a potřebnou zakořeněnost v tradici. Cítil jsem se, jako bych se po velezajímavé cestě zase vrátil – obohacen, neodcizen – do bezpečného domovského přístavu, kde Bůh a člověk patří k sobě, kde už se nehledá, ale kde se žije v jistotě vztahu. Znamení neznámého se u ní mění na znamení důvěrně známého. „Jak jako představuješ?“ odpovídá sestra Denisa na otázku „Jak si představuješ Boha?“ a já se nedokážu neusmát pokaždé, když si na tuhle reakci vzpomenu. A se značným potěšením jsem registroval, že úplně poslední věta knihy, ve které sestra Denisa konstatuje, že „Bůh je v srdci každé skutečnosti“ není nepodobná mému oblíbenému Renčovu výroku, že je „na dně každé lásky Bůh“. Tahle téměř shoda mi byla zvlášť milá a symbolicky korunovala můj dobrý pocit z pobývání na stránkách této knihy.
„Náboženský život nemůže začít tím, že by se nám líbilo, kdyby Bůh existoval. A od toho si odvodíme identitu, dějiny, etiku... To přece nejde. To by byl podvod.“
(sestra Denisa Červenková)
Povídání o věcech mezi nebem a zemí, mezi patou a konečky vlasů, mezi nádechem a výdechem. Povídání, které mě místy iritovalo (první žena na mě působila nesmírně arogantně, pán zanechávající doma ženy s dětmi, aby mohl s noble savages olizovat žáby), místa mi přišlo nesmírně ploché (kněz procházející se zahradou a láskyplně popisující, kterak je Bůh všude a netřeba se vlastně kvůli jeho hledání a víře jako taková nijak lámat do kozelce) a na pár místech mě nesmírně hluboce zasáhlo (okamžiky u paní Crow, okamžiky u paní Alice). Zbytek nějak proplul. Snad to bylo špatným načasováním. Snad tím, že jsem příliš přízemní a ukotvená v každodennosti, než abych užvejkala sousta, která byla pro mě plná suchých slov. Nakonec jsem to spolkla. Poznamenamenávám si, že se k tomu budu muset vrátit. Třeba časem uvidím dál a výš - třeba musím ještě něco nastoupat. Anebo ne, anebo lezu na úplně jiné pohoří a tohle mě bude vždycky míjet.
Některé rozhovory se mi líbily víc a některé méně. Prazvláštní úpravu knihy (otvor, černé tečky, psaní na výšku) jsem asi nepochopila. Mělo to nějaký skrytý význam nebo si jenom někdo zablbnul?
Psát o spiritualitě není jednoduché, protože o tom píše kde kdo a většinou špatně. Tohle ale špatné vůbec nebylo, je to chytře zpracované, dobře napsané, hezky promyšlené, nebude se vám u toho křivit obličej znechucením. Povedlo se.
Vhledů do osobních názorů lidí si cením. Je zajímavé vidět, jak rozdílné a někdy velmi podobná spiritualita je. Oceňuji různorodost osob, které se v knize objevili.
Kniha rozhovorů o duchovním hledání. Soubor oslovených se mi zdá poněkud nesourodý a u některých jsem si říkal, že hledají na hóódně divných cestách. Ale to je možná způsobeno mým křesťansky ukotveným pohledem starce středního věku, zatímco číst tohle ve dvacíti, byl bych jen a jen nadšený;-) Oslovila mě kapitola sestry Denisy a Jiřího Zemánka.
Edit: trochu mě zarazily ty děravé desky knihy a pasáže psané na šířku. Vzbudilo to mou ostražitost a nedůvěru, asi jako když výrobek má nápadně přeplácaný barevný obal nebo kniha příliš křídový papír a příliš barevné fotografie;-)
Jana Němce jsem měla spojeného se silným duchovně literárním zážitkem při čtení Dějin světla, Možnosti milostného románu mě zas zavedly do úplně jiného prostředí, které mi bylo zato bytostně blízké a prolínalo se s mou životní cestou. Velmi mne překvapilo, když jsem autorovo jméno nalezla podepsané pod titulem, který není beletrií. Po nedávném přelouskání několika Palánových knih plných silných a inspirativních rozhovorů jsem byla především velmi zvědavá. Kurátorský výběr osobností i způsob vedení rozhovorů mi byly velmi sympatické. Mnohé rozhovory mne hluboce zasáhly a určitě se k nim vrátím, pomohly mi i pootevřít trochu dveře k problémům a tématům, které si s sebou v dnešní době vlečeme mnozí a neumíme s nimi nakládat. Snad si už jen na závěr přát, aby nějaká podobná osobnost protla osobně i mou cestu a pomohla mi najít světlo v spirituální prázdnotě vně i uvnitř.
Při pohledu na jména autorů i vydavatelství je jasné, že tohle bude intelektuální a hloubkový ponor do světa spirituality a duchovna, žádný ezo shit, ale sluší se to podotknout pro ty, kdo by snad čekali nějaký instantní návod na život. Téhle knize není co vytknout, chytří lidé zpovídají chytré lidi, kteří mají co říct. A před čtenářem se rozprostírá nedozírný prostor pro vlastní interpretaci a kontemplaci.
Děkuji za tuto knihu! Děkuji za skvělý kurátorský výběr a děkuji dotazovaným, že do toho opravdu šli! Šimralo to a dotýkalo se to mých niterných koutů, působilo to, kde to mělo a zároveň svou vysokou intelektuální úrovní to konejšilo mou mysl, že je to výsledek dlouhé cesty, která není jasná, dogmatická a bez rozporu. Každý z rozhovorů mě nesmírně obohatil svými různými znalostmi, ke kterým se budu vracet a přesto všechny vedly podobným směrem. Formát rozhovorů se věcí nedotýká přímo, spíše jen zprostředkovává a přesto se mu plně daří naplnit svůj potenciál až po okraj.
Kniha jako celek je nesmírně inspirující, protože odhaluje, že při hlubokém záběru je spiritualita v rozdílných tradicích velmi podobná. Jen jediná osobnost působí neautenticky, ostatní jsou spontánní, nepoužívají fráze a floskule. Velkým přínosem je svědectví Jana Pražana o ayahuasce - díky němu se mi otevřely se nové světy. Petr Vacík skvěle formuluje, co je posvátnost, co je duchovní růst a v čem spočívá podstata vší duchovní práce. Alice Koubová přesně pojmenovává, v čem tkví nezralost různých spirituálních cest, vtipně se dotýká "nové normativnosti" v alternativě a upozorňuje na to, že duchovní cesty mohou být něčím zavádějícím. Vrcholem knihy je celý rozhovor s Adamem Borzičem, Jiřím Hazlbauerem (opatem zenového kláštera) a Denisou Červenkovou. Tam je velkým přínosem nejen to, co říkají, ale jejich osobní životní příběh.
Tato kniha mě praštila do očí, když jsem kolem ní procházela v knihkupectví, takže se ke mně jako jedna z mála dostala úplnou náhodou. A musím říct, že mi dala přesně to, co jsem od ní čekala. Pohlazení na duši, spoustu námětů k přemýšlení, ale i konfrontaci s mými vlastními přesvědčeními. V některých případech jsem musela pracovat s tím svým vnitřním "ne, takto to přece není" pocitem a někdy i lehkým odporem. A přesně za to tu knihu oceňuji.
Je to knížka k přemýšlení, která nabízí od všeho trochu.
Zůstává otázkou, zda mi až moc nepřekáží mé vlastní předporozumění i skutečnost, že Petra Vacíka a sestru Denisu Červenkovou znám z farnosti, kde jsem konvertovala.
Kniha je moc hezky knižně i redakčně připravena.
Zcela upřímně, kdyby pod tou knížkou nebyl podepsaný Jan Němec, nejspíš by mě minula.
9 rozhovorů o spiritualitě, duchovnu, náboženské zkušenosti, hledání a nalézání…
9 rozhovorů, z nichž mě právě devátý, vedený se sestrou Denisou Červinkovou, hluboce oslovil.
Není to úplně knížka ke čtení, jako spíš k přemýšlení. Část si přečtete a pak se tak nějak odstřihnete od světa a utřepáváte to v sobě…
Anebo taky dohledáváte ve slovnících, co jsou rekolekce a jaký má přesně význam slovo kontemplativní… :-))
kazdy rozhovor me zaujal, nektery dojal a vsechny me velmi potesily. zadna vata, perfektni zpracovani, panove, diky!