Zombie, chiméry a rock'n'roll

29.06.2023

Tak tohle byla, panečku, jízda! Ulítlé, ne však vulgární, naprosto bláznivé a skvěle napsané. Humor mi osobně sedl jako hrnec na pozadí, fakt jsem se bavila!

26.10.2022

Když mi autor do knížky napsal přání, ať mě nesežere zombík, myslel jsem si, že mě čeká nějaká literární zombie apokalypsa. Ale bohužel, zombies se v této české fantasy v podstatě nevyskytují. Různých oblud, přeludů a rock'n'rollu je tu však dostatek.

Román se odehrává v jakési alternativní realitě, konkrétně v alternativě k současné Praze. Hlavní hrdina je lidská ještěrka, nad čímž se v hlavním městě tolik nepozastavují nejen proto, že tam žije hodně sebestředných lidí, ale taky proto, že místní naráží i na podivnější věci. Například město obývají golemové, elementálové a čarodějové, a místo metrem se tu jezdí jakýmsi dutým ochočeným červem z Duny.

Celkově Karel Doležal přichází s dobrými nápady a vytváří tak trochu chaotický, ale zajímavý svět. Kdyby se tenhle svět podařilo zfilmovat, jednalo by se vizuálně o tu nejoriginálnější (ale samozřejmě taky nejnákladnější) českou fantasy. Kniha se taky nebere vážně a čtenáři často hodí vtípek v podobě hlášky či jakési narážky. Škoda, že jsou vtipné narážky někdy těžší rozklíčovat.

Námět o tom, že kapela monster hledá jakéhosi tajemného básníka, který by jim mohl pomoct s psaním kvalitních textů, není vůbec špatný, ale bohužel se moc zajímavě neposouvá. Sice se do toho zaplete i nebezpečná sekta a létající jeptišky, ale v podstatě je děj pořád jen o tom, že postavy navštěvují další postavy a další místa a před nějakým případným nebezpečím zpravidla prostě utečou.

Zhruba dvě třetiny knihy to nevadí, ale jak už pak není co řešit, je těch tři sta stran trochu moc. Poslední třetina nejen že nenabízí nic vzrušujícího, ale stagnuje i v tom, co se knížce dařilo předtím. Už tu spíš jen vidíme změť nesourodých postav, v nichž začíná být problém se vyznat a jsou zajímavé jen svým abnormálním zevnějškem. Nevadí tolik, že se o nich příliš nedozvíme. Vadí ale dost, že mezi sebou nemají skutečně zábavnou interakci.

Celkově nabízí Zombie, chiméry a rock'n'roll impozantní svět s nepříliš impozantním příběhem.


Šest pražských příšer z deseti.

09.08.2021

Vtip, který měl přijít, nepřišel. Slyšel jsem legendy, že někteří lidé si při čtení natrhli bránici, leč ledové srdce tohoto čtenáře mu zjevně neumožnilo ani pousmání. Postavy si přesto značně oblíbil a příběh si užil - a užil by mnohem víc bez pročítání se mimoběžnými popkulturními odkazy, lezoucími málem i ze záchoda! :-)

27.06.2021

(SPOILER) Překvapení, někdy příjemné, jindy nikoli.
Zajímavý název a hezká komiksová obálka. Tak trochu jsem se obávala, jaké postavy stvoří kůň ze stáje pana Bronce, a tady právě nastalo jedno z těch pozitivních překvapení. Axel nebyl macho, nýbrž hodně sympatický týpek, a hlavně obě ženské hrdinky měly sakra daleko k manipulativním pipinám. Takže palec nahoru, nebo radši oba.
Jelikož se autor dlouhá léta věnuje porotcování soutěží a lektorování tvůrčího psaní, bylo jasné, že text napíše hladce a čtivě, zkrátka v duchu hlásaných zásad. Což bylo většinou skvělé, až na to, že občas ne. Panuje obecný mýtus, že čím je akce zběsilejší, tím mají být věty kratší, končíme někde v oblasti citoslovcí. (Běžím! Zbraň? Chňap! Prásk!) Jenže, hm, možná jsem rozbitá nebo co, ale můj mozek se na takovém místě zasekne a začne doplňovat chybějící větné členy, takže místo zrychlení dojde k opaku. Asi by bylo příjemnější, kdyby autor občas „lajdačil“.
Další rozporuplnou složkou díla byla autorova bezbřehá fantazie. Jaká fantasy podivnost mu na mysl přišla, tu tam flákl, až na to, že dort pejska a kočičky, jak dobře víme, způsobuje silný břichabol. V tomto guláši se prostě smysluplnost udržet nedala (asi to byl i záměr). Takže mi při čtení vrtalo hlavou, do jakého tělního otvoru červů v metru lezou cestující? (Fujtajbl!) (A vůbec – ten pohyb svalů, který vyvine rychlost 80 km/h, bych nechtěla zažít, jenže kvůli čemu jinému, než rychlosti byste do podzemí lezli? Kvůli výhledům do krajiny asi těžko.) Nebo taková podivnost, že ve světě prolezlém létajícími jeptiškami, upíry, zombíky a všelijakou jinou havětí skutečnou hrůzu vzbuzoval tak akorát chlápek se střelnou zbraní. A to jsem nad textem nijak hluboce nepřemýšlela, tak zlá bych nemohla být ani já.
Konec mě naštval. Jsem velkým zastáncem obehraných schémat, ovšem klišé mi strašlivě vadí. Pravda o Poetrikových básnických schopnostech představovala nejen specifickou formu zrady, ale hlavně znemožnila autorovi tuto větev dál využít. To za prvé.
Ale hlavně – vyplácnout závěr příběhu hned v prologu, no to je fakt dobrý vtip. Vlastně v knize asi jediný. Jinak jsem narazila jen na obehrané žertíky z druhého stupně ZŠ a křečovitý humor ve stylu: tohle mělo být vtipné, chápete? Ze společného bydlení jsem byla vyloučena, protože se nahlas směju nad knihami, ovšem tahle by stěhování rozhodně nezapříčinila.
Prvotina takového mistra světa, ale bohužel pouhý průměr.

18.03.2020

SPOILER:

"Planý poplach, poezie jen o něco lepší než vogonská."

30.01.2020

Takže hurá do Plzně!
Běto, proč jsi nechtěla
jít na pivo už někdy dřív?
Protože pokaždé kolem točili
akorát smíchovský chcanky.

Ačkoliv prvotina pana Karla Doležala, dokazuje v ní, že ví, jak správně příběh zformovat, jak použít napětí a vkládat humor i ironické poznámky. Příběh se vyvíjí postupně, vše v klidu, žádný spěch. Hlavní postavy jsou sympatické, ačkoliv se skoro nejedná o lidi, ale i tak si je zamilujete. Musíte jen přijmou spisovatelův svět, jeho chuť míchat rasy i tvory (nebo spíš rasy tvorů?) a odvahu vytvořit s nimi příběh, který dokáže pobavit a zaujmout.

Citát: Nalákáme je tutam a jednoho po druhém zardousíme rostlinstvem.

Hlavního hrdinu Alexe, pardon Axela, si oblíbíte. Jenže jen do té doby, než se k němu přidají další dvě hlavní postavy. Tím jsou Běta a Míža. Hlavně Míža mě uhranula. Kdybych jí měl správně vystihnout, řekl bych vám, že Míža je Groot v ženském provedení. Ale to bych asi neměl pravdu. Míža je víc. Ale má taky smysl pro humor, cit a zrození, jako již zmíněný strom. Asi nejvíc jsem se zasmál její scéně s Axelovou džínovou bundou. Po zákroku mu Míža povídá, aby jí občas polil vodou a sem tam si do kapsy strčil tabletu hnojiva......

Malá ochutnávka:
Ačkoliv nemáme vyjádření obyvatel domu, kteří nám dosud neotevřeli, jednu z postav na střeše jsme identifikovali jako Axela Lotla, zpěváka a hráče na basovou kytaru rockové skupiny Möbius Cat, která se v posledních týdnech mezi hudebními fanoušky zapsala svým instrumentálním singlem Řvoucí věže. Stromové M je zcela jistě marketingovou akcí kapely. Spekuluje se, že se jedná o upoutávku na dlouhohrající desku, kterou se chystají vydat.....

Příběh, respektive kniha je proložena několika kresbami, které ačkoliv se tváří ponuře, krásně doprovázejí příběh, který je psán s humorem a nadsázkou. Kresby má na svědomí Eva Letáková. Pravdou je, že přebal knihy beru jako marketingový tah, protože hlavní kresba se hodně přibližuje tvorbě pana Saudka, ale vnitřní kresby jsou už úplně jiný styl, styl osobitý a povedený. A když už jsme u toho umění, musím si postěžovat na knihu samotnou. Ačkoliv se ke knihám snažím chovat ohleduplně, tato se mi skoro rozpadala v ruce. Listy špatně drží a dva mi dokonce vypadly. Musel jsem je po dočtení příběhu do kostry knihy zase nalepit zpět.

Citát: Jo, kvalita a rychlost práce závisí na tom, jak moc se mračíš dělníkům za zády.

Pár záporů tady je a tady jsou: Celkem mě nebavil příběh ze z Plzně (to vymyslel určitě ňákej makovec z Práglu). Tato epizoda je nejslabším místem příběhu. Je divná a celkem rychle ukončená. Spisovatel v ní asi taky viděl slepou cestu, proto Plzeň rychle opustil. Jako další bych měl napsat, že i když jsem Doležalův svět příjmul, některé postavy jsou pro mě stále záhadou, nechápu je a nerozumím jejich činům. Příkladem je tak elementál protékající podlahou – tohle jsem si nějak nedokázal představit a přijmout za věrohodné. Příběh to však nekazí a čtenáři na to budou mít svůj názor.

Citát: Nikdo nebude srát mrtvou bohyni života, jasný!

20.01.2020

Zombie, chiméry a rocknroll. Kdo by mohl pojmenovat knihu zrovna takto? Patrně někdo, kdo si z celé té kultůry dělá jednu velkou srandu, nebo to snad lze myslet vážně? Autor mě dost překvapil se svojí představivostí. Chvílemi jsem si totiž opravdu říkal, kam na ty hlody chodí. Vždyť z námi známé Prahy prošel alternativní dimenzí a vstoupil do světa, kde žijou lidé v souladu se zvířaty, zombie, upíry a bůhví jakou další havětí (zvířata neberu jako havěť, to bych si nedovolil). Přitom hledá momenty a prostředí, ze kterých si lze udělat legraci a to bez bázně a hany aplikuje tak, že se nesíthám smát. Navíc příběh není nic geniálně složitého, abyste se v něm museli ztratit. Takže jediné, co Vás občas může udivovat, je právě ten svět a nebo občasné narážky na současnou popkultůru. To se mi při čtení vlastně občas i stávalo. Chvílemi jsem z té představivosti autora byl trošku mimo. Po chvíli se mi ale samotnou čtivostí textu nadšení zase vrátilo. Zábavná a originální parodie, která si utahuje z čeho může a dělá to sakra dobře. Navíc autor zřejmě má rád muziku a speciálně metal popř. rock, což je patrné z příběhu, a tak je některé odstavce vysloveně radost číst.