Zpětné zakreslení cesty
Alena Zemančíková
Činohra Národního divadla v letech 1990–2015. Zásah policejních složek proti demonstrantům 17. listopadu 1989 se odehrál přímo pod okny Národního divadla, které se tak – pokolikáté už v dějinách! – symbolicky stalo očitým svědkem počátku společenských změn v celé zemi. Kniha Zpětné zakreslení cesty, v níž vyprávíme příběh Činohry Národního divadla od konce roku 1989 až do roku 2015, sleduje, jak se společenské události promítaly do divadelního organismu a jevištního díla. Dynamická doba zahrnovala proces otevření hranic, majetkové restituce, znovuotevření otázky vztahu Čechů a Němců, privatizace, vyrovnání s totalitami, rehabilitace umlčených umělců, návraty z emigrace, rozdělení Československa, finanční krize, politické aféry a pády vlád, vstup do Evropské unie. Politické dění v zemi bylo provázeno debatou o smyslu a významu Národního divadla v proudu globálních změn. Působení tří polistopadových šéfů Činohry ND, Ivana Rajmonta, Josefa Kovalčuka a Michala Dočekala, je příběhem hledání odpovědí na otázku „čím je národu Národní divadlo“ tak, jak se vyvíjela během 25 let svobodné společnosti. Činohra ovšem proměňuje i styl, poetiku, nástroje a prostředky uměleckého výrazu. Sledujeme nástup nových herců a režisérů a hledání tvaru, který by spojil do inscenačního celku výrazné projevy osobností s rozličným dosavadním zázemím. Režiséři, kteří přišli z divadel, jež byla doposud s publikem ve spikleneckém vztahu, hledají způsob, jak oslovit diváky oficiální scény; s tímto procesem úzce souvisí i úsilí o vznik současných dramatických textů. Průběžným hlasem, který zní za uměleckým usilováním, je hlas kritiky, v němž zaznívají jak splněná i zklamaná očekávání publika, tak i promyšlené interpretace inscenací. Kritický vícehlas je ale také hlasem médií a společenských nálad. Příběh dvaceti pěti let Činohry Národního divadla je vyprávěním o pronikání nových témat a stylů do tvůrčího prostředí divadla, které je zavázáno vlasteneckou tradicí a povinností být přístupné všem. Žádné jiné divadlo v zemi takový závazek nenese, ale žádné jiné také k jeho splnění nemá takové podmínky jako Národní divadlo v Praze. Zpětné zakreslování cesty bez přesně zaměřených souřadnic je činností dobrodružnou, napínavou a zábavnou, nepřetržitě provázenou zamyšlením nad tím, jakou cestu urazila Činohra ND za 25 let v celkovém obraze české společnosti a jejího Národního divadla.... celý text
Přidat komentář
Pohled na činohru ND skrze novinové kritiky je zajímavá věc. Jelikož je kritika nemilosrdná, tak na ND bylo vždy všechno špatně. U diváků tomu tak být nemuselo a také nebylo. Protože autorku pohled diváků vůbec nezajímá (ať už z dopisů, které došly do ND, nebo z hlediska návštěvnosti inscenací) je čtenáři předkládán jednostranný pohled na ND. Z pozice diváka musím říci, že ve sledovaném období jsem viděl převážnou většinu činoherních inscenací a pokud se jednalo o hry inscenované Ivanem Rajmontem, Otomarem Krejčou nebo Ivo Krobotem, v převážné většině jsem byl spokojen.
Bouřlivá historie Národního divadla v prvních pětadvaceti letech po sametové revoluci, popsaná podrobně (přitom ne úmorně), s mnoha fotografiemi a v pěkné grafické úpravě. Co, jak, pro koho a za kolik by ND vlastně mělo hrát? Může se vůbec naše „první scéna“ zavděčit všem? Co si představit pod pojmem „Národní“? Jednoznačnou odpověď na žádnou z těchto otázek kvalitně zpracovaná publikace Aleny Zemančíkové nepodává – a je to jen dobře.
Autorovy další knížky
2016 | Příběh v řeči nepřímé |
2008 | Bez otce |
2007 | O fejetonu, s fejetonem |
2009 | Mařenka a Čenda |
2020 | Zpětné zakreslení cesty |
Velmi potřebná kniha a dobře, že byla napsána. Přesněji zpracovaná mi přišla spíše až Dočekalova éra. Bohužel jsem v knize postrádal větší zmínky o řadě inscenací, které byly velmi povedené - např.některé irské hry v Kolovratu i ve Stavovském, či Harwoodova Na miskách vah, nebo třeba Krobotova inscenace s Kaiserem a Bydžovskou, nebo Ibsenův Nepřítel lidu. Také žel se nedostalo na větší připomenutí hereckých osobností. Vždyť některé inscenace stály ve své době na výkonech Vinkláře či Somra i Mrkvičky. Také se žel člověk nedočetl, proč někteří herci, kteří se na velkém jevišti chytli jako Novotný, Hartl a jiní, z divadla brzy odešli.