Zpěv drozda
Walter Tevis
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/3732/bmid_zpev-drozda-J8H-3732.jpg
5
794
794
Společnost pětadvacátého století je za pomoci drog a duševní manipulace ovládána svými vlastními výtvory – roboty. Ústřední dvojice postav se nadvládě snaží vymanit. Protihráčem je jí nejdokonalejší, zároveň však poslední článek technického vývoje – robot deváté generace. Rozpoutává se souboj myslí, zápas mezi přirozenou a umělou inteligencí... Pochmurná vize budoucnosti je varováním před možným zneužitím vědy a techniky, přesto nepostrádá humanistické jádro – víru v člověka a jeho rozum a naději, že lidé, stejně jako hlavní hrdinové románu, odolají nesmyslné touze po sebezničení.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2008 , Laser-books (Laser)Originální název:
Mockingbird, 1980
více info...
Přidat komentář
Tato kniha mě velmi zaujala a čtu ji stále dokola a dokola, vždy po roce. Zajímavý příběh o budoucnosti.
Jedna z mála sci-fi které jsem četla, a i když tento druh literatury nevyhledávám, kniha se mi líbila.
Jedna z mých nej. Příběh, kde doslova platí rčení, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.
Zaujalo mě, jak by lidstvo zhlouplo bez znalosti čtení. To si vůbec neuvědomujeme.
Pokud bych si měla vybrat knížky, které bych si s sebou vezla na pustý ostrov, tohle by byla bezpochyby jedna z nich. Zřejmě bych se cítila osamělá, stejně jako Paul a zřejmě by mi knihy pomáhaly hledat odpovědi, stejně jako jemu... Tahle nenápadná knížka mě prostě dostala. Vyprávění plyne v takovém starosvětském tónu, místy připomíná Bradburyho, místy Orwella... Inspiraci v jejich dílech autor nezapře, přesto dokázal poskládat osobitou mozaiku, do které zahrnul kritiku konzumní společnosti, krizi rodiny a sociálních vztahů i kritiku náboženských dogmat... Z každé stránky na čtenáře dýchá láska ke knihám a zároveň k základním lidským hodnotám...
"Cítím se volný a silný. Kdybych se nestal čtenářem knih, nikdy bych tento pocit nepoznal. Ať už mě v budoucnu potká cokoli, díky bohu za to, že umím číst, že tak mohu vpavdě vstupovat do myslí jiných lidí."
Čekala jsem sci-fi a dostalo se mi něco trochu jiného, leč vůbec nejsem zklamaná. Skvěle pojatý postapokalyptický svět se vším jeho "fungováním". Až z toho člověka trochu mrazí.
Životní heslo "Neptej se - pusť to z hlavy!", narkokapsle jako řešením všech nepříjemností a Soukromí jako nejdůležitější hodnota
přivedou lidstvo na pokraj vyhynutí. Aneb kam může vést touha po bezstarostném životě říznutá velkou dávkou sociálního inženýrství.
Kniha mi hodně připomínala Konec Civilizace od Huxleye. Motiv důležitosti knih pak 451° Fahrenheita.
Přicházející události vrhají před sebou stíny. Tak třeba ochrana soukromí... :-/
Vynikající, kdo nečetl, má jen část základního čtnenářského vzdělání.
Zajimava vize budoucnosti..zdrogovane,line lidstvo necha moc a kontrolu robotum..proc ne,vlastne to autor vykresluje velmi realne a jeden by az uveril,ze takhle lidstvo opravdu dopadne..presto mi v teto knize neco chybelo a nemuzu se zbavit pocitu,ze vsechno uz nekde bylo..a ty marihuanove cigarety me bavily nejvic :)
Knížka, která mě hodně bavila. Při čtení mi naskakovaly tituly jako Čapkův R.U.R., 451 stupňů Fahrenheita od Bradburyho, McCarthyho Cesta a My od Zamjatina. Nemám co vytknout, všechno mi sedlo tak jak bylo, i ten konec se povedl.
Zkusím ještě Kroky slunce, kdo ví, třeba to od Tevise nebyla výjimka.
Poezii vůbec nečtu, ale lyrika v próze mi kupodivu nevadí. Naopak se mi sci-fi s poetickou rovinou líbí. Je v tom cosi lidsky sentimentálního. V žánru knihy by tak mohla být i poezie. Opravdu to není něco akčního.
Hodnotit Zpěv drozda jako běžnou beletrii nemá smysl. Je to spíš ponor do nitra člověka, který nachází sám sebe. Nic dobrodružného nebo napínavého. Spíš než napínavé to bylo intenzivní.
Sci-fi je to jen tím, že se příběh odehrává v budoucnosti. Je zajímavé, že autor se ohledně budoucnosti trefil mnohem lépe než populační alarmisti. Po dosáhnutí určité ekonomické úrovně klesá porodnost. To nyní vidíme v celé Evropě, ale třeba i v Turecku. Jenže kam až to může klesat?
Nejslabší rovinou knihy je tak věrohodnost a promyšlenost. Je nutné dát knize šanci. Hlavně na začátku. Poměrně dlouho mě to nebavilo. Ze samotného příběhu příliš nepochopíme a co se děje neví ani hlavní postavy.
Není to ani kritika vývoje společnosti nebo přílišné robotizace světa. Vědecká rovina v knize je minimální. Je to spíš o naději, že touha smysluplně žít se stále bude objevovat. A o tom kam až může vést snaha vyrobit robota podobného člověku. 85%
Mám ji doma, je to skvělá kniha. Originální, chytrá, skvěle napsaná. Doporučuji všem, kdo se nespokojí s povrchností ;).
Myslím, že toto sci-fi není až tak zase jen další dystopie o tom jak nás ovládnou roboti a technika obecně, ale spíš kniha o tom, kam nás až múže zavést naše "lidství". Víte, rád bych se o tom trošku rozepsal, ale nemám čas a jsem z toho přemýšlení unavený. Musím se ještě dívat na svou telestěnu a vzít si pár práškú abych se v klidu vyspal. Zítra jdu na přesčas. Musím si vydělat nějaké peníze abych si mohl časem koupit takové to auto co za vás samo řídí, jelikož za ostatní lidi už jejich auto přinejmenším umí zaparkovat. A rád bych to stihnul ještě než mě tuhle práci sebere robot nebo ukrajinec. Jsem z toho ve stresu, a taky z toho, že se vám tu svěřuji a lezete mi do soukromí! A ještě něco…, ale nic, neptejte se, pusťte to z hlavy.
"Všechny ty knihy, i ty nejnudnější nebo téměř nesrozumitelné, mě naučily jasněji chápat, co to znamená být člověkem. A pocit užaslého rozechvění, který se mě někdy zmocní při dotyku s myslí nějaké jiné, už dávno mrtvé osoby, mi pomohl plně si uvědomit, že na této zemi nejsem sám. Že tu se mnou jsou jiní, kteří cítí totéž co já, a někdy se jim podaří vyslovit nevyslovitelné. "Z lesa sem zaznívá jenom zpěv drozda.""
Tato kniha mě donutila začít se zabývat současnou nastupující Průmyslovou revolucí 4.0. Robotizace, digitalizace, automatizace výrobních procesů, chytré továrny, které budou využívat kyberneticko-fyzikální systémy. Ty převezmou opakující se a jednoduché činnosti, které do té doby vykonávali lidé. (Tady by zřejmě stačili roboti-debilové.) To bude provázet změna pracovního trhu, kdy by mohla být ohrožena zaměstnanost osob. Počítače s novými řídícími a rozhodovacími systémy či těmito systémy řízené robotické systémy mohou nahradit lidskou sílu a často i lidskou mysl a rozhodování. (Tady bude už nutno použít roboty vyšších generací.) Není tohle přesně ten směr, který uvedl společnost do situace, o které vypráví Tevisova kniha? Trošku se obávám, že ano. A co tedy budou dělat ti lidé? Asi je potřeba jim vymyslet nějakou zábavu. A to už tu taky máme. Sebezdokonalování, posilování individuality, a to už je jen kousek k pěstování „Uzavřenosti, potřeby Soukromí, Sebeuspokojení, Rozkoše“. Uklidňující tablety, prášky na spaní a drogy už bychom také měli, velkoplošné televizory, které nám už teď cpou do hlav to, co je zrovna potřeba, jsou tu také, takže myslím, že máme našlápnuto. A když se pokusím představit si, zda za 500 let budou lidé ještě umět číst, nebo spolu mluvit, obávám se, že ne. Proč taky? Takže bych chtěla věřit, že po nás nezůstanou jen ty „motivační knihy“ a že se lidé dál budou umět radovat ze všedních věcí, zpěvu ptáků, lesa, květin, písniček, básniček, dobrých filmů a knih.
Mistrovské dílo science fiction - souhlasím.
Rozsahem malá kniha, zato s velkým filozofickým nábojem. Memento mori: po smrti intelektuální zvídavosti, která se zdá být tak lákavá - vždyť je příjemnější mozek naplnit slastmi chemicky vyvolanými, než ho zatížit myšlením - přijde zákonitě smrt opravdová, smrt celého lidstva. Viník? Lidé sami. Ve Zpěvu drozda možná mají ještě naději, ale musí znovu objevovat dávno objevené. My možná máme také ještě naději - dávno objevené zachovat, přemýšlet a ČÍST.
Vracím se ke své první větě a upřesňuji: mistrovské dílo.
Pohled do budoucnosti, ve které lidé nevyvíjí žádnou duševní ani manuální činnost a jen existují...osamocení, bez sociálních kontaktů, bez důvodu. Veškeré dění řídí roboti, naprogramovaní tak, aby sloužili lidem, aby jim ulehčovali život a starali se o jejich blaho, nicméně i ušlechtilé úmysly se mohou zvrtnout. I když možná zase tak ušlechtilé nebyly. Lidé jsou od útlého dětství vychovávání roboty, vštěpují se jim podivná pravidla chování, jsou mentálně zdegenerovaní, neustále zfetovaní a bez vlastní vůle. Stačí ale, aby se pár lidí dostalo ze soukolí systému, aby začali trochu přemýšlet a uvědomovat si, že v tomto světě je něco prohnilého. Je ohromně těžké po letech vymývání mozků začít používat vlastní hlavu a snažit se formovat své vlastní názory. Ale jde to. Od přemýšlení už je pak jen krůček ke konání...
Anotace mě moc nevzala, ale jsem hrozně ráda, že jsem svůj názor přehodnotila. Vlastně díky zdejším dalším čtenářům. Na knihu jsem totiž přišla až ze seznamu někoho z vás :).
Příběh má neskutečnou atmosféru. Trochu mi to pocity, které z toho mám, připomíná Simakovo "Město," jenom to mi připadá mnohem optimističtější.
Zpěv drozda je obraz naší budoucnosti. A i když ta je z pohledu příběhu vzdálena čtyři století, připadá mi hrozně blízko. Děsivě blízko.
Lidé degenerují už teď - myšlenkově strašně.
Nečtou, ač to stále dovedou.
Hromadí nesmysly a zapomínají na hodnoty, které z lidského soužití, byť v rámci příbuznosti, dělá tu nejpřirozenější věc na světě - podstatu člověčího života na Zemi.
Za přátele považují lidi ze sociálních sítí, které v životě neviděli. A tohle přátelství považuji za podstatnější, než hmatatelné objetí někoho, kdo jim ho dokáže nabídnout.
Takoví se mi hnusí.
Já třeba dost často miluju samotu, ale z tohoto příběhu jsem posledních pár desítek hodin tak jako divně sklíčená, že si nedokážu odpustit myšlenku "až zemřou všichni ti, na kterých záleží, nebudu chtít následovat příkladu jednoho z hrdinů?"
Přestože námět na mě působí takhle, celek řadím mezi takových pět, deset nejlepších knih, které jsem kdy četla.
S nadějí doufám, že nezmizí sny.
Těším se na další ptačí zpěv.
A víte co? Jeden z hrdinů má kočku -:))).
Starost o někoho je úžasná.
"Toužil jsem milovat toho starého muže s plačícím psem v nohách úmrtní postele. Toužil jsem milovat a nakrmit toho unaveného koně s ušima prostrčenýma dírami ve starém slaměném klobouku. Chtěl jsem posedět s těmi muži u večerní sklenice piva ve staré hospodě, taky jen v nátělníku jako oni, toužil jsem nadechnout se vůně toho nápoje a člověčích těl, stěsnaných v útulné místnosti s lidskými rozměry a tvary. Byl bych rád slyšel mručivý tartas jejich hlasů a svůj vlastní hlas, jak v té večerní chvíli vstupuje do jejich táček. Toužil jsem vychutnávat fyzickou přítomnost svého vlastního skutečného těla v ovzduší té místnosti - se vším všudy, i s mateřským znaménkem na levém zápěstí s tenkou vrstvou svalů překrývajících mou bránicí dobrými, pevnými zubami v ústech." (s. 255)
"A když jsem se díval do té tupé, uměle vyrobené tváře, uvědomil jsem si, že mi vlastně teprve teď v plném rozsahu dochází nesmyslnost téhle tupé parodie na lidství. Roboti byli vynalezeni ze slepé lásky k technice, která je umožnila vynalézt. Vyrobili je a uvedli do světa lidí jako takzvanou nezbytnost, obdobně jako strašlivé zbraně, které pak svět téměř zničily. Ale kdesi hlouběji, pod tou bezvýraznou tváří, identickou s tisícem tváří výrobků téhož typu, jsem teď vysondoval pohrdaní - opovržení obyčejným životem mužů a žen, které cítili otcové tohoto výtvoru, inženíři, kteří ho zkonstruovali. Když ho posílali do světa, lživě namluvili lidem, že je to pro jejich dobro, že je tím osvobodí od těžké práce a ubíjejících všedních starostí, aby mohli vnitřně růst a rozvíjet se. Jak asi museli nenávidět lidský život, když mohli udělat něco tak hnusného, když se mohli dopustit takové urážky věčné přírody!" (s. 268)
Spoilerovský poplach!
Ten ktorý bol stvorený, aby ochraňoval ľudstvo, zasvätil svoj život tomu, aby ho zničil - a tým aj samého seba.
(Pseudo)dokonalosť je nakoniec ničím, keď ju nie je s kým zdieľať. Aké to asi je byť chladne vhodený do sveta živých, ale sám pritom živým nebyť? Aké to asi je byť každým ignorovaný, ale nemôcť s tým čokoľvek urobiť? Aké to asi je poznať teóriu lásky, ale nebyť schopný žiadnu cítiť? A aké to asi je vidieť, ako sa celý svet premieňa na tento váš úbohý obraz? Nikto si nezaslúži trpieť ako Spofforth, a pevne dúfam, že nenastane doba, kedy niekto takto trpieť bude.
Podľa môjho názoru, je Spev drozda svojím obsahom jednou z najdôležitejších kníh, k akým sa môžeme dostať. Trochu nesúhlasím s jeho nálepkou tuctového sci-fi, ktorej sa mu dostáva, pretože sci-fi prvkov tam bolo naozaj minimum, a okrem Spoffortha boli všetky takpovediac príbehovo bezvýznamné. Bol by som skutočne nerád, ak by dobrého čitateľa odradila práve predstava robotov, ktorí v knihe vystupujú, pretože roboti do sci-fi bezpochýb patria, "ale on sci-fi veľmi nemusí".
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie roboti New York americká literatura budoucnost postapokalyptická sci-fi
Autorovy další knížky
| 1986 |  Zpěv drozda |
| 2021 | Dámský gambit |
| 2021 | Muž, který spadl na Zemi |
| 1993 |  Kroky slunce |
| 1988 | Planéta exilu |
Knížka vyšla v roce 1980 a Tevisova vize, jak by mohla naše společnost vypadat, je datovaná rokem 2467. Ještě stojí Empire State Building, ale zmizeli jsme my v té kvalitě, kterou máme v současné době. Sci-fi příběh odeznívá v našich hlavách a nabízí prostor pro zpětnou vazbu, protože budoucnost tvoříme už teď - v přítomnosti : Jak si uchovat a hýčkat ten dar, který nám byl dán : mozek a používat ho. Jak se odstřihnout od závislostí, které podvracejí naši vůli. Jak neprotežovat poživačnost, aby se nestala jediným smyslem života.
Walter Tevis by měl určitě radost, že Zpěv drozda oslovil tolik čtenářů.