Zpěv drozda
Walter Tevis
Společnost pětadvacátého století je za pomoci drog a duševní manipulace ovládána svými vlastními výtvory – roboty. Ústřední dvojice postav se nadvládě snaží vymanit. Protihráčem je jí nejdokonalejší, zároveň však poslední článek technického vývoje – robot deváté generace. Rozpoutává se souboj myslí, zápas mezi přirozenou a umělou inteligencí... Pochmurná vize budoucnosti je varováním před možným zneužitím vědy a techniky, přesto nepostrádá humanistické jádro – víru v člověka a jeho rozum a naději, že lidé, stejně jako hlavní hrdinové románu, odolají nesmyslné touze po sebezničení.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2008 , Laser-books (Laser)Originální název:
Mockingbird, 1980
více info...
Přidat komentář


Anotace mě moc nevzala, ale jsem hrozně ráda, že jsem svůj názor přehodnotila. Vlastně díky zdejším dalším čtenářům. Na knihu jsem totiž přišla až ze seznamu někoho z vás :).
Příběh má neskutečnou atmosféru. Trochu mi to pocity, které z toho mám, připomíná Simakovo "Město," jenom to mi připadá mnohem optimističtější.
Zpěv drozda je obraz naší budoucnosti. A i když ta je z pohledu příběhu vzdálena čtyři století, připadá mi hrozně blízko. Děsivě blízko.
Lidé degenerují už teď - myšlenkově strašně.
Nečtou, ač to stále dovedou.
Hromadí nesmysly a zapomínají na hodnoty, které z lidského soužití, byť v rámci příbuznosti, dělá tu nejpřirozenější věc na světě - podstatu člověčího života na Zemi.
Za přátele považují lidi ze sociálních sítí, které v životě neviděli. A tohle přátelství považuji za podstatnější, než hmatatelné objetí někoho, kdo jim ho dokáže nabídnout.
Takoví se mi hnusí.
Já třeba dost často miluju samotu, ale z tohoto příběhu jsem posledních pár desítek hodin tak jako divně sklíčená, že si nedokážu odpustit myšlenku "až zemřou všichni ti, na kterých záleží, nebudu chtít následovat příkladu jednoho z hrdinů?"
Přestože námět na mě působí takhle, celek řadím mezi takových pět, deset nejlepších knih, které jsem kdy četla.
S nadějí doufám, že nezmizí sny.
Těším se na další ptačí zpěv.
A víte co? Jeden z hrdinů má kočku -:))).
Starost o někoho je úžasná.


"Toužil jsem milovat toho starého muže s plačícím psem v nohách úmrtní postele. Toužil jsem milovat a nakrmit toho unaveného koně s ušima prostrčenýma dírami ve starém slaměném klobouku. Chtěl jsem posedět s těmi muži u večerní sklenice piva ve staré hospodě, taky jen v nátělníku jako oni, toužil jsem nadechnout se vůně toho nápoje a člověčích těl, stěsnaných v útulné místnosti s lidskými rozměry a tvary. Byl bych rád slyšel mručivý tartas jejich hlasů a svůj vlastní hlas, jak v té večerní chvíli vstupuje do jejich táček. Toužil jsem vychutnávat fyzickou přítomnost svého vlastního skutečného těla v ovzduší té místnosti - se vším všudy, i s mateřským znaménkem na levém zápěstí s tenkou vrstvou svalů překrývajících mou bránicí dobrými, pevnými zubami v ústech." (s. 255)
"A když jsem se díval do té tupé, uměle vyrobené tváře, uvědomil jsem si, že mi vlastně teprve teď v plném rozsahu dochází nesmyslnost téhle tupé parodie na lidství. Roboti byli vynalezeni ze slepé lásky k technice, která je umožnila vynalézt. Vyrobili je a uvedli do světa lidí jako takzvanou nezbytnost, obdobně jako strašlivé zbraně, které pak svět téměř zničily. Ale kdesi hlouběji, pod tou bezvýraznou tváří, identickou s tisícem tváří výrobků téhož typu, jsem teď vysondoval pohrdaní - opovržení obyčejným životem mužů a žen, které cítili otcové tohoto výtvoru, inženíři, kteří ho zkonstruovali. Když ho posílali do světa, lživě namluvili lidem, že je to pro jejich dobro, že je tím osvobodí od těžké práce a ubíjejících všedních starostí, aby mohli vnitřně růst a rozvíjet se. Jak asi museli nenávidět lidský život, když mohli udělat něco tak hnusného, když se mohli dopustit takové urážky věčné přírody!" (s. 268)
Spoilerovský poplach!
Ten ktorý bol stvorený, aby ochraňoval ľudstvo, zasvätil svoj život tomu, aby ho zničil - a tým aj samého seba.
(Pseudo)dokonalosť je nakoniec ničím, keď ju nie je s kým zdieľať. Aké to asi je byť chladne vhodený do sveta živých, ale sám pritom živým nebyť? Aké to asi je byť každým ignorovaný, ale nemôcť s tým čokoľvek urobiť? Aké to asi je poznať teóriu lásky, ale nebyť schopný žiadnu cítiť? A aké to asi je vidieť, ako sa celý svet premieňa na tento váš úbohý obraz? Nikto si nezaslúži trpieť ako Spofforth, a pevne dúfam, že nenastane doba, kedy niekto takto trpieť bude.
Podľa môjho názoru, je Spev drozda svojím obsahom jednou z najdôležitejších kníh, k akým sa môžeme dostať. Trochu nesúhlasím s jeho nálepkou tuctového sci-fi, ktorej sa mu dostáva, pretože sci-fi prvkov tam bolo naozaj minimum, a okrem Spoffortha boli všetky takpovediac príbehovo bezvýznamné. Bol by som skutočne nerád, ak by dobrého čitateľa odradila práve predstava robotov, ktorí v knihe vystupujú, pretože roboti do sci-fi bezpochýb patria, "ale on sci-fi veľmi nemusí".


Divila jsem se, proč jsem knize dala pět hvězdiček, když jsem ji četla před čtvrtstoletím a docela jsem zapomněla, o čem byla. Bylo to jen za ten pocit, který ve mě zůstal a vynořil se, když jsem ji vzala v jedné knihobudce znovu do ruky. Přečetla jsem si ji nyní podruhé, ohvězdičkováno mám správně.
Jakoby lidstvo od Tevise opisovalo.
Akorát tedy, pokud si chcete příběh užít, nečtěte předtím komentáře, je v nich toho tolik, že vás pak už asi nic nepřekvapí a nebo budete přímo zklamaní.


Štvrťstoročie ubehlo od môjho druhého prečítania tejto knihy. Všetko podstatné tu mnohí už popísali a ja by som nič nové nepridal. Radšej si ju dám ku posteli na stolík, aby som si ju prečítal tretí krát. 100%...


Tohle se mi hodně líbilo! Společnost, ve které je důraz na individualitu a vnitřní život člověka vyhnán do extrému. Lidé jsou otupělí z nadužívání silných narkotik způsobujících neplodnost a chybí jim jakýkoliv zájem. Vytratila se dovednost číst, kterou autor definuje jako schopnost vstupovat do myslí jiných lidí, a která je podstatná pro rozvíjení touhy člověka poznávat svět. Automobilový průmysl dal vzniknout novým návykům a závislostem, na televizi, na robotech a následně na drogách. A za tím vším stálo rozhodnutí několika lidí a robotů a mechanických chyb ve strojní výrobě.


Občas jsem měl pocit, že čtu 1984, bylo to smutné, a byla v tom i naděje. Jedna z těch knížek, kterou by ocenili asi i mnozí "sci-fi v žádném případě" čtenáři. Není psaná efektně, netahá se na tři díly, ale budete u ní a o ní přemýšlet.


Vítejte v budoucnosti... Vítejte v pekle...
Tevis (společně s Orwellem a dalšími jinými) až děsivě přesně odhadnul lidské plémě a jeho možné směřování v budoucnosti. Směřování do záhuby. A to v době, kdy byla éra nových komunikačních technologií ještě v plenkách.
No řekněte - kdyby byl tohle politický program jakékoliv vlády v jakémkoliv státě na světě, kolik lidí by si tenhle "život" zcela dobrovolně zvolilo?
- většinu práce vykonávají roboti, lidé mají spousty volného času
- není třeba se ničím znepokojovat, hlavní heslo celé společnosti zní: "Když si s něčím nevíš rady, pusť to z hlavy."
- zdarma v automatech věci běžné spotřeby (oblečení, drogerie apod.)
- neomezený přísun drog navozujících příjemné a nestresující pocity
- doprava zcela zdarma a kamkoliv
- zaručena maximální míra Soukromí a nezávazného sexu
- žádné existenční starosti
- žádné složité myšlení a rozhodování, žádná zodpovědnost
- syntetické jídlo jehož výroba nijak nezatěžuje životní prostředí
Zní to skvěle, ne?
Zamyšlení robota deváté generace nad tím, kdy se lidstvo začalo ubírat směrem ke svému zániku. Za automobily lze v dnešní době dosadit libovolné - komunikační technologie, počítače...:
"Vedoucí činitelé města dostávali úplatky (...) a novinám se platilo, aby uveřejňovaly argumenty, jimiž se působilo na veřejnost v tom smyslu, že tento postup je správný. A tak bylo potom možné vyrábět stále více automobilů a dělat z nafty stále více benzínu, který se v nich spaloval. A společnosti rostly a pár jednotlivců na tom neuvěřitelně zbohatlo, takže mohli mít početné služebnictvo a žít na velkých sídlech. Život lidstva to změnilo mnohem radikálněji než předtím vynález tiskařského lisu. Vznikala velká města a předměstí a v souvislosti s tím se rodily stovky nových návyků - sexuálních, ekonomických i narkotických. Drogy, které dneska tvoji bližní užívají, mají stejná jména jako jejich předchůdkyně ze století dvacátého, jsou však mnohem silnější a lepší - účinnější. A jejich výroba a distribuce je plně automatizovaná a distribuují se naprosto všude, kde žijí lidé.
Řekl bych, že to začalo, když se lidé naučili rozdělávat oheň, který jim vyhříval jeskyně a pomáhal odhánět nebezpečné dravce.
A skončilo to dlouhodobě působícím valiem."


Po delší době kniha, která mě vedla k zamyšlení, zda by takto nějak mohla skončit lidská společnost, kdy stejně jako u knih typu 1984 mě mrazilo v zádech. Je těžké o této knize napsat něco, aniž byste prozradili příliš mnoho. Tohle je ten typ knihy, kdy je lepší nevědět o jejím ději nic dopředu. Stačí tedy říct, že je vyprávěna z pohledu tří osob, kdy větší část knihy je psána formou zápisů z deníku. A funguje to velmi dobře. Mnohokrát se pak při čtení zastavíte, abyste se zamysleli nad tím, zda by budoucnost takhle mohla vypadat. A pochybuji, že by o takovou budoucnost některý z čtenářů toužil.


Na doporučení jsem si přečetla tuto knihu a ikdyž mi přišla poněkud depresivní námět je skvělý a kniha se mi velice líbila. Doporučuji určitě k přečtení.


Kniha o tom, čo sa stane z človeka, keď sa stane zajatcom moderných technológií, prestane čítať, písať a následne ... myslieť. Sám autor by sa divil, s akou mrazivou presnosťou predpovedal budúcnosť, ktorá ľudstvu reálne hrozí.

Bob zná skoro všechno, ale kdy a proč přestali lidé číst, neví. "Lidé jsou většinou hrozně líní," řekl mi. "Touží jenom po rozptýlení a zábavách."
A najednou z ničeho nic, jeho hlas vybuchl. "Vy s tou svou televizí a se svými drogami... A to si říkáte homo sapiens!"
Jsme prázdní lidé
Jsme vycpaní lidé
Skláníme se k sobě
hlavy plné slámy. Hrůza!
Bohužel to vypadá, že k podobné budoucnosti lidstvo směřuje. Čím dál tím více lidí upřednostňuje stupidní programy v televizi, bulvární časopisy, trávení času na sociálních sítích, nesmyslné surfování na internetu, utíkají od reality alkoholem, drogami, antidepresivy... , zkrátka všechny možné činnosti, které lidi zabaví a hlavně u nich nepřemýšlet... Většinou když někomu řeknu, že hodně čtu, jeho reakce je většinou: "No joo, taky bych četl, ale nemám čas." Tak se zeptám, co dělal přes víkend a odpovědí mi je nejčastěji "pařil jsem na pc" nebo něco podobného. Takže doufám, že se tohoto dystopického světa, který Walter Tewis ve Zpěvu drozda stvořil, nedožiju, a že lidé jako Paul Bentley a Mary Lou jednoho dne nevymřou.


Dlouho jsem přemýšlel co napsat ke knize jejíž hodnocení hovoří samo za sebe. Ke knize, která je vydavatelem oprávněně zařazena do edice mistrovská díla sf. Autor rozvíjí pochmurnou vizi úpadku lidské civilizace, načrtává vývoj, který by i z dnešního pohledu nemusel být nereálný. Naopak, mnohé dnes může nasvědčovat tomu, že právě podobně by mohla končit zejména současná "západní civilizace". Úpadek lidského ducha, lidské zvídavosti, touhy poznávat neznámé a prozkoumávat neobjevené a ztráta veškerých lidských ideálů je popsána mrazivě. Důvody masových sebevražd jsou zřejmé již z prvních kapitol. Kritika (ať oprávněná či nikoliv) směřování současné civilizace z některých pasáží přímo tryská. Je zřejmé, že roboti "ovládající" lidstvo, drogy, vymývání mozků, a z pohledu současnosti nesmyslná pravidla a zákony společnosti jsou v autorových očích pouze důsledkem prvotního civilizačního úpadku a nikoli jeho příčinou, což je něco s čím jako čtenář bezezbytku souhlasím. Přes všechnu pochmurnost a zoufalství však autor neztrácí naději. Věří, že i ten nejhlubší propad lidské civilizace nebude zcela smrtící. Jedním z nosných témat příběhu je snaha hlavního hrdiny, poté co se sám naučil číst, najít a přečíst co nejvíce knih. V mých očích právě toto symbolizuje nezadusitelnou touhu a potřebu člověka poznávat nové a neobjevené což je (nejen v knize) klíčem k obrodě. Dalším, neméně důležitým, prvkem je snaha dvou hlavních postav o destrukci zažitých společenských hodnot (Individualismus a Soukromí) a nastolení nových (potřeba člověka milovat a být milován). A teď trochu SPOIL: Posledních několik kapitolek se nese v naprosto pozitivním duchu. Zejména Paulova cesta ideobusem je pozitivními myšlenkami přímo prosycena. Naděje v lepší zítřky lidstva je zde přímo hmatatelná. Posledních několik řádek z pohledu Spoffortha pak celý příběh podle očekávání zastřešuje. Konec SPOILU. I přes celkově poměrně jednoduchý příběh tu je brilantně napsaná, místy až poetická kniha, která si zcela jistě zaslouží místo v každé SF knihovničce. Zejména pak u těch, kteří se nebojí trochu popřemýšlet o problémech současného světa, neboť nosná myšlenka, v knize obsažená, je dnes stále aktuální a co víc, stále aplikovatelná.


Zpěv drozda je spíš než scifi dystopický román, který se zamýšlí nad tím, kam může vést číl dál tím větší závislost lidí na technologiích. Kniha mi dost připomínala Konec civilizace od Huxleyho, ale je dle mého líp napsaná. Děj se odehrává ve 25. století a sledujeme úpadek a degradaci lidstva. Lidstvo všechno přenechalo na robotech, lidé ztratili schopnost číst, protože na vše měli roboty a televize, lidé nudou nevěděli co dělat, a tak se otupovali drogama a navozovali si povrchní zážitky a zábavy. A v knize sledujeme 2 hlavní hrdiny, kteří z tohoto otupělého snu procitnou.... a bylo to napsáno v roce 1980, před dobou závislosti na internetu a mobilech


kniha o ničem a přesto o všem důležitém. Nemůžu říct, že by se mi líbilo, co čtu, ale zanechalo to ve mě hlubokou stopu. Nemohu jinak, než dát 100%, i když bych to možná raději nečetla, nepřipadá mi to až tak sci-fi, jak se to tváří. Kdybych měla tu moc, zařadila bych do osnov jako povinnou četbu aspoň na gymplu nebo rozhodně na takzvaně manažerských oborech.


Jedna z knih mého života, jedna z těch (ne)mála, jejichž postavy jsou pro mne tak živé, jako by to byly skutečné bytosti. Plná nádherné melancholie, přesných postřehů, s některými postupně se naplňujícími předpověďmi. Tevis nemohl znát závislost na internetu a mobilních telefonech, ale vystačil si s jinými prostředky. Robotizaci a její důsledky zřejmě vystihl skvěle. Možná se opravdu časem "ubavíme k smrti". Jako hudba se mi k této knize hodí Animals od Pink Floyd, první album King Crimson nebo třeba skladbička Whispers a některé další od Visage. Kniha by si zasloužila zfilmování; inteligentních scénářů zase tolik není. Je příznačné, že třeba v naší okresní knihovně je zrovna Zpěv drozda jenom ve skladu na vyžádání, takže se o něm většina čtenářů vůbec nedozví... Nové, vykalkulované, povrchně napsané škváry jsou přece lepší, že?! V naší knihovně pro dospělé jsou navíc čtenářky v naprosté přesile, dospělého čtenáře aby pohledal; dnešní muži zřejmě téměř nečtou. Nové přírůstky v naší knihovně se tedy ve značné míře soustřeďují na romány pro ženy a dívky (aneb moderní variace na červenou knihovnu) a na krimi. A tato poptávka postupně vytlačuje kvalitní literaturu z polic, protože místa není dost.


Kniha z pochmurné budoucnosti o robotovi s touhou po smrti, který chtěl být naplno člověkem a o lidech, kteří pomalu umírali jako nemyslící stroje, mezi nimiž se našli dva, kteří se tomu vzepřeli. Stačilo se jen naučit číst, v tom je ta síla. Ukázka toho, kam nás může uvrhnout přehnané užívání technologií a uzavírání se do sebe bez sociálního kontaktu s lidmi.


Pokud tohle čeká lidstvo, tak to moc veselé nebude. Malé náznaky toho, že v něčem tím směrem jdeme by se najít daly. Snad zůstane jen u těch náznaků. Snad budoucnost nejsou jen drogy, vymírání a roboti. Kniha ok, ale nějaké přehnané nadšení z mé strany není.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie roboti New York americká literatura budoucnost postapokalyptická sci-fiAutorovy další knížky
1986 | ![]() |
2021 | ![]() |
2021 | ![]() |
1988 | ![]() |
1993 | ![]() |
Pohled do budoucnosti, ve které lidé nevyvíjí žádnou duševní ani manuální aktivitu a jen existují...osamocení, bez sociálních kontaktů, bez důvodu. Veškeré dění řídí roboti, naprogramovaní tak, aby sloužili lidem, aby jim ulehčovali život a starali se o jejich blaho, nicméně i ušlechtilé úmysly se mohou zvrtnout. I když možná zase tak ušlechtilé nebyly. Lidé jsou od útlého dětství vychovávání roboty, vštěpují se jim podivná pravidla chování, jsou mentálně zdegenerovaní, neustále zfetovaní a bez vlastní vůle. Stačí ale, aby se pár lidí dostalo ze soukolí systému, aby začali trochu přemýšlet a uvědomovat si, že v tomto světě je něco prohnilého. Je ohromně těžké po letech vymývání mozků začít používat vlastní hlavu a snažit se formovat své vlastní názory. Ale jde to. Od přemýšlení už je pak jen krůček ke konání...