Zpěv Susannah
Stephen King
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/446001/bmid_zpev-susannah-as9-446001.jpg
4
1120
1120
Temná věž / Temná veža série
< 6. díl >
Zpěv Susannah, předposlední díl série, je jako přebírání nitek příběhu těsně předtím, než je autorovy prsty umným hmatem přeskupí do zcela nového tvaru. K nitkám je navázáno mnoho světů a událostí, které se před našima očima propojují v jediný mnohotvárný celek. Jak už název naznačuje, kniha je věnována především osudům neobyčejné Susannah. Zjistíme, jaké jsou důvody a cíle Miina počínání, zatímco Roland, Jake, Ochu, Don Callahan a Eddie napnou všechny síly, aby Susannah zachránili a mohli pokračovat na cestě k Věži.... celý text
Literatura světová Horory Fantasy
Vydáno:
2020
,
Beta-Dobrovský
Originální název:
Song of Susannah, 2004
více info...
Přidat komentář
U Zpěvu Susannah jsem musela s hodnocením o hvězdu dolů. Pro mě osobně nejslabší díl Věže. Iritovalo mě Susanino/Miino těhotenství, jejich vzájemné napojení/vztah, vůbec celá ta dějová linka. Regulérně mě to obtěžovalo. Chápu, že King si nepíše příběhy pro nic za nic, že vše má svůj důvod, ale čeho je moc, toho je příliš.
Naštěstí o to víc mě bavil příchod Rolanda a Eddieho do jiného světa, miluju je, když jsou spolu. A teď hurá na poslední díl!
Na můj vkus příliš dlouhé pasáže rozhovorů jednotlivých částí Sussanah. A ty rozhovory Rolanda s Kingem? WTF, tomu už fakt asi hráblo...
Jako konec fajn, ale doufám, že finále bude epičtější a ne jen plkárna, kde se každé téma omele aspoň 10x ze všech stran.
Po několika měsících jsem se vrátil zpátky k Temné věži. Předposlední díl může sice působit chaoticky, ale pokud člověk dává pozor, všechny dějové a časové linky do sebe krásně zapadají. Zpěv Susannah je tak krásnou předehrou k závěrečnému dílu, který tentokrát nebudu odkládat a vlítnu rovnou na něj.
Jednoznačně nejslabší část série Temné Věže. 370 stránek, které děj vlastně příliš neposouvají a myslím, že by se daly scvrknout na nějakých 50 a zařadit na konec Vlků z Cally. Nejsem příliš fanoušek toho, že autor do příběhu zapsal sám sebe a použil se jako Deus ex machina. Jako autor na to má samozřejmě plné právo, ale mě to prostě bylo proti srsti a úplně to zabilo linku Rolanda a Eddieho. Linka Susannah/Mii mi přišla velmi roztahaná, zbytečná a místy až přehnaně filozofická. Kromě její poslední části s hororovým nádechem, která byla rozhodně nejlepší pasáží v knize. Kapitola Jaka a Callahana vedla vysloveně od nikud nikam, ale jsem trochu zvědavý, jak bude pokračovat. Nemám zdání proč poslední kapitola byly útržky z deníku autora. Má to zdůrazňovat proces, jakým TV vznikala ? Proč je součástí předposledního dílu? Nechápu. Každopádně doufám, že poslední díl se vrátí do kolejí, kudy jely Vlci z Cally. Nebýt deníkové části, asi bych dal 3 hvězdy, protože alespoň závěr byl skvělý, ale takto nemůžu víc, než 2.
(SPOILER) Freddy vs. Jason. Alien vs. Predator. Gorila vs. Architekt. A Susannah vs. Mia. Vynikající schizofrenní jízda. A sám Mistr jako třešínka na dortu. No tahle knížka se čte sama. Děj v podstatě nemá slabinu, přeskakování z reality do reality umocňuje zážitek z děje, čtenář vyloženě zaplesá, když Susannah dočasně získá nohy. A zapláče, když je ztratí. A finální scény už jsou totální lahůdka. Humáci, taheeni, Jižanské prasátko... luxus.
Bud matka boží pomocná.Ti v stavu přetěžkém.Má milá prý si nemocná.Prý chodíš s útěžkem.
Příběh příběhů v příběhu jiného příběhu,tak by se dala charakterizovat Zpěv Susannah. Stěžejní postava tohoto dílu se svými schizofreními JÁ či at chtěnými-nechtěnými partačkami,navíc s ještě jednou starostí. Pistolníci se ji vydávají hledat. Aby toho nebylo málo ,ještě se do toho vloží ,ehm nemohu si vzpomenout na jméno,jakýsi začínající spisovatel :-D Kéž dojedou až na konečnou.Kéž na trati se neztratí,kéž na trati se neztratí.
Dimenze i alternativní světy se tu spojují měrou vrchovatou. A nejenom to. Veškeré univerzum,tvorba dílo a vlastně i život nějakého autora. Ve Vlcích z Cally prozatím jen náznakově ,tu ve Zpěvu Sussanah nepřéhlednutelná.
Už jsem teda četl všelicos. Cestování v čase a jiné paranoidní vize, světy ve světě,příběh v příběhu,film ve filmu. To co tu předvádí autor : jen zírám. Zároven se podivuju,jak může být nejméně oblíbeným této epic série právě Pistolník ? Tady ve Zpěvech, to už potřebuje člověk přehled o díle samotném a každopádně být z rodu takzvaných skalních čtenářů.
Ze zatím přečtených od Stephena se tu nic nepodobá ani nevyrovná. Chvíli básníkem,chvíli filozofem,chvíli fantastou,chvíli kazatelem a s tolik typickou rozvláčností. Ve skutečnosti je to prostý příběh. Napsaný však tak částečným složitým postupem a to je na místě ocenit. Udržet něco v hlavě a následně to hodit na papír, to je hodné obdivu. Tady si někdo dal zatraceně záležet, aby to dávalo smysl a všechy ozubená kolečka do sebe zapadla. Síla Temné věže nás hypnoticky mgnetickou silou přitahuje. Vše směřuje ke konci a závěru. Zde je ten konec, tak nesnesitelně otevřený, jak ještě snad ani nebyl. A ted si představte, že King to celé psal z rozestupem několik let, desetiletí. My ted v klidu máme vše na podnose a k dostání celé. Tenkrát čtenáři nedočkavý a zoufalý. Pomíjivost čtenářů i jejich autorů oblíbenců z nekonečnou vizuální imaginací s představivostí jakou jen člověk dokáže mít.
V srdci ti písen dozněla.Tulácké svobody.Vyhledala sis manžela.Pro svoje porody.Lásce co v srdci kvetla kdys.At lehká zem je jí.Kdybys mou byla jistě bys.Nebyla v naději.
Zpěv Susannah je značně nepřehledné cestování v různých časech a dimenzích, kde spousta věcí nedává smysl. Je to díl ve znamení schizofrenie - nejen vzhledem k množství času, tráveného v podvědomí Susannah, kde se překřikují Susannah, Detta, Odetta a Mia, ale i vzhledem k nejasnému "tvaru" - je to epilog k Vlkům z Cally nebo prolog k velkému finále? Velká část příběhu je tak abstraktní, že se ztrácí čtivost, takže za mne zatím nejslabší díl Temné věže (navíc Susannah je mi z celé ka-tet nejméně sympatická postava).
Co se mi ale opravdu moc líbilo, bylo Kingovo zpodobnění sebe sama jako "Stvořitele" a pak také kapitola "úryvky z deníku spisovatele" (předpokládám, že většina deníku byla autentická).
Nu, dosti řečí, bitva o Temnou věž může začít.
Skvělý díl. Na jedné straně sledujeme rozpolcenou Susannah, kterou Mia doslova unesla do New Yorku roku 1999, kde chce porodit Chlapíčka. Susannah jí s tím má pomoc a my se s nimi dostáváme kromě New Yorku i na místa, která jsou jinde.. Kde vlastně? Ukrytá v mysli, podvědomí, vzpomínkách, jiných kdy a kde, kterými se to v této sérii jenom hemží, protože svět se hnul, stále se hýbe a bořitelé pracují příliš rychle.. Výborně jsou popsané vnitřní hovory obou žen a jejich "souboje" o moc.. Ale ještě o něco víc se mi líbila dějová linka Rolanda a Eddieho, kteří šli získat od pana Věže velmi důležitou parcelu. Od pana Věže, kterého bych nejradši profackovala, tak moc mě štval - musím uznat, že je to skvěle napsaná postava :-) Další cesta je zavedla k jejich stvořiteli, samotnému Kingovi, kterého zde nacházejí jako slabého, zbabělého na alkoholu závislého člověka a snaží se ho přesvědčit aby dál psal o Temné věži i když jsou síly, které s tímto nesouhlasí.. Strašně chci vědět, jak to bude pokračovat, jak Callahan s Jakem a Ochem vtrhnou mezi upíry, zda i Roland s Eddiem najdou k nim cestu, ale na druhou stranu se hrozně bojím jak to vše skončí a že to vlastně skončí..
(SPOILER)
Zpěv Susannah se nese v duchu jakéhosi příslovečného nádechu před velkolepým finále. Vedle silných osobních dramat jednotlivých postav (hlavně té zmíněné v samém názvu knihy, kdy rozhodně nejde o nic příjemného) tu nastává dost možná nejvíce kritizovaný aspekt celého díla. A tím je přítomnost Stephena Kinga coby vedlejší postavy, ke které se hrdinové vydají jakožto k dalšímu milníku své cesty k Věži, držící pohromadě realitu. Právě zde, pokud už ne dříve, mnoho čtenářů dospěje k tomu že se jim nelíbí, kam autor dění směřuje.
King se zde vypisuje ze svých vnitřních démonů a (dnes i tehdy) již překonaných závislostí a zároveň poskytuje silnou paralelu mezi sebou samotným a Rolandem, kde je poukazováno na podobnosti, které tito dva muži sdílejí. Zároveň autor sám sebe popisuje jako slabého, zlomeného člověka, jehož nadání pro psaní přichází odkudsi zvenčí, prostřednictvím nějaké vnější síly, jíž je on pouhým prostředníkem. Tato postava se stává cílem titulního záporáka Karmínového krále, protože na tom aby dopsal Temnou věž závisí do značné míry osud všech. Stane se tak Rolandovým úkolem, aby svého stvořitele zachránil. Zároveň se vše posouvá blíže ke konci. Ka-tet se málem rozpadá a dochází ke zrození potenciálně největšího zla, které je dílem dítětem Rolanda, a dílem dítětem Karmínového krále
Spočiatku ťažšie čítanie, ale príbeh opäť skvelí. Mám pocit, že v tomto diely naši hrdinovia zažívajú najkrušnejšie chvíle, avšak celá sága sa blíži ku koncu, takže sa to dalo očakávať. Zakomponovanie seba samého do príbehu King príjemne prekvapil, ani sa mi nechce veriť, že na čaká už len záverečný diel.
Záchrana Susanah může začít! Zatím Eddie a Roland neplánovaně skončí v Maine roku 1977, ačkoli cíl jejich cesty byl spíš New York 1999, nakonec se ukáže, že Ka má víc rozumu a rozdá karty úplně jinak, než si naše "společenstvo" plánovalo. A ukáže se, že to bylo naprosto správně. Sice pochopitelně, ale až příliš emocionálně zaujatý Eddie by přece jen mohl nadělat větší paseku, než Jake, Callahan a Ochu.
Povede se záchranná akce? To se čtenář stejně dozví až v další knize;)
Autorova vsuvka sebe sama je...rozhodně Boží, ačkoli velmi velmi egocentrická. Ale to nevadí, King může.
Než jsem začala číst Temnou věž, považovala jsem za krále epických ság Pána prstenů. Promiňte pane Tolkiene, právě jste se posunul na druhé místo.
Už je to dávno, co jsem knihu četla, ale utkvělo mi o ní hlavně to, že už to začíná být opravdu pořádný mindfuck. Jak už název napovídá, ve středu dění je Susannah a Mia. Kniha je kratší a je to taková předehra před závěrečným dílem.
80% - Děj pokračování Temné věže Zpěv Susannah začíná jen několik hodin poté, co Rolandovo ka-tet vybojovalo bitvu s robotickými Vlky unášejícími jednou za čas půlku dvojčat z Cally. Tentokrát ale King opouští svůj smyšlený svět, v němž Roland putuje k Temné věži, a vrhá své postavy do víru skutečnosti ať už při snaze o záchranu parcely s růží, tak ve snaze zachránit Susannah. A rozštěpená Susannah-Mia bojuje v budoucím New Yorku svůj boj nejen o vlastní život. Pokud byli Vlci z Cally Kingovou poctou westernu, pak Zpěv Susannah je mixem psychologického thrilleru a akčního sledu napínavých stříleček, explozí a honiček, i když se jedná spíš o takové kratší porodnické intermezzo před velkým finále. Sérii Temná věž jsem četla poprvé před deseti lety, teď jsem se k ní vrátila a opět objevuji Kingovu genialitu - v téhle sáze je totiž úplně jedno, že už člověk zná děj a ví, jak všechno dopadne. Jde o to si příběh znovu pročíst. Prožít tu atmosféru. A konkrétně v tomto dílu při setkání se "stvořitelem" pak i ta možnost opětovně nahlédnout pod pokličku samotného psaní. Protože je spisovatel opravdu tvůrcem svých příběhů a tím, kdo jim svými nápady a myšlenkami vládne? Nebo je "jen" kanálem, kterým příběhy, události a postavy proudí z jiných světů do toho skutečného? A je Kingův hlavní zlotřilec skutečným zlem toužícím po zkáze našeho světa nebo jen obyčejným záporákem založeným na ošklivém zážitku z dětství?
„Teď vidím, jak více nebo méně každá knížka, kterou jsem zatím napsal, byla o tomto příběhu. A víte co, nemám s tím problém. Když píšu tenhle příběh, připadám si, jako bych se vrátil domů.“ (Stephen King, Zpěv Susannah)
King je geniální, Temná věž je fakt Sága s velkým S, a komu to nebylo jasný během předchozích pěti dílů, ten to musel pochopit teď, ve Zpěvu Susannah. King konečně naplno přiznal, co jsme my čtenáři dosud jen tušili (totiž že všechno, co kdy napsal, tvoří jediný, velký celek), a dokonce do toho všeho vepsal i sám sebe. Fandové postmoderny a/nebo Kingova díla jako takového nemůžou jinak než brečet štěstím.
Hmmm, asi něco napíšu po dočtení posledního dílu.
Kvalita se stále drží poměrně vysoko, čte se to příjemně i když linka Suze-Mia mě moc nebrala, díky bohu za ty další dvě a představení sebe sama jako postavy? Ale pane Kingu.. ten byl dobrej:)
Kinga jsem si oblíbila od prvního setkání s ním, což byla (k mému překvapení méně hodnocená) Holčička, která měla ráda Toma Gordona. Vlastně mě doslova nadchnul a já se následně vrhla na jeho téměř tisícistránková díla. A došlo i na Temnou věž, která se, jak jsem už někde psala, stala takřka mou temnou věží, počínaje skvělým Pistolníkem, který mě spolehlivě vtáhl do příběhu katet. Návykový kotlík plný exotických i starých známých ingrediencí. Četbou Zpěvu Susannah jsem se konečně přiblížila k závěru samotné Černé věže. Jenže King jako by si tentokrát vzal oddychový čas. Podezírám jej, že Zpěv Susannah si psal pro svou a nikoliv čtenářovu potěchu a u mnoha jejích částí se jednoduše smál jak blázen, když je psal.
Staří známí jsou tady někde v pozadí, vyjma samotné Susannah, a nastupují postavy nové, zejména Mia nositelka a rodička chlapíčka. Kingův styl psaní i humor jsou mi velmi blízké, tentokrát jsem si ale čtení užívala přece jen méně než autor. Minimalistické obsahové pojetí v maximalistickém verbálním zpracování vyplněno hlavně myšlenkovými pochody Susannah coby nedobrovolné hostitelky nezvaných postav. K mému překvapení do závěru knihy vstupuje coby reálná postava sám autor, což mohlo ve vztahu k Rollandovi, Eddiemu a dalších zafungovat, z mého pohledu však tah vyšel poněkud na prázdno... Nejsem z díla vyloženě zklamaná, jen řekněme neuspokojená, o to více se proto budu těšit na finále.
I když to říkám opravdu nerada, Zpěv Susannah mě spíše zklamal, než nadchl. Důvodů k tomu je hned několik. Jednak linka Susannah-Mia je opravdu je jednou z mých nejméně oblíbených (a i když chápu důležitost „dítěte“, přítomnost Mii pro mě nemá žádné logické opodstatnění), jednak i linka Pistolníka a Ediieho hodně stagnuje, nemluvě o vytvoření postavy/reálného spisovatele/ zprostředkovatele ka Kinga. Jedné co knihu tak nějak zachraňuje je linka Callahana, Jakea a Ocha a nová postava Johna, která je podle mého jedním z nejlepších charakterů série.
Zda je zpodobnění sebe sama jako „postavy“ ve svém vlastním příběhu nesmírně egoistický tah, nebo brilantní nápad si musí rozhodnout každý sám. Z mého pohledu je to chytrý tah, jak povznést knihu na další level, přidat další vrstvu příběhu a tím ho „zpřítomnit“ i v našem světě, ne jako pouhý příběh nebo knihu, ale jako součást naší reality, který nevyšel.
Nejsem si úplně jistá, jestli po dočtení cítím spíš zklamání, naštvání nebo únavu, každopádně do posledního dílu nepůjdu s takovým nadšením a očekáváním. To, abych se pak zase netrápila.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1994 |  Řbitov zviřátek |
| 1993 | Osvícení |
| 2010 | Pod kupolí |
| 2001 | Zelená míle |
| 2008 | Svědectví |
U dějové linky se Susannah-Miou jsem se musel místy do čtení i nutit, což se mi stává málokdy, hlavně u Temné Věže zatím v žádné z předchozích knih. Absence Rolanda a Eddieho v některých kapitolách byla znát na kvalitě a samotná postava Susannah bohužel příběh neutáhne. Rozdělit Rolandovo ka-tet tak pro mě nebyl úplně krok správným směrem. Wtf moment pak byl rozhovor Rolanda a samotného Kinga, který se bravurně dokázal vepsat do knihy jako by tam měl odjakživa patřit, nepůsobilo to vůbec na sílu. Potěšily také autorovy zápisky na konci knihy, za mě skvělý způsob jak se při psaní přiblížit čtenářům. Celkově jako předzvěst k poslednímu dílu to bylo ucházející a teď už zbývá jen poslední zatáčka před mýtinou na konci stezky.