Zpěv vzdálené Země
Arthur Charles Clarke
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/33061/bmid_zpev-vzdalene-zeme-vLT-33061.jpg
4
131
131
Zpěv vzdálené země Žijící legenda science fiction Arthur Charles Clarke je posledním z autorů "hvězdného triumvirátu" Asimov-Clarke-Heinlein, který celosvětově vládl tomuto žánru po celá dlouhá desetiletí. Román Zpěv vzdálené Země vypráví clarkovsky dramatický a propracovaný příběh: Lidé opouštějí hynoucí rodnou planetu, aby se pokusili najít nový domov hluboko ve vesmíru. Je to jedno z nezapomenutelných děl velkého autora, jehož mimořádné příběhy doslova utvářely dějiny sci-fi.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1993 , Bonus pressOriginální název:
The Songs of Distant Earth, 1986
více info...
Přidat komentář
Volně se pohybovat vesmírem,
otevřít si mezihvězdný prostor,
a cestovat ke vzdáleným hvězdám.
Díky jedné z největších dějinných ironií získalo lidstvo klíč k vesmíru teprve ve chvíli, kdy mu zbývá už jen jedno století, aby ho dokázalo využít ... "jeden starý filozof kdysi poznamenal, že lidské mysli se báječně uleví, když se člověk dozví, že ho ráno pověsí" ... "cosi na tenhle způsob se stalo s celým lidským plemenem" ...
Lidé se konečně postavili pravdě tváří v tvář - pak přišlo odhodlání -příliš pozdě - a tak následovala rezignace - a po ní poslední vzepětí sil - splnit úkol - přežít!
Lidstvu nastal věk paradoxů - žádný důvod brát ohledy, zoufalství se střídá horečným rozjařením, kdy se ... "vládci posledních dnů stávali svědky události konce dní" ... skončilo poslední dějství tragédie Země a nezbývá už nic, než se pohybovat vesmírem!
Hodně štěstí!
Někteří ho měli ... a tak se setkala minulá a budoucí naděje lidstva!
Clarke je vlastně optimista, co se týče lidstva, a to se mi líbí :-) ... naservíroval nám velmi uvěřitelný mimozemský svět s jeho veskrze lidskými obyvateli v poeticky vyprávěném příběhu, a takové sci-fi mám ráda. Příběhem vás budou provázet vzpomínky na Zemi a její poslední chvíle - a musím říct, že jde o velmi naturalistické popisy - tak realistické, až vás zároveň mrazí. Taky romantika a láska se v příběhu objeví (a to mě skoro překvapilo, v pozitivním slova smyslu) a v neposlední řadě dobrodružství, protože, co jiného je cesta do neznáma, když v hlavě vám ještě doznívá ... vzdálený zpěv Země?
Co ale hlavně oceňuji je "filozofie" - Clarke si vytvořil svůj vlastní soubor představ o vesmíru (podložený vědeckými poznatky), který obsahuje podrobně promyšlené způsoby možností vesmírného cestování, možnou evoluci lidstva (i vesmíru) - kam směřuje a jak se bude vyvíjet, evoluci technologií a umělé inteligence (vč. oprávněných obav z jejího rozvoje) ... a nejzajímavější (pro mě) na tom všem je, sledovat, porovnávat (možná i posuzovat, i když to si povětšinou netroufám) jak moc se odráží v realitě - kde je to místo, kde se střetává s fantazií?
Člověk - lidský druh - je tak v podstatě konfrontovaný s autorovými představami možných světů, dimenzí a jejich hranic, a to skrze otázky o podstatě člověka a lidskosti (setkáte se tak se zajímavými emocemi - se vzrušením i strachem z neznámého i z možného, a to jak v alternativní minulosti, současnosti tak i budoucnosti) ...
Clarke je ve světě sci-fi sázka na jistotu :-).
Zpěv vzdálené Země ..... a zpěv času ....
Pěkná vědecko-fantastická pohádka z daleké budoucnosti ....
Setkání dvou civilizací , které přináší přátelství, kooperaci a dokonce i romantiku ....
A samozřejmě i vztahy a emoce :
.....jsou to přece právě naše emoce, co nás dělá lidmi .....
.... každá nová láska je jen dalším rukojmím pro tu teroristickou dvojici - Čas a Osud ....
A v závěru NADĚJE a budoucnost lidské generace ....
Vytvoření spojení Země a vesmíru..... někdy v budoucích časech ....
Celá kniha na mě dýchla pozitivními myšlenkami -i přes ten zánik ....
Moc se mi líbilo - a doporučím.
Už dlouho předtím, než byla Země zničena kolapsem Slunce, se lidstvo rozptýlilo po vesmíru. Jako poslední opustil zanikající Sluneční soustavu Magellan, který se na cestě k cíli zastavuje na vůbec první, lidmi osídlené, planetě Thalasse. Clarke se málokdy spokojí s málem, a tak se před námi rozevírá úchvatný vodní svět, obývaný už desátou generací kolonistů, kteří tady začínali doslova na zelené louce, nezatíženi temným pozemským dědictvím, ale využívajíce těch výdobytků, které dnes už dávno mrtví Pozemšťané považovali za ty nejhodnotnější, nejčestnější a nejpoctivější věci celé lidské historie. S příletem Magellana se tito prostí a nezkažení lidé mají setkat s těmi, kdo na vlastní oči sledovali zkázu planety, kterou Thalassané nikdy nepoznali, která přesto byla jejich kolébkou. Clarke je příliš zkušeným spisovatelem, aby z takového námětu nedal dohromady ohromující příběh, plný lidskosti, úžasných myšlenek a nevyzpytatelných otázek. Postavy vám okamžitě přirostou k srdci a budete s nimi prožívat jejich slzavá dramata i láskyplné radosti. Zpěv vzdálené Země je knihou o naději, o toužení, o těžkých rozhodnutích a také o velkých cílech. Je knihou, která se dá číst jako oddechová, ale je i k přemýšlení.
Krátké ale dobré :)
Krásně nastíněné, co se stane s lidskou kulturou, když se vytváří několik století paralélně.
Krabi byli taky zajímavý, takže za mě 5*
Skvěle napsaný kratičký román o lidské kolonizaci vesmíru. Potomci pozemskych kolonistu se po 7 stoletich setkavaji s posledni pozemskou kolonizacni lod. Stret dvou odlisnych kultur, jedna pro druhou je mimozemska.
Skoda, ze Clark roman vice nerozepsal a nebo se k tomuto svetu nevratil v nejakem dalsim pokracovani.
Vsem doporucuji.
Velmi pěkné dílko od mistra A. C. Clarka. Myslím, že jednou z inspirací pro tuto knížku mu byly objevitelské cesty Jamese Cooka a jeho následovníků, za což dávám knížce jako další plus, protože "Čtyři kapitáni" a další knihy o mořeplavcích byly na základní škole mezi mými velmi oblíbenými. Myšlenka střetu více a méně technicky rozvinuté lidské civilizace je velmi zajímavá. Z historie víme, že objevitelé s sebou přinášeli spíše zkázu než pokrok. Nesnadné je tedy hledání hranice, kdy je ještě pro tu méně rozvinutou část prospěšná, a kdy už spíše škodí.
Jak už je u ACC zvykem, po věděcké stránce působí pro laika román naprosto věrohodně.
Četla jsem ji dobře před patnácti lety a naprosto přesně si pamatuji ten hluboký zármutek při opouštění hroutící se Sluneční soustavy.
Velmi silný příběh a jedna z nejzásadnějších knih o destrukci naší soustavy. Další dějová linie je velmi zajímavá svou vlastní mytologií a společenským uspořádáním.
Byť zde není v červených číslech, pro mne má hodnotu tisíce hvězd.
První kniha od A. C. Clarka, kterou jsem přečetla - a na další se chystám. Můj celkový dojem z knížky je nanejvýš příznivý. Příběh má příjemné tempo, drží se sci-fi obrazů z vědeckého hlediska opodstatněných, charaktery postav jsou zajímavé a bavilo mě sledovat, co lidé v příběhu zažívají.
V knížce, ač není rozsáhlá, je poměrně hodně momentů, které čtenáře dovedou k zamyšlení, a to jak nad lidmi a jejich osudy, nad obecnými otázkami filozofické podstaty, ale i nad tím, co by mohlo být, kdyby... Mohou lidé přirozeně vytvořit společenství značně jiné podoby, než jakou dnes ze Země známe? Jak moc by mohla být odlišná kultura lidské kolonie, která se bude vyvíjet hodně dlouho samostatně? Vytvoří jiný svět - a co zůstane, co je lidská přirozenost? Ergo, zajímavá knížka, a přestože je autor místy maličko - a teď skalní fanoušci prominou! - sucharský, vynahrazuje to jinde vtipem a velikou fantazií. A taky umí vykouzlit momenty vpravdě romantické. Překlad je fajn, prostředí kolonie je působivě vykresleno a na čtenáře tam čeká nejedno překvapení.
A nakonec se neubráním poznamenat, nad čím jsem při čtení dumala - proč vodu mrazili už na planetě, nebylo by snažší transportovat ji v tekutém stavu, načež by na oběžné dráze zmrzla? Odpařila by se snad při transportu? A led ne? Je snad rozdíl mezi ledem zmrazeným na povrchu a ledem vzniklým ve vesmíru? Doteď nevím, ale bavilo mě nad tím přemýšlet!
Inspirací pro četbu této knihy, bylo pro mě album hudebníka Mika Oldfielda ( The Songs of Distant Earth). Kniha se čte opravdu velmi dobře, jak již zmiňují recenzenti přede mnou. Pro mě jedna z nejlepších science fiction knížek.
První moje kniha od Clarka, rozhodně ne poslední. Přečetla jsem jedním dechem.
Na této knize se mi moc líbilo, že i když se odehrává v daleké budoucnosti a na vzdálené planetě, lidé stále zůstávají lidmi a ty lidské vztahy stále hrají významnou roli. Bez ohledu na čas a místo. A Clarke to zobrazuje naprosto mistrovsky.
Je to moje první knížka od Clarka, kterou jsem přečetla, a určitě to není poslední! A to že používá v knize realistickou techniku budoucnosti mě ještě více zaujalo. Už úvodní text a autorova poznámka ukazují na kvalitu autorova psaní. Příběh lodi Magellanu mi určitě zůstane v paměti jako skvělé science fiction dílo.
Velmi příjemná, vcelku dost oddychová, idealizovaná knížka o kolonizaci vzdálených planet, lehce naťukávající možný kontakt s mimozemským životem - a dost možná i inteligencí... Je tu zmíněno pár prima věcí, které by mohly pomoci se našim potomkům odprostit od dědictví toho nejhoršího, co listvo na Zemi stihlo posrat. Politika a vláda jako služba - jen pro ty, kteří se o moc neucházejí a kteří ji nechtějí. Odproštění se od náboženství i víry...
Prostředí i myšlenka osetí životem jinou planetu byla ohromující, leč v polovině příběh seběhne dolů k nudě. Zanedlouho se již neděje vlastně nic a je to škoda, prožoe potenciál to mělo veliký.
Arthur C.Clarke napsal tuto povídku už v roce 1957 !!! a později ji rozšířil do románové podoby. Velice zajímavý je doslov v závěru knihy nebo-li zde poděkování. Na Clarkovi se mi líbí, že píše téměř realistickou sci-fi a ne fantasy, což mnozí autoři vydávají za sci-fi., např. Star Trek (šestou nadsvětelnou vpřed!), jak sám v úvodu či předmluvě uvádí. Knihu jsem četl poprvé cca před 25 lety a ani dnes neztrácí na své působivosti, i když v té době autor nemohl dnešní vývoj předvídat, v mnohém se trefil. Sem tam zastaralé pojmy jsou znát, ale to je problém všech sci-fi. Zde se jedná především o myšlenku kvantového pohonu.
Na Clarkovi se mi líbí, že ať už si vymyslí jakoukoliv scifi "skutečnost", vždycky se pokouší velmi realisticky vyložit, jak by za takového stavu věcí fungovala lidská společenství. A na rozdíl od rozličných katastrofistů se odmítá zabývat neužitečnými apokalyptickými představami o sebezničení lidského rodu. Lidi totiž sice nejsou svatí, ale nejsou ani skrz naskrz zlí, ani totálně pitomí.
Poprvé jsem četl jako fantastický filmový nástřel v povídkové sbírce Hlídka, který mě naprosto smetl. Rozvedení nápadu kombinuje Clarkovy nejsilnější touhy - vesmír a moře. S takovou přesvědčivostí líčí zkázu naší planety, přesto že se děj odehrává v Ráji. Nová rasa, časová dilemata, osudová setkání jsou líčena s bravurou a jistotou. Kéž by ten film natočili...
První mé setkání s Clarkem a zároveň úchvatné.
Jak ovlivní planetu Thallasu přílet lodi ze Země, kteří neočekávali, že by tato planeta byla obydlena? Najdou společnou řeč? A jsou lidé ve vesmíru jedinou inteligentní bytostí? To a mnohem víc se čtenář může dočíst právě v této knize, která je vyplněna vědeckými poznatky a historickými událostmi.
Autorovy další knížky
| 2008 |  2001: Vesmírná odysea |
| 1984 | Setkání s Rámou |
| 2005 | Konec dětství |
| 1994 |  Návrat Rámy |
| 2008 | 2010: Druhá vesmírná odysea |
Začátek výborný ale pak to šlo z kopce až k nudě